Nokturno.net / tvorba / dílko

NOVÝ ZAČÁTEK ALCHYMISTY

Část druhá – Setkání

Eilyma se probudila a tupě zírala do zdi.
Vidění neměla už dlouhou řádku let, ale teď…byl to sen, ale v něm bylo vidění, věděla to.
Po chvíli sjela pohledem muže, který s ní sdílel lóže a tiše zaklela.
Až pak jí došlo, jaká je jí zima.
Vstala a protáhla se. Bylo jí vcelku jedno že je nahá, i když věděla o přítomnosti některých kmánů z vedlejších místností.
Oblékla se a sedla si na postel, více se zachumlala do pláště.
Byla stále mírně ohromena viděním, překvapilo ji. Myslela, že schopnost užívat magii se z ní dočista vytratila. Nevěděla, proč byla tak znepokojena tím, co zahlédla – viděla pouze mladého, světlovlasého muže na hnědákovi, jak rychle projíždí lesem.
Vidění bylo krátké, ale ona věděla že neomylné.
„Eily, co se děje?“ zeptal se rozespale muž vedle ní.
„Nic, je mi kosa…“
Muž ji objal, vtiskl polibek na tvář a dodal: „Nechceš se přitulit…?“
Eilyma se usmála a polibek opětovala.
---
„Jeď!“ zvolal Ges a ještě víc se přikrčil ke koňské šíji.
Jeho pronásledovatelé byli blízko. Neviděl je, ale cítil to.
Prudce zabodl patu do koňských slabin, klisna prudce zatočila doleva. Prchali do hustého lesa.
Pronásledovatelé se zastavili. I z dálky viděl Gesgeren mohutnou postavu soudce. Měl s sebou čtyři společníky, vojáky. Jeden z nich, zjevně vůdce skupiny, se postavil ve třmenech a rozhlížel se po okolí, ostatní se hádali se soudcem.
Ges nastražil uši.
„Musí tu bejt! Jestli ho nenajdete, vrátíte mi moje prachy. I se zálohou!“ křičel soudce na vojáky, kteří neodpovídali.
Světlovlasý zaklel.
Byl už tak blízko,a zrovna teď nebyly komplikace na místě.
Čekal ještě dlouho, soudcův monolog trval celou věčnost. Až pak se skupina rozjela napravo. Ges si oddechl a protáhl se.
Všechno ho bolelo, hlavně nohy a hýždě. Po svých šel asi tři dny bez odpočinku, poté narazil na osamocenou klisnu. Když se přesvědčil že ničí není (což se projevilo dostatečně – nedaleko od naleziště koně našel do listí zahrabané mrtvoly), neváhal a rozjel se.
Nyní byl na cestě šestým dnem a ještě dnes by měl dojet ke vchodu do Krysárny.
Těšil se jak malé děcko, nutně potřeboval odpočinek a jeho klisna, pojmenovaná Aor, taky. Nemohl si dovolit spát v sedle, zvlášť když si včera všiml společnosti.
„Jdeme, Aor…jdeme…“ pobídl klisnu a ta se pomalým krokem dala do pohybu. Zvykla si na Gesgerena dostatečně, mladík si s ní totiž skoro neustále povídal. Vyprávěl jí o tom, co se stalo jeho sestře, jak se v dětství ocitl na ulici společně s ní, povídal jí o tom, jaké to bylo když začínal s alchymií.
Bylo mu však poněkud líto, že mu Aor neodpovídá.
Pomalu mu docházelo, jak mu lidská společnost celá ta léta chyběla. Měl sice sestru, ale nikoho jiného vlastně neznal.
Jen jednou…
Ges se ponořil do dětských vzpomínek.
Bylo mu asi sedm, jeho sestře Reinesse byly asi tři roky. Vedl jí za ruku, spíše vlekl, z hořícího města.
Brečel, usedavě. Špatně se mu dýchalo, normálně světlé vlasy měl nyní černé jako uhel. Popálené tělo škrábalo, cítil, jak ho pálí nečistoty v ráně.
Jeho sestra Reinna byla popálena mnohem víc než on, bílé šaty měla rudé od krve. Pramínky vlasů měla slepené, tvář bledou.
„Gesi…?“ řekla skoro neslyšitelně.
