30.05.07 | čtenář Hanny, @ | 1977 x | vypínač
1.kapitola
Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který hodně a navždy
změnil můj život. Teď Vám ještě nepovím jestli k horšímu či lepšímu,
protože to se ukáže až za čas, ale v každém případě jsem díky tomu všemu co
se mi stalo řádně dospěla a poučila se.
Žila jsem úplně normálním poklidným životem, starala se o domácnost,
chodila do práce a stále se jen honila za penězi, jako asi většina z nás,
aby bylo z čeho platit nájem, jídlo, půjčky…. Měla jsem domov, pětiletou
dcerku, která mi dělala jen samou radost a dle mého mínění i to ho
nejbáječnějšího chlapa na světě, který si mě chtěl vzít. Ale pořád mi něco
chybělo a cítila jsem se prázdná aq toužila od života dostat i něco víc,než
jen tenhle obyčejný a nudný život. Pak přišla nabídka, která mohla alespoň
vyřešit tu věčnou otázku chybějících peněz a já se rozhodla ji využít.
Na poslední chvíli jsem odjížděla do Španělska na sběr jahod.Kamarádka už
tam byla, psala sice, že je to dřina, ale práce jsem se nikdy nebála a tak jsem
rychle zařídila hlídání pro dceru, na cestu si půjčila kde se dalo a hurá do
Španělska.Plná iluzí aq plánů co s vydělanými penězi udělám, plná nadějí,
že život bude lepší a ještě se opálím. Tak přesně takhle naivní jsem byla.
Let do Barcelony trval jen pouhé dvě hodinky a na to, že jsem letěla
poprvé to bylo moc fajn.Z letiště jsem se potřebovala dostat na vlakové
nádraží Sants, odkud jsem měla pokračovat do Huelvy. Už v čechách jsem si
zjistila, že vlak by měl stát 50 eur . Lámanou angličtinou jsem se
dopravila na nádraží, kde mne čekala první zkouška. Nutno podotknout, že ač jsem
byla docela jazykově vybavená, alespoň co se týče angličtiny a němčiny, bylo mi
to v celku k ničemu, jelikož většina lidiček v Barce mluví pouze
španělsky nebo katalánsky a maximálně trošku anglicky.U pokladny mi mile
oznámily, že lístek do Huelvy stojí 88 eur, zatímco moje peněženka skýtala
pouze 84. A co teď? Proboha jak se tam dostanu? Chtělo se mi brečet, ale
sebrala jsem síly, zapla mozkové závity a vydala se zjistit kde je autobusové
nádraží a kolik by stál lístek.
Měla jsem štěstí,jelikož lidičky ve španělsku jsou velice milý a ochotni
pomoci, když se člověk ocitne v nouzi, takže po hodině už jsem držela
v ruce lístek na autobus do Sevilly, odkud jsem měla dále pokračovat už
přímo do Huelvy a seděla na autobusovém nádraží Norte. Do odjezdu zbývalo asi
6 hodin, které jsem proseděla na lavičce na nádraží a pak už konečně
nastala ta velká chvíle a já dopadla na určenou sedačku. Vedle mne seděl nějaký
muž tak okolo 30 a povídal si se svým kamarádem, sotva jsme se rozjeli,
rozbrečela jsem se. Vyčerpáním, úlevou, steskem po malé a domově, množství emocí
prostě muselo nějak ven. Cítila jsem pohled svého spolucestujícího, ale neměla
jsem náladu někomu něco vysvětlovat. Koukala jsem z okna až jsem na chvilku
usnula. Probudilo mne mírné zaklepání na rameno. Trhla jsem s sebou a
poleikaně otevřela oči. Můj spolucestující na mne začal něco chrlit španělsky,
takže jsem ho zarazila a angličtinou mi vysvětlila, že mu vůbec nerozumím.
