Nokturno.net / tvorba / dílko

„Uděláme z tebe holčičku,“ říkal Vlasta Terezce, „nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkama a růžovou mašlí.
Pavel měl pocit, že ho ovanula něha opilého námořníka. Koulí na něj oči holčička.
Byla to žena, zkrátka někdo, kdo pod poklopcem nosí tajemství. S hranatým polšářem ve tvaru psa, za ucho si ho vede na provázku! Pavel, který čekal na imaginární přítelkyni v parku Brigádníků, byl připraven takřka na cokoliv. Hlavu rytíře nabodlou na kůl. Nebo na mouchy, co si sednou na kus loňského sousedovic psa, který se hrdinně vydal neznámo kam. Jen ne nažehlenou holčičku s šatama aspoň za osm set, se cvičkama a růžovou mašlí.
„Pojď k nám, ukážu ti koťátko,“ řekla holčička.
„Vy máte doma koťátka?“ zeptal se Pavel, který tak obnažil své konverzační panenství.
„Je pohřbený na stejném místě jako strejda“ řekla holčička.
Pavel prošel s Terezkou kolem školky, co do ní oba chodili. (On tedy už dávno.) Minuli baterie ptačího zobu po rozpraskané asfaltové cestě prorostlé kořeny keřů až na hlavní. Rovně k lékárně a pak doprava kolem dětského hřiště, kde někdo zapomněl lopatku. Úzkou, kdysi zlatavou brankou se protáhli na zahradu.
Vlasta, její otčím, psával na futra, o kolik za poslední rok vyrostla. Anebo kolik měl ten den piv. To když šel zrovna z hospody. Z koťátka, které Terezka přinesla, měl radost. Do té doby než zjistil, že by ho musel živit.
„Proč musíš mít zrovna kočku. Můžeš mít morče. Nebo plyšovýho psa.“
Vlasta koťátko pohřbil ten večer na zahradě. Když mu Terezka říkala, že ho ze zahrady slyší mňoukat, dával si přes hlavu polštář.
Terezčina učitelka ze sedmé třídy si Vlastu pozvala do školy. Terezka prý je milá holčička, která nosí úkoly a hlasí se, když se nikdo jiný ve třídě nehlásí, ale když ji pak vyvolá, nezná odpověď. Ptala se jí, proč to dělá. Prý aby udělala radost paní učitelce.
„Mně ale nědělá radost, když se hlásí jen tak,“ řekla učitelka.
Vlasta před ní stál s ušima sklopenýma jak motýl. S cizími ženami neuměl vyjít. Ani je mlátit.
„Nemyslím si, že by vám mělo tohle vadit,“ řekl Vlasta.
„Také si nepřeji, aby mi do hodin nosila hračky.“
Vlasta pokýval hlavou.
„Myslíte jako toho plyšovýho psa?“
„Vám to přijde správné?“ zeptala se učitelka.
„To já si nemyslím, já mám na mysli spíš to, jak jsem včera Terezku viděl v našem parku ho venčit.“
Pavel stál pod padesátiletým ořechem, který s podzimem vykukoval přes plot. Před hrobem koťátka.
„Jak se jmenovalo?“ zeptal se Pavel.
„ Nemělo jméno. Bylo příliš mladé,“ řekla Terezka.
Pavel koukal na hrob neznámého koťátka. Na rtech tichou modlitbu za jeho duši.
„Podívej se na mne,“ řekla Terezka.
Pavel se otočil.
Růžové kalhotky s krajkami spadly ke kotníkům.
„Podívej, to je zas moje koťátko,“ řekla Terezka.
Mezi kupou oslizlých ořechů se zaleskla zahradní jahoda. Bylo to koťátko, kočka, zkrátka něco, co má hebkou srst a rádo se mazlí.
Pavel zůstal stát jak opařený, ale necukl. Mohli by ho za to zavřít, pomyslel si. To, že vidí zdaleka nejhezčí a jedinou dámskou ozdobu v životě, ještě netušil.
„Umrzlo. To koťátko, co je tady pohřbený,“ řekla Terezka, která se zase oblékla do šatů.
Pavel nic neříkal.
„Pojď dovnitř,“ Terezka chytla Pavla dlaní za prst,“ tady je zima.“
U Terezky doma byla také zima. Okna byla zatemněna okenicemi, i když venku bylo ještě vidět. Terezka oteřela žhnoucí chomout litinových kamen a hodila do něj hrst uhlí. Usadila Pavla v obývacím pokoji, který sloužil i za jídelnu a ložnici. Ještě máme spíž, která vede až do sklepa, kam teče pramen vody, dodala omluvně.
„Nemusíš si z toho dělat hlavu, mně to nevadí. Navíc to není tvůj byt,“ řekl Pavel.
„Ano, vlastně ne, je to byt mámy,“řekla Terezka.
„Kde máš maminku?“
„Umřela. Něco ti ukážu,“ řekla Terezka. Mezi policemi knihovny nahmatala rodinné album.
„Aha. Takže to jsi ty, když jsi šla do první?“ zeptal se Pavel Terezky.
„Ano.“
„A to je tvůj otec?“ zeptal se Pavel.
