http://www.nokturno.net lehce alternativní hudebně-literární web skaven@seznam.cz skaven@seznam.cz cs http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5943 Je noc, potřebuju přemýšlet.
Na konci silnice jsem nebyl už dlouho.
Klid před stresem je to místo pro mě.
Chce se mi plakat, tady můžu být i volný. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5942 Neexistuje ano, neexistuje ne,
jen usměvavé ticho v éteru -
- naše maličké tajemství
obalené stydkou stydlivostí. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5941 Naslouchej hlasu svítání, drahý příteli. A kdyby byl jiný denní čas, zeptej se přítomného okamžiku na tajemství východu. Takový okamžik je nedotknutelným drahokamem ticha. Bláhoví se jej snaží vsadit do svých prstenů a náhrdelníků. Tolik té své lopotě věří. Jejich víra je pevná jako skála Gibraltaru. Víš ty vůbec, kolik váží taková skála? Vlož pod ní svůj sen a její tíha z něj v mžiku vytvaruje diamant. Pak jej můžeš vsadit do svého prstenu. Otočíš jím a každé přání se splní. Strážce ticha tě však nazve bláhovým snílkem. To již neuslyšíš, budeš daleko.

Daleko na tržnici s množstvím stánků a obchodníků s démanty. Víš ty vůbec, kolik je takových skalisek jako Gibraltar? Kdyby se ti podařilo spočítat všechny ty stánky, věděl bys to. Kdo by se však zabýval čísly, když je všude tolik třpytivých pokladů?

„Pochází to všechno z jedné země,“ hlásají filozofové v oparu smaragdového prachu. Mistři brusu dohlížejí v postranních uličkách na své učedníky. Ti sedí celé dny a noci za svými šlapacími stroji a obrábějí přívaly kamínků k dokonalé symetrii. Ve vybroušených ploškách se lámou sluneční i měsíční paprsky a pitvoří stíny plazící se kolem. Zákazníci si žádají své.

Také tvůj kámen se ti zdá již starý a omšelý. Přecházíš zvídavě od stánku ke stánku a hledáš, zač bys jej směnil. Přece jen se jedná o pěkný kousek a mohl by být o něj zájem. Víra, která jej formovala, byla silná.

„Bláhový snílku,“ říkají oči strážce ticha, když se na okamžik mihnou v očích tvých. A také v očích krásné obchodnice, která před tebou právě rozprostřela své démanty. Již neslyšíš, jsi daleko.

Hra záblesků v šeru, zpěvný hlas a milá tvář lehce očarují tvé srdce. Tvůj prsten se dámě líbí. Zrodil se nový sen.

Po mnoha letech stojíš za okny svého domu a pozoruješ noční oblohu. Právě ses probudil ze svého posledního snu. Zdálo se ti o strážci ticha. Seděl uprostřed skalního jezírka na listu leknínu. Před sebou bílý květ, za sebou kamenný val. Byl to zvláštní sen, jiný než kdy předtím. Byl sis ho zcela vědom a směl se rozhodnout, co bude dál.

Pověz mi příteli, cos udělal? Říkáš, že již znáš tajemství východu? Ano, máš pravdu, okamžik za okamžikem slunce nad zemí vychází a zároveň zapadá. Úsvit a soumrak jedno jsou. Za úsvitu jsme se poprvé setkali, nechť je nám tichou vzpomínkou. A soumrak ať je nám obzorem pro nová setkání.

Pověz mi o strážci ticha, zaslechl jsi tentokrát jeho hlas? Tvůj hlas je již sotva slyšitelný...

Došel jsi k jezeru. Z hladiny se vynořila cesta z bílých oblázků a vedla tě přímo k obřímu leknínu. Strážce seděl tiše na listu, víčka zavřená, ruce položené na zkřížených nohou. Ani se neusmíval, ani nemračil, jako by ani nebyl. Jeho klid tišil vichry, které se chtěly dotknout vodní hladiny. Vánky spolu s vůněmi visely nehybně nad jezerem jako zmrzlé vlny prostoru a času. Hladina se ti stala nebeským zrcadlem. V něm jsi spatřil éter spojující okolní skály, stromy i jezero v jediný celek. Také vzdálené zvuky lesa a ještě vzdálenější zvuky měst a tržnic, to vše začínalo i končilo v tomto všudypřítomném okamžiku. Nedotknutelný drahokam ticha se před tebou právě rozzářil.

Pověz prosím, co bylo dál?