„Co?“
„Já…já nemůžu dál…“ řekla Reinna a těžce dopadla na zem.
Gesgeren se znovu a ještě víc rozbrečel.
„Pomoc! Prosím!“ snažil se o křik. Nikdo však nepřicházel.
Cítil se jako v pekle. Lidé kolem něj utíkali z města, někteří padali na zem a dál se už nehýbali.
A za ním hořel celý svět.
„Vstávej…“ ozval se holčičí hlásek.
Ges se otočil a uviděl zrzavou dívku, rovněž špinavou a zraněnou, avšak očividně v lepší kondici než on sám.
S námahou se zvedl.
Dívka si ho se zájmem a zvědavostí prohlížela, pak řekla: „Pomůžeme jí.“ a ohnula se k jeho sestře.
Gesgeren jí pomohl a oba společnými silami vláčeli Reinnu za sebou.
Alchymistovo srdce po vzpomínce mírně zabolelo, avšak při té další znovu poskočilo nahoru.Tentokrát si vzpomněl na to, když už se všichni tři dostali z hořícího města a utekli do lesa.
„Jak se jmenuješ?“
„Eily, a ty?“
„Ges…a moje sestra Reinna.“
„Hmm…“
Dlouho mlčeli. Ticho prolomila až rezavá holčička ve špinavých šatech.
„Ty jsi žil s Reinnou sám?“
„Ne. Moji rodiče tam zůstali…“ odpověděl Ges a hlas se mu vzápětí zlomil.
Začal usedavě plakat. Eily se posunula k němu a objala ho.
„To je dobrý.“ utěšovala ho dívenka.
Malý Ges si otřel hřbetem dlaně mokré líce a podíval se do Eiliných zelených očí.
„Budeme žít spolu?“ zeptal se po chvíli.
„Jo.“ odvětila dívka po krátkém uvažování a dodala: „Vezmeš si mě?“
Ges přikývl. „Vezmu.“
„Tak jo. Já tebe taky.“
Chvíli si ještě povídali, pak se zatmělo a přišel čas spát.
Když Ges skoro spal, zašeptala Eily:
„Máš mě rád?“
„Jo…“ odpověděl Gesgeren tiše.
„Fakt? A jak moc?“
„Nejvíc jak to jen jde.“ odpověděl znovu.
„Dáš mi pusu?“ zeptala se dívka.
Tentokrát už nepoužil slova, jen Eily políbil na líc.
Polibek mu opětovala.
---
Konečně – dorazil na místo. Po dalších dvou dnech cesty, teď, za hvězdné noci, dorazil do cíle. Vchod do Krysárny se nalézal v jeho těsné blízkosti, určitě. Nacházel se na osamoceném palouku v lese, s několika břízami.
Ges sesedl z Aor a chytl ji za uzdu.
Chvíli chodil dokola a hledal dutou zem, to se mu však nepovedlo, nenašel. Popotáhl si rukávy pláště více na dlaně, noci byly čím dál chladnější.
„Zatraceně…“ ujelo mu, už si nevěděl rady. V tu chvíli se na jednom místě zatřásla země a otevřely se vcelku velké, padací dveře.
Z nich vyšel starší muž, zelený v obličeji, zjevně mírně podnapilý.
Ges se od něj trochu vzdálil a když odešel, začal zkoumat vchod sám.
Trefil se přesně - vchod v Diewerském lese, který znal, byl jeden z největších vůbec.
Bez problémů se do něj dostal kupec s celou karavanou, což se mu v případě Aor hodilo.
Otevřel vchod dokořán, uviděl velké mramorové schody, táhnoucí se někam do hlubin země.
Gesgerenovi se udělalo špatně, z otvoru se linul neuvěřitelný zápach.
V duchu se uklidnil a popohnal klisnu na schody.
---
„Lásko, co se děje?“
„Nic…měla jsem zvláštní sen.“ odpověděla Eilyma a otřela si zpocené čelo.
Muž ležící vedle ní ji místo odpovědi silně objal a políbil ji do rezavých loken.
„Miluješ mě?“ otázal se šeptem.
„Hmm…ty mě ano?“
„Jo…“
Eily se kousla do rtu.
„Já tebe…hm…popravdě – asi ne.“ řekla po chvíli.
Neodpověděl.
„Víš...tady mě láskou může nazývat každý.“ dodala posmutněle.