Naštěstí on rozuměl, takže mi vysvětlil, že bych se měla připoutat, jelikož
nám.řidič nějak usíná za volantem a najíždí do protisměru. Okamžitě jsem byla
vzhůru. Pomohl mi připnout pás a tak nějak jsme začali konverzovat. Nutno
podotknout, že byl velmi milý společník. Jmenoval se Edine a nakonec jsme
propovídali celou cestu až do Valencie, kde on vystupoval. Vyměnily jsme si
telefonní čísla a já pokračovala dál ve své dlouhé cestě.
Po šestnácti hodinách cesty jsem dorazila do Huelvy a šla zavolat
delegátce, se kterou jsem byla v kontaktu už z Čech. Vyrušily mne však
dvě děvčata, a že prý jestli jsem češka a jedu od Pavly Drevjane? A že
pokud ano mají mne tam vyzvednout a máme s ní sraz asi za půl hodiny na
jakémsi náměstíčku. Čekaly jsme přesně hodinu a půl, poté přiběhla nějaké
blondýna, což byla ona a oznámila mi, že mne jakýsi Juan vyzvedne a zmizela.
Stála jsem tam jak solný sloup, 3000 km od domova, Juana jsem ani neznala a
v kapse měla zbylých 10 eur. No skvělý začátek pomyslela jsem si,
netušíc, že to nejhorší mám teprve před sebou.
Po další hodině čekání se zas objevily ty dvě dívky a když viděly mou
bezmoc začaly shánět onoho Juana, který tedy po dalších 2 hodinách konečně
dorazil a odvezl mne na tu jejich takzvanou ubytovnu.Nutno podotknout, že Juan
neuměl slovo anglicky ani německy a já zas ani jediné slovo španělsky.
2. KAPITOLA
Vysadil mne před jakousi barabiznou okolo, které nebylo nic jiného než
pole plné jahod a zmizel. Ven vyšly asi 4 holky tak v mém věku a
zaplať pán bůh mluvily česky. Nadávaly kde jako budu spát, že tam vůbec není
místo, ale nakonec mě vzaly dovnitř. No upřímně raději bych zůstala
venku.Místnost ve které jsem měla spát byla, a kterou delegátka v čechách
inzerovala jako slušné ubytování , byla od stropu až po podlahu celá plesnivá a
oni se mě chystali uložit na zem.Začal asi nejhorší sen mého života. Plná vzteku
a bezmoci jsem volala delegátce až se pro mě nakonec našlo místo v jiném
o trochu čistším domku. Bitva byla vybojována a ráno hurá na pole.
Vstávalo se v půl sedmé a pole bylo plné rumunů a mezi nimi jen pár
čechů.Jeden z Rumunů byl něco jako můj nadřízený, ale spíše by se pro něj
hodil výraz ´´GESTAPÁK´´. Aniž by mi ukázal co mám dělat postavil mne do řádku,
zařval Bamonos a všichni se ohnuli a začali trhat, tak jsem tedy začala taky, ač
jsem netušila jak. Ke spodním jahodám jsem si sedla do podřepu, ale ouha to už
u mne stál onen gestapák a řval na mne, že to nesmím. A že celou dobu
musím být ohnutá v předklonu.Chci se napít a on už na mne zase řve, že to
nesmím. Chce se mi na záchod, tak se ho ptám kam si můžu odskočit a on říká, že
nikam, že jako tady na poli si stáhni kalhoty vykonej potřebu a hlavně
nepřestávej trhat. To už se mi začalo dělat špatně na zvracení, kde to probůh
jsem???
Po pěti hodinách byla pauza a já zjistila, že už se asi nikdy nenarovnám a
do smrti budu chodit ohnutá.Z pole jsme se dostali okolo půl sedmé večer a
jediné po čem jsem toužila, bylo tohle všechno zaspat a jet domů, ale na
zpáteční cestu jsem neměla peníze, takže nezbývalo než zatnout zuby a vydržet.
