Nokturno.net / tvorba / dílko

Popadl dívku a hodil si li přes rameno. Pomalu se belhal pryč. Pohyb nadmíru zmáhal, ale šel odhodlaně dál.

Jeho mozek horečnatě pracoval. Na policii neznal číslo, budka tu není. Za ty roky se z něho stal tak silný introvert, že možnost křičet o pomoc ho vůbec nenapadla. Ale jeho touha pomoci ubohé oběti tyrana ho bezmyšlenkovitě hnala dál do tmavého parku. Nevěděl, jak se má v takové situaci zachovat. Nikdy nechodil do školy. Ale chtěl dívku zachránit.

Pryč od něho, pryč ... dál. Krev stéká po obličeji. Každý krok je těžší a těžší. Umdlévá ...

Konec parku. Richard nic nevnímá a jde stále dál. Tento hrůzný obraz dvou zmrzačených těl nyní osvětlovaly paprsky lamp. Vysmívali se marnému snažení toho chudáka.

Jeho smysly ho opouštěly, avšak sluch ho ještě neklamal, slyšel za sebou stále blížící se nepravidelné tempo těžkopádného běhu. Věděl, že je konec, ale šel stále dál ...

Krok za krokem, nohy kameněly a podlamovali se. „Ještě ne, prosím,“ drala se z padajícího a vysíleného těla poslední slova. „Ještě ne!“

Jeho tvář dopadla na dlažební kostky. Zrak se kalil. Poslední, co viděl, byla dívka, kterou ten netvor táhl zpět do lůna smrti, do toho zrádného parku. Krev mu stékala po spánku. Tělo chladlo. Oči se zavřeli.

Čímpak se jen provinil? Život mu do cesty připravil tolik překážek jako nikomu z nás. Čisté mladé srdce s vervou vše překonalo. Nestačilo až na lidský chtíč, prostý ale hnusící se cit. Lidské pudy donutily toho strašlivého hlupáka zabít.

Doufejme, že tento příběh byl opravdu jen smyšlený, a že nemohl vycházet z fakt. Přání autora na závěr je bláhové a prosté stejně jako sám autor, ale jelikož neumím držet jazyk za zuby, musím ho napsat: Kéž se nikdy nic takového nestane...