„Každej je nějakej.“ odvětil muž.
„No jo…“ vzdechla Eily. „Prý mi tohle jde nejlíp…každej je nějakej.“
„No tak…jsi úžasná, chytrá, vtipná…a neskutečně nádherná…“
Eily se pousmála. Tohle jí říkal každý.
Zatímco jí muž hladil po boku, přemítala o svém snu.
Viděla ho ze svého pohledu – znovu toho samého muže, s blonďatými vlasy na ramena, v tmavohnědém plášti, držícího za uzdu krásnou, hnědou klisnu.
Scházel po dlouhých mramorových schodech, pomalým, ale vcelku jistým krokem.
Celý sen provázel její hlas, šeptající slova: „Je tady…je tu…“
Nevěděla, co si z toho má vyvodit, nenašla žádný smysl.
To ji znepokojovalo.
Z přemýšlení ji probudil dotek drsné dlaně na její tváři.
„Eily…jsi tak krásná…tolik…“ zašeptal muž a dál jí hladil po líci.
Zrzka se usmála.
---
Gesgeren zívl. Sestup ohromných schodů se spousty možnostmi cest ho unavil. Mnohokrát se ztratil a musel se dlouze vracet zpátky.
Nyní stál na rovné zemi se dvěmi možnostmi dalšího pochodu.
Ges se moc nerozhodoval, dal na náhodu. Bylo mu vlastně jedno kam dojde, potřeboval si hlavně odpočinout.
Zabočil tedy doleva a šel za nosem.
„Hej, mladíku!“ ozval se za ním stařecký hlas.
Alchymista se vyplašeně otočil, jeho Aor taky.
„Potřebuju si tě zapsat!“ zahudroval stařík zase.
Ges se tedy vrátil zase zpátky. Tohle si v Krysárně nepamatoval – kniha návštěv?!
Svou myšlenku vzápětí vyřkl.
„Jsou jiné časy, hochu. Dříve bylo Krysí doupě více…jak to říct – důvěrné, lidé se v jednotlivých částech znali a konflikty nevznikaly tak často. Navíc zde byli pouze lidé, kterým se dalo s určitostí věřit, že tu nejsou na výzvědy.
Poslední dobou se nám ale párkrát stalo, že tu lidi objevili královskýho špicla. Tak ať si to pak můžem ověřit…No nic – jméno?“
„Gesgeren.“
„Druhé jméno?“
„Neužívám.“
Stařík vzdychl. „Vzal sis něco z toho co jsem ti teď řekl? Mám tě snad vyhodit?“
Ges se pousmál: „Reiglymm.“
„Rod, místo odkud pocházíš či jiné přízvisko?“
„Rod de Lonmercesů.“
„De Lonmerces…něco mi to říká…nemáš manželku?“
Ges zaskočeně zavrtěl hlavou. „Jenom sestru…ale ta nežije…“
„Neřekl bych, byla tady před dvěmi týdny…jen pro ověření – jméno Reinessa Peyrwiss de Lonmerces sedí?“
Světlovlasý souhlasil.
„Ale ona….ona tu nemohla být…“
„Velevážený, tady to máte černý na bílym…“ řekl unaveně stařec a obrátil ohromnou tlustou knihu směrem k Gesovi a špinavým prstem ukázal na tenkou linku písmen.
Alchymista neskrýval údiv.
„No nic, tohle s váma řešit nebudu. Tady mi to podepište.“ promluvil stařec po chvíli.
Gesgeren se roztřeseně podepsal a po chvíli se mátožným krokem vydal do jedné z uliček.
Reinna tady přece nemohla být…na cestě byl osm dní. To znamená, že by tady musela být asi šest dní před svou smrtí.
Ale proč by sem šla? Co tu hledala? Nebo spíše koho?
„Ježiš…promiň.“ vyrušil ho z přemítání melodický hlas.
Podíval se na ženu. Byla krásná, měla velké, hluboké, zelené oči a dlouhé lokny barvy mědi. Nosila kožené oblečení přesně na její postavu, zdůrazňující ladné křivky.
Před očima mu projela vzpomínka na malou Eily, po chvíli tuto možnost ale vyloučil. Co by Eily dělala v Krysárně?