Zvládla jsem to přesně 3 dny a ten čtvrtý jsem už nemohla vstát
z postele. Strašně mě bolela noha a nemohla jsem se na ni postavit, brečela
jsem bolestí, nohu měla oteklou a měla strach, že mám přetržený sval.Holky to na
poli řekly gestapákovi, aby mě zavezl k doktoru, načež on mi vzkázal, že
doktor je 2 kilometry a ať prý si dojdu.Bolest se stále stupňovala a tak mi
nezbylo než s koulejícíma se slzama po tvářích belhat k doktoru a
pomocí slovníku jim vysvětlit co mi vlastně je.
Musím uznat, že ke mně byli velice milý a vstřícní. Píchli mi nějaké dvě
injekce na bolest, dali nějaké prášky na noc a nařídili dva dny klid na na
lůžku.Dobelhala jsem se zpátky na ubytovnu a Gestapákovi vylíčila co se stalo.
Jediné co mi řekl, že mám jet domů do Čech. Vyplatil mi 40 eur a že zítra
mám zmizet.
3.KAPITOLA
Kdo z Vás byl někdy ve Španělsku jistě ví, že za 40 eur se
člověk dostane tak maximálně do Sevilly.Absolutně jsem nevěděla co mám dělat.
Volat domů o pomoc, abych jim přidělala starosti? Delegátka mi řekla, že mi
nemá jak pomoct a co teď? Spolu se mnou odjížděla ještě jedna holčina ze
Slovenska a tak jsme zvolily Barcelonu. Půjčila mi zbytek peněz na cestu a jeli
jsme si vydělat na zpáteční cestu domů.
První den po příjezdu do Barcelony jsme byli strašně natěšeni a plni
nadějí, věřily jsme, že všechno bude hrozně jednoduché, jak naivní jsme
byly.Jediný kontakt na někoho z Barcy jsem měla já. Na Edina. Zavolala jsem
mu a dali jsme si sraz na stanici Sants v jedné cafeterii. Byl to sice
úplně cizí člověk a naprosto přesně jsem si byla vědoma do jakého nebezpečí se
můžeme dostat, ale byla to momentálně jediná naše možnost. Blížil se večer, naše
společná hotovost byla asi 100 eur,neměli jsme kde spát, nevyznaly se ve
městě a hotely byli dost drahé, takže jsme na výběr moc neměli.
Edine přijel v půl deváté večer, posadil nás do taxíku a první co
udělal, že nás odvezl do restaurace. Hlad jsme strachy ani neměly, ale byla to
možnost jak mu v klidu vše povědět a poprosit ho o pomoc. Zeptal se
zda máme kde spát a kde máme tašky, pak mě vzal do nějakého Hostalu a objednal
nám pokoj na jednu noc a sám jej i zaplatil. Hlavou mi běželo, že mě teď
znásilní a nebo zabije, no prostě nis hezkého, ale on mi jen ukázal pokoj a šli
jsme zpět do restaurace.Bylo to až divné, ale byl neskutečně galantní. Zavezl
nás pro věci na nádraží,pak zase zpět na Hostal a šel koupit něco
k pití.Umyté a utahané jsme společně seděli na posteli a říkali si jak teď
přivede tlupu nějakých chlapů a ti se na nás vrhnou a my budeme bezradné.
Možná si říkáte, jak hloupé jsme byly a naivní, ale my byly rády, že máme
kde spát a tak jsme čekaly.Vrátil se s taškama plnýma jídla a pití a začal
nás hostit tak jak je to zde zvykem. Spousta jídla a pití a ptal se nás co
chceme dělat dál. Lámanou angličtinou, němčinou a španělštinou dohromady jsem mu
vysvětlila naše plány a zeptala se ho jestli nám může nějak pomoci.Řekl, že se
pokusí a okolo páté ráno jsme usnuli. Nechápala jsem co se to se mnou děje, dom
přítele co si mě chce vzít a mě tady bylo až neskutečně dobře po boku úplně
cizího chlapa. Rozbrečela jsem se steskem po domově, dceři a snad i kvůli
tomu všemu co se tu stalo. Edine se probudil a hned se začal zajímat proč pláču,
co mi je a proč nespím? Řekla jsem mu jak mi je, a že ještě jemu způsobuju
problémy a ue všeho se vypovídala.Jediné co udělal bylo, že mě strašně silně
objal a držel až do rána, tedy spíš do odpoledne, než jsem se probudila.
