Nokturno.net / tvorba / dílko

Vzepřel se na čtyři. Nadzdvihl tělo; dlouhé, mastné vlasy odhodil škubnutím hlavy z očí. Prameny, slepené potem i krví, svou i cizí, mu clonily výhled. Mlha před očima, způsobená strašlivou slabostí a vyčerpáním mu nedovolovala vidět též. Šílený běh o život skončil zde, na tomto místě, když se nohy podlomily a on padl. Rudé kruhy, štiplavý pot v očích, zmrzlý sníh na víčkách a hlavně příšerná bolest v hrudníku a nedostatek kyslíku v sípajícím hrdle, to bylo to, proč několik okamžiků k jeho smyslům nic nedoléhalo. Absolutní ticho, jen hučení vlastní krve, a slepota. Nicota. Byli pryč? Unikl??

Odhodil poslední slepené prameny zcuchaných vlasů, a zdvihl hlavu. Sliny, které mu kanuly z pootevřených úst a dopadaly na zmrzlý sníh, nevnímal.

Spatřil je. Šest párů žlutých očí několik metrů před sebou. Z otevřených mord visely jinovatkou pokryté šedé jazyky. Vůdce smečky napínal slechy; ostatních pět vlků stálo jako vytesáni z kamene. Nebyli napjati ke skoku. Hleděli na shrbeného muže, skoro moudře. Jakoby s nadhledem. Avšak...hleděli.

Muži se podlomily ruce, o které se opíral. Klesl na lokty. Vlci se ani nepohnuli.

Poslední, co vědomě zaregistroval, byla jeho vlastní slza, stékající pomalu z koutku zalepeného oka po tváři.

Neunikl. Byli tam.

...

Epilog:

Bylo cosi majestátního v jejich chování. To nebyl boj o maso, to nebyla krutá hra přírody. Vlci se nevrhli jako smyslů zbavení aby trhali kus masa před sebou, nechovali se jako slepí predátoři, když ucítí krev.

Jejich obklíčení ztýraného muže bylo popravou.