Nokturno.net / tvorba / dílko

Co nejvíc času prospat,
aby se neměnily stíny,
aby se netřásla podlaha,
a dům?
Dům, aby zůstal tichý, ale vlídný.

Obrazy v zrcadle,
strach z cizích lidí,
když padne tma, a stíny se plíží.
A na ulici pouliční lampy,
přítelkyně iluzí,
komolí naše představy.

Noc, jež hraje barvami,
a vůní tlejícího listí.
Noc, patronka skřítků,
volající je k tanci.

K tanci a do snů,
bojících se dětí.
Jen těch, které na ně ještě věří.
A samota, ten ledový dotek,
který milujeme a nenávidíme.

Co nejvíc času prospat,
aby se neprobudily příběhy.
Příběhy obyčejného šílenství.