Druhý den jsme se stěhovyli do jiného Hostalu, protože tento už byl
obsazený a vydali se do Barcelonety, kde je pláž a tedy i hotely a jaly se
shánět práci.Všude nás hezky přivítaly a mile nám sdělily ať jim dáme životopis,
který jsme samosebou neměly, a že se nám ozvou.Takže opět překážka, no nevadí na
ty už jsme si pomalu začínaly zvykat. Vyhledaly jsme nejbližší locutorio, kde je
internet a pomocí slovníku si přeložily životopis do španělštiny, nakopírovali a
šli rozdávat po hotelech.Ještě, že jsme měli alespoň španělské telefonní číslo
kam se nám dalo dovolat.V sedm nám Edine řekl, že bychom si měli
odpočinout, takže nás vzal na večeři a zeptal se zda chceme jít večer na
diskotéku. Na Hostalu jsme ze sebe udělaly pěkné holky, alespoň v rámci
možností, a vyrazily do víru nočního života. Nejprve jsme poseděli ve dvou
barech, pak našli diskotéku Apollo. Jenže kamarádce se tam vůbec nelíbilo a
chtěla jít pryč a to se zas nelíbilo Edinovi, jelikož vstup na jednoho stál
13 eur a tak se ti dva pohádali a já se snažila uklidňovat oba.Edine byl
naštvaný, vysvětloval mi, že zneužívá jeho pohostinnosti, a že to je sobecké a
kdoví co ještě. No prostě hrozný večer.Vrátily jsme se do hostalu a jediné co
jsem chtěla bylo vše zaspat a už se nikdy neprobudit.Plakala jsem celou noc,
protože jsem cítila, že jediná naše pomoc v nouzi se právě ztratila, byla
jsem naštvaná na Martinu, která jsem to dávala za vinu, sama na sebe, že jsem
v takové situaci, na Edina že se takhle urazil, prostě na celý svět.Snažila
jsem se vymyslet co budeme dělat další den, kde budeme spát a jak tohle všechno
dopadne.
Ráno nás Edine odvezl na Sants, dal si s námi kávu a rozloučil se
s tím, že mi zavolá po víkendu až se vrátí z Valencie kam odjížděl.
Celý den jsme běhaly a hledaly Hostal, jenže všechny byly obsazené, protože byla
fiesta a páci a stále nic. Stanice Sants už byla jako náš záchytný bod a tak
jsme si v devět večer šli dát kávu s představou noci strávené někde
v parku na lavičcce.Už jsem vůbec na nic neměla sílu a ztrácela
i poslední zbytky naděje, že vše nakonec dobře dopadne. Když se opět stal
další zázrak.Objednaly jsme si u pultu kávu a ta holčina co nám ji
připravovala na nás něco spustila španělsky. Absolutně jsem neměla ponětí co nám
říká a světe div se ona najednou spustila slovensky zda chceme mléko teplé nebo
studené.Nevěřila jsem vlstním uším, ona vážně mluvila slovensky!Chtělo se mi
najednou zase strašně plakat.
Za námi už se začala tvořit fronta a tak jsme jí jen ve zkratce řekly co
nás potkalo a ona nám řekla, ať na ní počkáme v jedenáct před stanicí, že
nám pomůže.Dosedla jsem s kávou ke stolku a rozbrečela se. Vždy´t my máme
víc štěstí než rozumu, tam nahoře nás musí opatrovat nějaký anděl strážný, to
toiž ani jinak není možné.
