Nokturno.net / tvorba / dílko

„Já že se psychicky zhroutím? To je přece nesmysl, jak ho to mohlo napadnout?“ proběhne ti bezděčně hlavou, zatímco sedíš v bíle vykachličkované koupelně jen za světla několika málo svíček a v ruce držíš žiletku…
Ruka se ti začne nekontrolovatelně třást a ten zlomocný třas se přenáší do celého těla, jakmile jen pohlédneš na dýku na zemi. Leží vedle tebe a drak na ozdobné rukojeti jako by se ti vysmíval. Koukáte tak na sebe celé věky, když si najednou všimneš, že se ti žiletka míhá mezi hbitými prsty.
„No jo, pořád si musíš s něčím hrát. Víš o tom, že vypadáš jako úplnej magor? Sedíš tady, klepeš se jak rosol a čumíš na blbou kudlu.“ ozve se cizí hlas.
„Proč by to mělo někomu vadit? Co je vlastně komu do toho, kde jsem a co dělám?“ snažíš se tomu hlasu oponovat a stále hledíš na ležícího draka. Místo odpovědi zazní tichý sten, chycený v malé koupelně.
„A vůbec, proč je ta kudla tak špinavá?“ ozve se po chvíli opět ten vyčítavý hlas.
„Co? Jak špinavá?“ pohlédneš na dýku na zemi a až teď si uvědomíš, že na ní něco je. Uchopíš ji volnou rukou a ve slabém světle svíček rozestavěných kolem si ji prohlížíš. Cosi temného a napůl zaschlého se matně odráží na ostří, které již dávno není tupé. Necháš žiletku spadnout na zem a fascinovaně se dotýkáš dýky.
„Je to krev, že jo? Krev! Ale čí? Už si vzpomínáš? Vzpomínáš, proč seš tady a co jsi mu udělala?! Nebo proč vlastně sedíš v kaluži krve?!“ S každou vyslovenou otázkou nabývá ten hlas na jedovatosti a ke konci už na tebe téměř křičí. Ty však vůbec nechápeš význam těch slov a zkoušíš přemýšlet, co tě sem vlastně přivedlo. Zmateně se ohlížíš kolem a opět uslyšíš tichý sten, odrážející se od kachliček všude kolem.
„Kaluž krve? Cože?“ ptáš se sama sebe. Sáhneš na zem, na které sedíš a když pohlédneš na svoji ruku, uvidíš tutéž lepkavou tekutinu, jako na dýce.
„Máš pravdu, je to krev.“ šeptáš jako ve snu a fascinovaně hledíš na ten výjev. „Kde se tady….“ nestačíš ani dokončit myšlenku a na zlomek vteřiny ti hlavou proběhne strašlivý výjev plný krve a uslyšíš nářek a křik s takovou intenzitou, jako bys to byla ty sama.
„Co se děje?“ křičíš jako šílená a ozvěna tě ještě víc zbavuje smyslů. S námahou vstaneš ze země a ve snaze najít snad nějakou odpověď hmatáš rukama po kachličkách a zanecháváš po sobě krvavé šmouhy. Dostaneš se tak až k zrcadlu a když uvidíš vlastní odraz, zděsíš se. Potrhané černé oblečení na tobě zoufale visí a na odhalené kůži prosvítají krvavé škrábance táhnoucí se s bolestivou intenzitou několik centimetrů vedle sebe. Pod rozcuchanými vlasy na tebe hledí napůl šílené oči lemované téměř černým stínem nedostatečného osvětlení. Celý zjev je korunován zaschlou krví tvořící strašidelný makeup ve stylu zebry.
„Vidíš se? Tohle se z tebe stalo za celou tu dobu. To je ta tvoje takzvaná láska, kdo to všechno způsobil. Však taky dostal svoji odměnu….“ tvrdí ti ten hlas vycházející z tvých vlastních úst a sarkasticky se přitom šklebí na svůj vlastní odraz – na tebe.
„Jak….co se s námi stalo? Proč jsem tady a všude kolem je krev?“ V zoufalosti se odvracíš od zrcadla a pohled ti padne na výjev tvým očím dosud skrytý.
Před sebou vidíš hlubokou vanu a není prázdná. Zdaleka není prázdná a to je na tom to nejhorší. Někdo v ní leží a najednou ti dochází, odkud je všechna ta krev i škrábance na tvém těle. Prudce se ti rozbuší srdce a vrhneš se k vaně, když poznáš to tělo, pro které by byla smrt pouze vysvobozením.
„Ano, poznala jsi ho. Ale copak najednou tolik soucitu? Nijak tě to nebolelo, když jsi ho sem lákala.“ slyšíš stálé výčitky vlastního hlasu.
„Lžeš, to jsem nebyla já!“ křičíš sama na sebe a bereš do náruče to bezvládné tělo. „Něco takového bych nikdy nemohla udělat!“ slábne ti hlas a do očí se derou slzy, když se snažíš nahmatat puls na krku Temného pána.
„Ještě dýchá, ale na jak dlouho? To byly ty steny, co jsi slyšela před chvílí. Není to ironie? Ty se ho teď budeš snažit zachránit, když za všechno sama můžeš. Ty si snad nepamatuješ jeho křik a jak se bránil, když mu došlo, že tohle všechno není jen hra? Byly to jeho ruce, které tě dříve tak vášnivě svíraly a před chvílí z tebe draly kůži v zoufalé snaze pomoct si….“ stálé výčitky vlastního hlasu jako by nebraly konce.
„Sklapni! Nebudu poslouchat tvoje falešné obviňování!“ křičíš za všech sil, přestože na tebe doléhá tíha skutečnosti. Najednou ucítíš záchvěv a když se snažíš odhrnout mu vlasy z obličeje, setkáš se s jeho pohledem. Nechápavý výraz se mění ve zmatek a bolest, jak pomalu nabírá na vědomí. Cítíš, jak se slabě snaží vzpírat tvým rukám, přestože se mu snažíš pomoct. Místo slov z něj vychází nesrozumitelné zvuky, které se mísí s krvavým kašlem.
„Nesnaž se, stejně to nemá cenu. Zabila jsi ho!“ křičí ten hlas v tvojí vlastní hlavě.
„Ne! To ty, ty jsi ho zabila! Já bych mu v životě neublížila takovým způsobem! Vždyť pro mě znamená víc než můj vlastní život!“ snažíš se marně protestovat. Jak lze ale bojovat sama se sebou? Je jako jiná bytost, která se ti vkradla do hlavy a ukazuje ti ty největší hrůznosti, jakých je člověk schopen.
„To nejsou moje vzpomínky! Jdi pryč!“ v tuhle chvíli ti po tvářích stéká vodopád ze slz zoufalství a ani nevíš, co je pravda a co ne….