„Inu vstal jsem z postele, došel k oknu a teď se dívám na rozsvícenou oblohu,“ říkáš a usmíváš se.

Jsi Doma. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5940 Jde to i jinak

opustit svou skrýš

kde vitríny jsou plné trofejí
z honů touhy na posvátnou zvěř
prchající lesem důvěrných pocitů

mlhou a prachem zvířeným
žalem z docházejícího dechu
než hod dobře mířeným lasem
ukončí štvanici

jde to i jinak

opustit světnici. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5939 Šlapou mi po štěstí, a mě to nebolí
Otevřu konzervu a vidím se tam
Za trochu jídla, slíbím jim cokoli
Vidím zas jídlo, je to však klam

Na podnosech prach mi nosí
Oči hmouří, mají hlad
Někdy v botech, někdy bosí
Jsem hladový dezolát
http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5938 Dnes v noci jsi byl krotitelem bouří.
Křídla tvých snů byla odhodlaná a smělá.
Po schůdcích vánků vystoupal jsi až na větrnou hůrku
a s roztaženými pažemi se těšil rovnováze.
V nebeských osnovách, na mléčné dráze, četl jsi tóny hvězd.
Oděný prachem cest broukal si tiše půlnoční melodie.
Jen ty a energie vesmíru na počest.

Pak na rozhraní mezi dnem a nocí
krotil jsi bouře zdivočelých snů.

Napřed jsi pochytal pár blesků, upletl z nich bič
a na jeho délku si držel mraky v kruhu od těla.
Ohrady času chvěly se vzpourou a hráze prostoru
rozpálené až do běla trnuly ve švech.
Tu mocná síla tvou míchou projela
a bič v tvých pažích se vznítil plamenem.
Pak, když jsi setřásl zbytky popela,
zrodil se meč jasného vědomí.

A noc se rozezněla;

Ten meč je kován z květních plátků
tavených v jasu hvězdné pece
zakalen rosou z jitřních svátků
na ostří duhu nalezneme
na hrotu jiskru
jílec v ruce

A kovadlinou je tvé srdce
nástroje smysly zocelené
mysl je dílna, klenotnice
verše jsou šperky na památku
a kovář je duch
mistr boje

Bouře se zatím houfovaly v jedinou, avšak uhranuté
leskem tvé nové zbraně utichly překvapením.
Neváhal jsi ani vteřinu a vyhoupl se na její temný hřbet.
Několikrát jste spolu oblétli svět,
než zbylo jen pár mráčků,
které sis zatím ponechal.
To abys nezapomněl,
jak chutná
vítězství. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5937 Mám místo na konci silnice, kde jsem sám, a mám klidu nejvíce.
Píšu tu dopis pro svou lásku, tu malou ruskou krásku.
Kde asi je?
Copak dělá?
Myslí na mě nebo už zapomněla?
Miluju ji, někde v hrudi, ještě málo, ale teprve to začalo. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5936 Hledali jsme světlo,

ale klamali jsem sami sebe,

a neviděli jsme si do očí.



Neviditelná kráska,

kračela přede mnou,

a vlasy si pletla do ratolestí,

které jsme sbirali časně z rána,

když se nikdo nedíval.



Krajem jsme letali na ozvěnách,

jako když moře čerstvě bouří,

a my se vracíme, malátní po cestách,

vlhkým ránem,

do svých opustěných schránek. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5935 Pořád stejných,

čtrnáct světlušek.

Ta žena má pořád stejné,

řeči o definicích, a ekonomii.



Sem tam vrzne židle,

ale vlastně se nic neděje,

o zbytečných chvílích,

se v budoucnosti,

moc mluvit nebude.



Pořád stejné místo,

vlastně na druhém konci,

v opačném gardu.

Jako v zrcadle.



Popsané zdi si přemítám,

jako na magnetofonové pásce.

Počítal sem hvězdy,

ale teď jsem dospěl k platební neschopnosti.

Sleduji jen baldachýnové nebe. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5934 Obrysy vteřin
krajina malovaná
zdánlivě nehnutě
tiše se chvějí.

Kontury vteřin
a tichá země rána
kde smyslů perutě
barvami znějí.