O j edenácté jsme stály venku a čekaly. Když vyšla Miriam, jak se
jmenovala, znovu a teď už v delší verzi jsme jí vyprávěly co nás až do této
chvíle potkalo.Bylo vidět, že si není jistá jestli nám má věřit, protože
v dnešní době plné podvodníků a vůbec, je těžké si někoho pustit přes práh,
což nám také narovinu řekla. Přesto to riskla, a i když věděla, že jí tím
způsobíme nemalé potíže vzaa nás k sobě do bytu.Trošičku jsme sice musely
upravit naši historku a to kvůli jejím spolubydlícím, takže nás od začátku
vydávala za své dlouholeté kamarádky z cestování. V bytě bydleli tři
Argentinci, kteří naštěstí neuměli slovo česky, takže nebylo tak těžké je
oklamat.Nejlepší z nich byl Ariel, který byl hodně přátelský a
komunikativní, takže se s ním dalo povídat lámanou angličtinou. Druhý byl
Chermán-namyšlený, arogantní a protivný až hrůza a nakonec Kelo- Arielův bratr,
který byl jeho pravým opakem, uzavřený do sebe, ale asi nebyl až tak špatný,
jelikož se občas i usmál.
První noc jsem spala docela v klidu, protože jsem zatím ani trochu
netušila co vše se právě odehrává doma.Já jimzatím volat nechtěla, dokud nebudu
mít práci a nebudu jim moct něco určitého říct. Jenže vše prasklo dřív než jsem
chtěla a musela jsem tedy s pravdou ven.Nikdo se mnou nemluvil, všichni mi
to všechno dávali za vinu, přítel mi přestal zvedat telefon, nereagoval ani na
smsky a já začala ztrácet nervy.Martina se rozhodla odjet zpět do Palosu za svým
přítelem, kterého tam poznala a čekal jen až jí pošle peníze na cestu a já
absolutně opět nevěděla co mám dělat.Jet domů? Ale jak?Co se tam vlastně
stalo?Proč se mnou Marek nemluví?Milion otázek se mi honilo hlavou a byla jsem
na dně svých psychických sil a jakoby toho nemělo být málo, sklátila mne totální
chřipka. Nedokázla jsem myslet na nic jiného, než že chci domů a přemýšlela, že
pojedu stopem.
Do tohoto mého stavu, kdy jsem byla zhroucená a nedokázala nic než plakat
mi zavolal Edine.První co mne napadlo, že ho poprosím o peníze a pojedu
domů a pak mu je nějak splatím z domova.Dali jsme si schůzku, holky mne
doprovodily a my odešli do jedné restaurace. Hrozně dlouho jsme mluvily a já
v sobě pořád sbírala odvahu poprosit ho o ty peníze. Rozebíraly jsme
spoustu mých problémů od práce až po domov a on byl tak blízko a tak vnímavý,
věděl přesně , v kterou chvíli mě má pohladit a tak to nemohlo skončit ani
jinak, než že jsme se spolu vyspali.Ne nelituji toho, protože to bylo krásné,
plné vášní, emocí a hlavně jsem přesně v tu chvíli potřebovala přesně
tohle.NE SEX,ale to silné mužné objetí, kterého se mi už tak dlouho
nedostávalo.Doma jsem pořád jen slyšela, že není čas na objímání, líbání,
hlazení, že jsou důležitější věci a tady 3000 kilometrů od domova, mne
najednou někdo držel, hladil a stále se zajímal co mi je.