„Jo, dobrý…“
Žena, spíše dívka se usmála a dál pokračovala v cestě.
Ges jen dál třeštil oči. Bylo toho na něj poněkud moc.
---
Eily byla znepokojená. Vidění bylo opravdu pravdivé – potkala ho. Muže se špinavě blonďatými vlasy na ramena, v tmavohnědém plášti, vedoucího za uzdu krásnou, hnědou klisnu.
Někoho jí připomínal, na to přišla v minulém snu. Ale koho – to nevěděla.
Její sen se dělil na dvě části – v jedné viděla znovu toho muže, jak šel po těch dlouhých, mramorových schodech.
Poté se probudila a dlouho neusnula. Měla prostě jinou…jinou práci.
K ránu usnula znovu. Tentokrát se jí vyjevila vzpomínka. Vzpomínka na její dva jediné přátele, které kdy v životě měla. Na malého Gese a jeho ještě menší sestru Reinnu.
Reinnu potkala nedávno, asi před dvěmi týdny. Re ji sama vyhledala kvůli naléhavé informaci, kterou jí musela sdělit.
To, co jí Přízračná řekla, jí zaskočilo. Věděla, že Reinna už jednou zemřela a že po smrti se stala Živoucím Přízrakem. Věděla, že žije stále s jejím bratrem Gesgerenem, věděla že umí kouzlit.
Avšak to, co věděla Reinna, jí zaskočilo mnohem víc než všechno ostatní.
Reinna očekávala svou smrt. Věděla, že v příštích dnech se jí někdo pokusí znovu zabít. Kdo, to jí říct nechtěla. Jako důvod uvedla možné komplikace s daným „někým“, které by nemusely být zrovna příjemné.
Dále jí Re žádala, aby pomáhala Gesgerenovi, jestli se s ním ještě někdy setká.
Eily se vším souhlasila. Nemohla nesouhlasit.
---
Po složitém ustájení Aor vyrazil na hledání vhodného místo k pobytí.
Měl štěstí, pokoj, jaký našel, přesně potřeboval. Vyhledal si osamělou místnost se stolem přibitým k podlaze, což mu ale nevadilo – v případě výbuchu u nějakého jeho experimentu tu byla šance, že se stůl nevznese do povětří.
Dále tu byly dvě židle, jedna sice hodně opotřebovaná, ale on neočekával návštěvy, jedna mu bohatě stačila.
Hlavní část místnosti však vyplňovala postel, velká, s tvrdou matrací a špinavým ložním prádlem. S tím Gesgeren neměl problém – zabalil se opravdu důkladně, proto i tohle rychle vyřešil.
Na kamenných stěnách byly sem tam přikovány police. Na některých byly knihy, když se je však Ges pokusil otevřít, nepovedlo se. Knihy měly tak zalepené strany k sobě, že nešly otevřít. Prozkoumá je. Někdy.
Místnost se mu líbila, až na ohromné vrstvy prachu, které byly všudypřítomné. On však nyní ovládal magii, nemusel to tedy být takový problém.
Vztáhl ruce před sebe a usilovně myslel na čistou místnost. Do hlavy se mu vydralo neznámé slovo. Neváhal a vyslovil ho.
„Ioresgel!“ křikl. Pomalu otevřel oči, avšak překvapení bylo vcelku nemilé. Poslední zbytky matrace se nyní ve žmolcích válely na podlaze, zčernalé po výbuchu.
„Sakra…“ ujelo Gesovi a dal se do úklidu. Nakonec opravdu vymyslel pravé zaklínadlo, proto měl více času na vybalení věcí.
Když už všechny flakónky s lektvary a přísadami umístil do urovnaných řad do polic, destilační aparaturu složitě sestavil na stůl, sestrojil zpátky matraci, povlékl postel a další věci, rozhodl se konečně vyřezat křížek na dveře.
Takzvané „křížkování“ zde bylo zavedeno už mnoho let nazpátek. Často se totiž stávalo, že obyvatele jednotlivých pokojí vyrušili nezvaní hosté a podobně, proto se vyřezávaly křížky na dveře, aby upozornili ostatní, že tady někdo bydlí. Při opuštění pokoje se křížek škrtl.
Ges vytáhl jednoduchý nožík a dal se do práce.