Linie vteřin
od teď až do neznáma
skrz okno odkryté
v němž kosi pějí. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5933 Barfus 2

Ráno som sa zobudil, a našiel som na stole lístok od mamy. Vravela v ňom, že odišla za babkou a že tam bude aj náš strýko. Išiel som teda do kuchyne a zapil moju rannú dávku liekov mliekom zo škatule. Lieky začaly pomaly zaberať, tak som si pustil hudbu a znovu si ľahol.
Už bol večer, keď ma zobudil Barfus a bol veľmi znepokojený. Napojil elektródy na môj mozog a škripcovanie začalo. Čím to asi bude? O chvílu zazvonil telefón. Bol to strýko. “Zabil som tvoju mater ty bastard! Poď sa na to pozreť! Teraz aspoň vidíš kto mal pravdu!” Rozhodol som sa teda, že musím ísť za babkou a zistiť kam sa schoval Barfus.
Na druhý deň som vstal, zapil lieky mliekom zo škatule a odišiel na autobus. Počas cesty bola krásna búrka. Barfus bol už celkom kľudný, tak som usúdil, že sa išiel schovať niekde pod postel.
Keď som prišiel k babke, bolo telo už odpratané, babka akurát tepovala krvavé škvrny z koberca a prala pocákané záclony. Strýko sedel v obývačke, jedol arašidy a pozeral Nožnicovorukého Edwarda. Prisadol som si. “Nechápem, ako môže niekto pozerať takéto patetické sračky. Tá baba má síce super kozy, ale ten nožničkár je taký zakomplexovaný debil, že by ju sotva prefikol.” Teraz ma fakt nasral. Nožnicovoruký Edward je môj obľúbený film. Chytil som teda do ruky špagát, zviazal strýka a hodil ho na postel. Rozmýšlal som, čo s ním urobím. Strýko mi nadával a babka akurát vešala na balkóne opraté záclony. Zobral som z kuchyne poriadnu kudlu a rozhodol som sa strýka zarezať. V reále to však bolo iné ako vo sne. Zistil som, že mám strach. Skúsil som ho teda bodnúť. Trafil som ho akurát do dlane a celú som mu ju prepichol. Strýko ďalej nadával a vravel, že ma zreže ako hada. Rozhodol som sa mu uštedriť finálnu ranu. Trafil som ho voľade do chrbta a nôž sa zasekol medzi stavcami. “Ty chuj, veď ja neviem hýbať nohami! Čo si mi to urobil?” Prišlo mi ho ľúto tak som ho tam nechal ležať a odišiel som hľadať Barfusa po byte. Prezrel som všetky skrýše, ale nikde nebol. Odišiel som teda naspäť domov.

Bol pondelok. V pondelok sme mali vždy v škole telesnú, konkrétne plaváreň. Plaváreň som mal rád, lebo tam boli aj baby. Plávali sme a skákali do vody. Neviem prečo, ale zapáčila sa mi jedna baba a dal som sa s ňou do reči. Zrazu medzi nami bolo čosi magické, celý svet sa akokeby zastavil, a jediný pre koho plynul čas sme boli my. Hovorila mi o svojom malom bratovi, ktorý zomrel len nedávno za nevysvetliteľných okolností. Vravela, že pri pitve v ňom našli veľkého zdochnutého chrobáka. Bolo to dojímavé. Môj Barfus odišiel do večnosti. Nastal stav totálneho ukľudnenia a pokoja. Nič sa nehýbalo, len voda sa pokojne vlnila.
Odvtedy uplynulo už veľa rokov a ja a moja spriaznená duša sme žili kľudne v drevenom dome na kopci a sledovali západy slnka, ktoré boli oranžové a krásne. http://www.nokturno.net/dilko.php?id=5932 Náhrdelník
z chlopní nakaženého srdce
se zarývá do mého hrdla.
Stejnopohlavní nymfa
neúspěšně bojuje
se svou vlastní
demofobií.
Můj poslední milenec,
hostinský s dobrou pověstí,
mi nikdy nevyčítal,
když musel mé zvratky
umlátit kladivem.
Cherubín s andělem
si vzájemně olizují křídla.
Hospodský pro výstrahu,
vylizuje do sucha
nymfyn nabobtnalý rozkrok.
V šeru místního lokálu,
skrytý za paravánem,
vytahuji si pinsetou
z těla kostní dřeň
a na skoby kolem sebe
věším plátky růží.
Široký pruh mé
vysypané kostní dřeně
zalézá do štěrbin v dlažbě.
Vyčerpaně pozoruji
pološíleného hospodského,
běžícího lesem.
Tvé ruce mi
rozmělnily srdce na prášek.
Plachetnice
s lazurovou plachtou
trapně pluje po písku.
Má sebevražda už je realitou,
není,kdo by mě brzdil.