Můžete mne klidně odsoudit, že jsem jej vůbec neznala, že tohle problémy
neřeší a že jsem se zachovala jako obyčejná coura, ale já to tak v tu
chvíli cítila a nikdy toho litovat nebudu.Jenže problém byl, že po noci plné
sexu jsem mu nedokázala říct o ty peníze, cítila bych se v tu chvíli
jako prostitutka a tak jsme se ráno rozloučily s tím, že se mi
v sobotu ozve.Holky, když jsem jim vše řekla se mnou nemluvily a já se
cítila ještě hůř než den předtím.A pak přišel zlom.Martina odjela do Palosu
a v ten samý den jsem se dozvěděla co se děje doma.Kamarádka mi napsala
e-mail, po jehož přečtení by se ve mně krve nedořezal a moje mamka se rozhodla
mi pomoct.
Můj drahý přítel si všude stěžoval, že jsem se mu vůbec neozvala a kudy
mohl házel na mne špínu.Všichni doma mě odsuzovali a jediná moje mamka zlatá, od
které bych to vůbec nečekala se rozhodla mi pomoct. Jako bych najednou měla
vyměněnou krev v žilách jsem se rozhodla tenhle boj nevzdat a vyhrát na
celé čáře.
Mamina mi poslala do začátku 100 eur, nejprve chtěla abych se za ně
vrátila domů, ale pak uznala, že bude lepší zůstat aspoň dva měsíce a vydělat to
co musím splatit a mít ještě něco do začátku. Partnerovi jsem poslala dopis, kde
jsem mu jasně řekla jak se věci měli a mají a co si myslím o jeho pomoci
v nouzi. Mamča i moje malinká dcerka mi denně psali e-maily a pokud to
šlo tak jsme si i volaly. Kamarádky mi najednou psaly každý den, ovšem
některé jejich nápady jak mi pomoci byly vážně příšerné.
4.KAPITOLA
Barcelona je hrozně zvláštní město, buď Vám ukáže všechny své krásy co má
a dá Vám poznat svou lepší stránku a nebo Vás úplně vysaje z energie a
sebere Vám Vaši chuť do života. Je zvláštní, že jeden den už si myslíte, že vše
půjde hadce a druhý den stačí malinký okamžik a jste zpátky na dně.A přeně
tohle potkalo i mě.ráno jsem se vydala na úřad vyřídit si N.I.E., číslo pod
kterým ve španělsku můžete pracovat, s tím že ho vyřídím a bude vše
lehčí.Jenže ouha, už od 8 hodin ráno tam stála pěkná řádka lidí, fronta se
vůbec nehýbala, lidí za mnou přibývalo, no prostě opět děs a hrůza.Po čtyřech
hodinách už jsem byla šestá před budovou kam jsem se nutně potřebovala dostat,
když ten človíček co rozdával pořadová čísla, zavolal, že poslední tři a další
až zítra.Nejdřív jsem myslela, že mu špatně rozumím, pak že špatně slyším, ale
přede mnou stál nějaký kuk s holkou co mluvily anglicky a když mi řekli, že
rozumím dobře šla jsem do kolen.Čtyři hodiny stojíte ve frontě na úřadě, který
má otevřeno do dvou a oni Vám v jedenáct řeknou, že už nikdo, protože došli
čísla???Jste zas na začátku a musíte znovu ráno vstát a doufat, že tentokrát se
konečně dostanete dovnitř. Zdá se až neskutečné, že toto je v tak vyspělé
zemi možné, ale je to realita. Nikoho nezajímá, že to nutně potřebujete, a že
díky jednomu hloupému číslu nemůžete začít pracovat, že Vám docházejí peníze a
vy musíte něco dělat. Je to chvíle kdy rozmýšlíte co dál, jste u konce
svých sil nebo ještě vydržíte?Přemýšlíte proč vlastně chcete zůstat, co Vás tady
tak drží?
