Nokturno.net / tvorba / dílko

Prière

Ponech mi alespoň trochu toho smutku,
nebo se zrcadli v slzách mé sebelásky.
Vzdávám svůj boj s prchavými stíny,
nacházím soulad s trpěnými splíny,
v zárodku lásky se krčí prý nenávist.

Co na to říct ?

Ponech mi alespoň trochu toho snění,
nebo se neztrácej tak rychle z paměti.
Už s hvězdou ranní přichází ta tíseň,
už s prvním svítáním bolí ptačí píseň,
prázdnota srdce když tělo omámí

Má to tak být.

Podmračná rána v zahradách tak tíží,
stromy se sklání jak držely by stráž.
Za časem podzimním se cesty deště kříží,
do bouřkových mračen se slunce ještě vplíží,
snad náhle cítím ten proklínaný cit. . .

Ano, a zavčas měl bys odejít..

V bezpečí podchodů a zabouchnutých dveří,
ztrácí se tak snadno pod prahem klíč .
Za noci touláš se a hledáš příští snění,
v moci své prázdnoty voláš zapomnění,
snad také cítíš ten hořkosladký cit ?

Také tak já a tak – snaž se odejít.