„Ale ne,“ zívla Terezka, „to jsem měla ještě jiného.
Seděli nad rodinným albem, z kterého měl každou chvíli vyskočit fízl z mravnostního s pendrekem. Dva milenci, kteří měli vše, jen ne lásku.
„Jak umřelo to koťátko?“ zeptal se Pavel, který si doprohlížel album a něměl co říct. Byl na míle vzdálen představě čtyřnohé mňoukající kočky. Spíše myslel na koťátko jako na symbol čehosi nevinného.
„Umrzlo. To jsem ti ale říkala. Přinesla jsem si ho domů. On ho zakopal, tak jsem ho dala…“
„Kdo ho zabil? Otec?“ přerušil ji Pavel.
Terezka pokývala hlavou.
„Na moje koťátko taky šahal. Krájel do něj. Hekal, jak z něj cedila krev.“
„Zabil tvoje koťátko,“ zašeptal Pavel.
„Když vdechneš koťátku nový život, novou krev, můžeš si s ním hrát, jak dlouho budeš chtít.“
Pavel na ni zůstal koukat.
„A to nikdy nezestárne. Bude pořád takové, jaké je teď.“
„Ale proč?“ zeptal se Pavel.
Protože ti zabil kočku? To je přece uhozený, pomyslel si.
„Zabil mi taky maminku, když začala píchat se strejdou,“ řekla holčička, „jsou tady na té fotce. Ale tady na ní nepíchají.“
„Strejda? A on ho taky zabil?“ zeptal se Pavel, aby nemusel myslet na to, co teď slyšel. I tak ho polil ledový závan úzkosti, který se ho už nepustil.
„Strejdu jsem přivedla já,“ řekla Terezka, „jako každého, kdo tu kdy byl. Nikdy jsem ale nestačila dát jméno.“
Terezka řekla, že přinese jahodový džus.
„Dám si rád,“ řekl Pavel, ale v duchu si řekl, že až si vypije sklenici, odejde odsud navždy.
Pavel ji slyšel odsunovat jakousi těžkou závoru. Zavírat těžké dveře. Cinkat s ledem v kuchyni.
„Chutná ti ten džus?“ zeptala se holčička.
Pavel přikývl. Jen ty kostky ledu mu připadaly špinavé.
„Je hezké, jak pomáháš mému koťátku,“ řekla Terezka a ukázala na kostky ledu v jeho sklence, „podívej se přece.“
Pavel se napil znovu. Ano, připomnělo mu to chuť krve, jako kdyby se řízl do prstu. Vzal kostku ledu mezi palec a ukazovák, aby si ho prohlédl proti světlu.
„Vždyť tam jsou chlupy,“ vyhrkl.
„Chtěls mu pomáhat,“ usmála se Terezka.
Pavel vyzvracel obsah sklenice na podlahu. Žaludek mu začal tepat jako druhé srdce, tu mrtvolnou pachuť cítil i ve spáncích.
Kdosi vrazil klíč do zámku vchodových dveří, když si otevřel na záchod. V ruce mu zůstala zaseklá klika. Klika! Panebože žádná klika, spíš ostrý kus oceli, břitva, co ji tam dali, když se klika ochodila.
Několikrát se pokusil znovu vyvrhnout ze sebe ten jed, ale ven tekla jen žaludeční šťáva.
Ve dveřích od záchoda se srazil s nalitým Vlastou, který byl i přes alkoholové znetvoření na první pohled podobně starý jako Pavel a v očích se mu dala číst neskutečná bolest.
Dál už se vzpomínky slévají v jednu širokou rudou čáru: Pavel stojí s břitvou, která mu zůstala v ruce. Kdosi podráží Vlastovi nohy tak, že padá na břitvu. Sesouvá se po Pavlově těle. Rozbíjí si hlavu o mísu. Za jeho zády burácí Terezčin smích. Pavel klesá pod tíhou těla. Pavel se pokouší vyprostit se, avšak je uvězněn Vlastovým tělem, které sebou párkrát škubne a pak znehybní. Nejde to. Ruku má bolestivě zkroucenou za zády tak, že se nemůže ani pohnout. A cedí z něj krev.
Terezka se před ním naklání a ukazuje se mu nahá ze všech stran. Nepřestává s tím…
Už se mi nelíbí, napadne Pavla, než upadne do bezvědomí.
Policista, shodou okolností také Vlasta, teď sedí v kuchyni naproti Terezce. Dnes viděl ve službě ne jednu, ale rovnou dvě mrtvoly. Navíc dvě mužské a pokroucené na žlutě vykachlíčkované zemi na toaletě, vpletené do sebe jako v nějaké zvrácené souloži.
„Dítě moje, věř mi, jak je mi líto, že ten lupič zabil tvého tatínka,“ řekl Vlasta.
Terezka pokrčila rameny.
„To byl otčím. Byl to vrah. To jsi nevěděl?“
Je v šoku, pomyslel si policista. Taková spoušť. Přišla o otce. S kým teď bude?
Měl skoro chuť navrhnout jí, že se o ni postará.
„Nedáš si džus,“ zeptala se Terezka, „je ještě od tatínka.“
„To víš, že si dám rád,“ řekl policista a usmál se.