A do tohoto stavu si toužebně přejete, aby se Vám aspoň někdo ozval ,
někdo kdo Vás uklidní, pohladí, otře Vaše slzy, které už se tu staly denní
záležitostí, ale nikdo takový tu není.Nikdo, nikdo, nikdo!!Jste jen Vy a Vy sami
se s tím musíte poprat a rozhodnout se co dál.Jenže Vy sami zž nemáte sílu
nad něčím přemýšlet a chtěli by jste, aby někdo za Vás rozhodl, jenže jen Vy
sami se musíte rozhodnout.A tak sedím v parku na lavičce, okolo mne
chodí lidé a každý z nich někam směřuje a má jasnou cestu kam chce jít, jen
já tu dávám na pomyslné váhy své pro a proti a přemýšlím co bude dál.
Vyspáno a rozhodnuto, jedu domů!!!A protože jsem úplně bez peněz,
v kapse mi cinkají asi 2 eura, nezbývá než se pokusit dostat domů
stopem.Miriam mi zjistila odkud asi a teď už to musím zvládnout sama, je to jen
já a bez pomoci.Vstávaly jsme asi v půl šesté a z telefonu se na mě
smála smska, byla od Edina.Ach jak mě teď mrzelo, že jsem spala.Tolik jsem ho
chtěla slyšet a vyplakat se mu na rameno a nechat se uklidňovat a hlavně se
s ním před odjezdem pořádně rozloučit.Jenže osud nám to nepřál. Zkusila
jsem mu ještě ráno zavolat, ale bylo hodně brzy, tak jsem mu nechala hlasovou
zprávu a hurá do boje, chci jet domů tak to musím zvládnout.
Vlakem jsem dojela až do La lacoste a s tou těžkou taškou hozenou na
spálených ramenech šla hledat silnici ven z města, nebylo to tak těžké,
protože byla jediná.Stoupla jsem si k cestě a nevěděla pořádně co dělat,
jelikož jsem nikdy nestopovala, cítila jsem se neskutečně trapně jak na mne
všichni koukali, ale nikdo nezastavil. U cesty stály dva kamiony tak jsem
zkusila toho co už byl vzhůru a zeptala se ho zda náhodou nejede do Francie.No
jak jinak, samozřejmě ne a ten druhý ještě spal.Chtělo se mi řvát jak bezmocná
jsem se zas cítila. Šla jsem si tedy na nedalekou malou benzinku kupit vodu a už
zdálky jsem viděla, že ten druhý se probral.Div jsem k němu neutíkala jak
jsem se bála, že mi ujede.Byl to typický španěl, trošku kulaťoučký, ale hrozně
moc milý a ochotný, snažil se vymyslet jak mi pomoci, když jsem mu vylíčila své
starosti až nakonec přišel s nápadem, že mě tedy odveze na nejbližší
benzínu pro kamiony, protože on sám jezdí jen španělsko. Byl strašně moc
ochotný, pořád mi nabízel vodu, cigarety a dokonce i hašiš. Vodu jsem měla,
cigaretu si vzala a hašiš s úsměvem odmítla. Vedli jsme konverzaci lámanou
španělštinou a musím se přiznat, že jsem neměla ani trochu strach. Museli jsme
ještě předtím stavět v Sabadelu, kde potřeboval naložit a pak mě vysadil
u benzíny. Popřál mi hodně štěstí, rozloučily jsme se a mě zas bylo do
breku. Tak a zas hledat dál.
Nade ,mou musí bdít ne jeden, ale minimálně tisíc andělů strážných,
protože hned první kamion měl slovenskou značku. Mladý sympatický klučina si mě
vyslechl a řekl, že mě vezme aspoň do francie. Jmenoval se Marek a byl to takový
úžasný pohodář. Jako první se mě ptal jestli mám co jíst a pít , pak mě nechal
vypovídat mu všechno a stejně jako ostatní nemohl uvěřit. I on byl toho
názoru, že nade mnou bdí andělé a že mám obrovské štěstí.Domluvily jsme se, že
pokud nenajdeme někoho kdo pojede do čech, odveze mne on, ale dostane se tam
nejdřív v pondělí.To už mi ani nevadilo, hlavně že se nějak dostanu
domů.Cesta nám docela rychle utíkala, jen jsme po čtyřech hodinách museli stavět
na pausu a v pět odpoledne na celou noc.Stavěli jsme v Montpellier ve
Francii.Najedli jsme se a Marek mi pustil nějaké filmy na DVD a asi v devět
usnuli.Zdáli se mi samé hlouposti, pořád jsem přemýšlela co bude až se vrátím
domů a co vše mě čeká za starosti.