Při vyřezávání znovu narazil na zrzavou dívku. Nyní byla oděna do dlouhých šatů smaragdové barvy, s drobnými kamínky okolo konců rukávu a výstřihu.
Dlouhé vlasy měla volně spuštěné, hluboké zelené oči byly zvýrazněny rudkou.
Byla opravdu krásná, nemohl z ní spustit oči.
Pořád ho neopouštěl pocit, že už ji někdy viděl, že ji zná…
Ještě chvíli přemýšlel, pak se vrátil do svého pokoje.
---
Viděla ho. Znovu.
Mladíka z vidění. Věděla, že ho už někdy viděla, že ho zná, ale vůbec se nemohla rozpomenout kdy a kde to bylo.
Znovu se podívala do zrcadla a dala si pramen rezavých vlasů za ucho. Poté ho zas dala zpátky.
Byla nervózní. Jako vždy když měl přijet.
Uhladila si tmavozelené šaty na stehnech, popotáhla rukávy více do dlaní.
Více rozmazala barvu na očích, kriticky si prohlédla upravené nehty.
Jsi hezká, Eily, sluší ti to. Budeš se mu líbit, jako vždy. Jinak by se přece nevracel…, opakovala si dokola. Její myšlenky ji však uklidnit nedokázaly.
Vstala ze židle a rozhlédla se po místnosti. Po chvíli usedla na zdobenou postel s nádherným potahem.
Letmo hladila krásně vyšitou deku a znovu se snažila uklidnit se. Zavřela oči a přemýšlela.
Z rozjímání ji vytrhl vzdálený zvuk kroků. Rychle vstala, pohlédla do zrcadla, naposledy si přejela prsty o namalovaná oční víčka. Uhladila šaty, přejela rukou po vlasech.
Všechno bylo perfektní. Chyba – všechno muselo být perfektní.
Vešel náhle a nečekaně.
Vypadal pořád stejně – jeho tvář však byla poznamenána dalšími nehlubokými vráskami, jeho černé vlasy byly trochu delší než od jejich poslední schůzky.
Sejmul z hlavy kápi a rozepnul plášť.
Celou dobu ho mlčky sledovala. Nevěděla co má dělat.
Když se upravil, konečně promluvil. „Zdravím tě, Eilymo…“
Namísto odpovědi udělala pukrle.
Přistoupil blíže, začal hladit dlouhé lokny. Zašeptal: „Tolik jsem se těšil až tě zase uvidím…“
Neodpověděla.
Něco bylo špatně. Jako vždy, když byla s ním.
Byla napjatá, cítila se jako loutka.
„Posaď se.“ promluvil a gestem jí nabídl místo u stolu.
Eily ho poslechla, usedla na židli a čekala.
Něco zamumlal, najednou se v pokoji zšeřilo a vzplanuly svíce v místnosti.
Posadil se naproti ní a do dvou křišťálových sklenic nalil víno.
Našel pod stolem její ruku, stiskl ji.
Dlouho si ji prohlížel, až pak znovu promluvil.
„Jsi překrásná. Vidím, že šaty ti sedí perfektně…“, řekl a na chvíli se zastavil. Stále třímal její ruku, díval se na ni. Ona stále nevěděla co říct, jak se chovat…
„Nemohl jsem se dočkat až zase uvidím tu nádhernou tvář…“, dodal, prsty přejel na její vlasy, „…až se zase dotknu tvých sametových vlasů…“, řekl, sledujíc lesk loken ve světle svícnu, „…až budu zase s tebou, krásko…“.
Při těchto slovech se jí zadíval do očí. Uhnula pohledem.
Jeho oči byly chladné, šedé jako kalená ocel…něco v nich bylo, něco víc než pouze zloba, nenávist a krutost. Co, to však nedokázala vyčíst.
Seděli tam ještě dlouho. Nepromluvila ani slovo, jen mu věrně naslouchala jeho komplimentům a upíjela výborné, drahé víno.
---
Zajel prsty do jejích vlasů a políbil ji.
„Jsi jediná, pro koho tu ještě jsem…“, šeptal a hladil ji po paži, „…jediná…“.
Poprvé se odhodlala promluvit. Přecejen, za to všechno na to měla právo.
„Kdo vlastně jste?“ zeptala se tiše a podívala se přímo do šedých očí.
