24.01.08 | čtenář vaclav, @ | 1826 x | vypínač
Krásnila se v tmavé místnosti, lehce osvětlené plamínky žhnoucích barev, provoněné tajuplnou vůní dalekých končin mísící se s příjemnou a jemně euforickou vůní čerstvě rozkvetlých květin. Světlý vlas volně padal k ramenům a svými konečky jemně šimral růžovou bradavku, která naslouchajícímu šeptala: „To je ono… to je hezké…“ Měla víčka přivřená a lehce se chvěla. Malinké prstíky hladily pomalu a důkladně druhý špuntík, který jevil známky známé jí rozkoše. Vábil k doteku… k přesladkému políbení. Druhá její ruka přejížděla po odhaleném bříšku, nehtíky tu a tam dráždíce své tělo. Tajuplná předzvěst něčeho velikého byla všude okolo.. Tu se v mihotavém světle pohnul dosud nehnutý stín a kázal: „Ty, jenž vévodíš stovkám žen, prohánějících se v mých snech a obrazech, nechť se nyní unášíš na míle daleko mým jazykem, mou řečí! Má hudba je mým tělem! Má duše je mým světem! Jsem všude a všechno!“ S ukončením těchto slov počala znít melodie násilná, ohromná a běsnivá, která byla nepochopitelně přítomná, která bičovala a mocně rozechvívala každičkou částečku jejího těla! Jemné chvění přešlo ve střídavé křeče neustále se stupňující, stupňující, avšak nepřipouštějící vrcholu či oddechu. Ruka často sjížděla k rozvíjejícímu se poupátku, které bylo jakoby skropeno ranní rosou, slibující dosáhnutí nejvyššího uspokojení, ale vždy na milimetr vzdálená ruka zasténala a vzduchem prolétl tón, který působil jako ochránce svatyně nedovolující znesvěcení. Svíjela se neuvěřitelnou rozkoší v polohách nejrůznějších, zápasící s neviditelnou silou – avšak marně. Šílela? Bojovala sama ve svých pocitech nejvroucnějších, pocházejících z nejhlubších hlubin jejího bytí… a nebo z těch nejvyšších výšin? Znásilňována radovala se a plakala. Tu pustilo se toto hebké stvoření do sebetyranie. Prsty ryla hluboko pod kůži, až v těchto místech barva přecházela v temně rudé odstíny. Bolest ji alespoň částečně uspokojovala. Objímajíc se vší silou dráždila svou rozdrápanou pokožku novými a novými ranami. Pocit děsu ze sebe sama nabýval na intenzitě, když sledovala rozdrápanou, narušenou kůži a cítila přitom euforické pocity blížící se slastnému vrcholu. Stále však nedokázala ukončit ten stav neuvěřitelné slasti, přecházející snad až do duševního utrpení. Klavír stále běsní v písni nekonečna a stěny se pomalu rozplývají. Ztrácí se postel, květiny, dokonce i hudba utichá, mizí… Existuje jen Ona, ve své pravé, čisté podstatě. V mimoprostoru nemusí dosahovat vrcholu.. Ona je tímto vrcholem, tímto utrpením…touto slastí...Je vším, dokonce - je ničím...
naděje sobota život svoboda vztahy poezie les vzpomínka bolest horor voľný verš aa jen tak cesta žena marnost hrůza samota příroda temnota podzim realita pocity x vyznání přetvářka haiku vztah zima touha smrt sen fantasy sex zoufalství nenávist čas * beznaděj smutek momentka ... krev pocit strach láska .. zklamání osud erotika emoce horror noc . mládí deprese humor město tma antilistí srdce povídka
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6444
autorů: 866