Ano nebude top lehké, ale teď už věřím v sebe samu, věřím že to
zvládnu. Cesta do Španělska mi hodně posílila charakter a já zas začala věřit
sama sobě.Ráno v pět mne probudila hrozná zima, ale bylo to jen na chvilku.
Marek vstával a bylo na čase zase popojet. Řekl mi ať klidně spím, že je ještě
brzo,teď už vím, že ani kamionaci nemají lehký život, a že jejich peníze jsou
poctivě vydřené. Probudila jsem se někdy okolo deváté u Lyonu, kde jsme
akorát stavěli na pausu.Na toaletách jsem si vyčistila zuby, opláchla se a
udělala ze sebe v rámci možností člověka. Marek mezitím potkal na
parkovišti jednoho čecha, ale ten jel na opačný směr. No pozval nás alespoň na
kávu, chvilku jsme si s ním povídali a byl čas se zas rozjet.Marek mě celou
dobu držel nad vodou tím, že už možná zítra večer budu doma. Jak já se těšila.
Byl úžasný jako všichni co mi na mé cestě pomáhali Edine, Miriam, Ariel,
Jose….Každý z tě ch lidiček mi něco dal, něco do srdíčka co si nesu
s sebou domů. Něco nač do smrti nezapomenu a jen doufám, že jednoho dne jim
budu moci alespoň trochu vrátit zpět. Večer okolo šesté jsme stáli na hranicích
Francie a německa.Tady mi Marek dohodl s jedním českým kamionakem cestu do
čech a oznámil mi, že zítra už budu doma v Plzni, už zítra uvidím svoji
malinkou holčičku, už zítra budu spát v čechách a už zítra začnou problémy,
které budu muset vyřešit. Už zítra!!!
A navíc mi asi tak desetkrát volal Edine a mám od něj zprávy na
hlasovce a pak taky Miriam a Maťa, jak jsem byla ráda, že jsou lidé ktrým na mne
záleží. Je mi teď moc dobře, tak jak už mi dlouho nebylo, ano čekají mne
problémy a starosti, protože toho bude hodně moc, bydlení, peníze, nevyřešený
konec vztahu s Markem, prostě bude toho dost, ale vím, že až tohle všechno
vyřeším pojedu zpátky. Zpátky do města a vlastně státu , který mi tak učaroval,
Za Edinem, kterého bych si teď přála mít u sebe, cítit jeho objetí a
polibky. Za Miriam, která pro mě tolik udělala a já si tak přeju, aby na mne
mohla být právem hrdá. A ať si každý říká co chce, já konečně začnu žít
sama za sebe a ne za toho za koho mě všichni chtějí mít. Jen já a malá a náš
nový začátek. Do Barcelony se vrátím, ať za měsíc, za půl roku nebo příští rok,
ale vrátím se tam a zůstanu tam, protože to je to co chci!!!
jen tak emoce aa přetvářka humor zoufalství beznaděj mládí deprese pocity příroda povídka sen osud sex smrt naděje temnota vyznání zima sobota touha antilistí vztah bolest momentka zklamání čas strach .. horor hrůza voľný verš les samota nenávist srdce život láska marnost žena poezie haiku . fantasy pocit cesta smutek krev vztahy svoboda tma erotika horror x vzpomínka podzim * ... noc realita město
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6445
autorů: 866