Nadechl se k odpovědi, avšak po chvíli zase vydechl. Byl tiše, přitáhl si deku blíže k tělu a chytl ji za ruku.
„Jsem…“, zašeptal, „…jsem někdo…člověk s velkou mocí, tápající po moci ještě větší…člověk, který neví proč tu ještě je…špatný člověk….“.
Zadíval se někam do rohu místnosti. Zjevně přemýšlel, možná vzpomínal.
Bylo jí ho líto.
Přivinula se blíže k němu, hlavu si opřela o jeho hruď.
„Nemůžete být špatný…“.
„Ale jsem.“
„Nejste…opravdu ne. Člověka činí špatným jeho činy…Tak co vy děláte špatného…?“ řekla a začala se trochu bát odpovědi. Možná si toho teď dovolila hodně, nikdy s ním nemluvila tímhle způsobem. Vlastně s ním pořádně nemluvila nikdy.
Chvíli přemýšlel, až pak odvětil: „Jsem chladný, nepřístupný, zlý. Toužím po moci…je to tak, tak složité, má milá Eily…“
Do rozbřesku nikdo z nich nepromluvil ani slovo.
---
Když se ráno probudila, nebyl tam. Jako vždy.
Na židli jí nechal nějaké věci. Jako vždy.
Na stole stála nedopitá láhev drahého vína. Jako vždy…
Eily zívla a protáhla se. Prohlédla si celý pokoj. Žádná změna.
Pomalu vstala a oblékla se, s hygienou si nedělala starosti. Po chvíli přešla k židli, aby si prohlédla, co jí tam zanechal.
Odtáhla dlouhý šátek, kterým byl dar zabalen a usmála se.
Nové šaty, stříbrný prsten a nějaké peníze.
Byl k ní hodně štědrý, což ji těšilo. Obvykle jí daroval šaty, vždycky krásné, ušité přesně na ni a zdobené. Neměla moc šaty ráda, spíše nosila kožené jezdecké kalhoty, ale šaty od něj byly prostě jiné než ty, které nosily většiny žen v Krysárně.
Jejich oděvy byly obvykle zašle šedé nebo hnědé, jednoduchého střihu a bez zdobení. Její šaty měly hluboký výstřih, rozevlátou sukni a rozšířené konce rukávů. Často byly zdobené drobnými kamínky, sametovými ozdobami a podobně.
A nevypadala v nich jako šedá myška, ale jako krásná, ceněná žena. To ji těšilo.
Při vzpomínce na včerejší noc jí ale docela zamrazilo.
Bála se ho.
On nebyl jako ostatní muži, kterými opovrhovala a byla s nimi pouze za peníze. Oni jí neměli rádi, jen jim už nestačily jejich ženy.
Věděla však, že onen neznámý, který jí navštěvoval tak jednou za dva týdny, k ní opravdu něco cítí. On s ní nebyl proto, že by ho ostatní ženy nudily – on s ní chtěl být. To ji děsilo.
Těžce se posadila na židli a přemýšlela.
Hned po první myšlence se trpce pousmála.
Zvláštní…Byla divná. Děvka, toužící po opravdové lásce. Znělo to tak…hloupě? Možná. Ale bylo to tak.
Smutně povzdechla. Ještě chvíli přemýšlela, poté se zvedla ze židle, upila vína a dala se do práce.
---
Gesgeren vstal a posadil se na postel.
Zívl a protáhl si bolavá záda. V noci spal jako zabitý, ale očekával, že další noci už to tak dobré nebude.
Včera byl strašně unavený po několika dnech v sedle, a tak ani večer nevnímal hluk, řev a zpěv podnapilých a mírně střízlivých kmánů v Krysárně.
Pomalu vstal a došel k menšímu sudu naplněného vodou. Sehnat čistou vodu tady v Doupěti byla docela obtíž, zavést totiž přívod pitné vody do kanálu je poněkud bizarní.
A tak se musela voda kupovat u správců jednotlivých části a bloků v Krysárně za pár drobných.
Ges si opláchl obličej a už se chystal si nabrat vodu na napití, když si povšiml dvou krys plujících na hladině.
Vyplašeně začal couvat dozadu, z tváře mu stékaly kapky vody.
Chvíli tam ještě stál a znechuceně koukal na sud, až mu došlo, co by měl udělat.
Rozeběhl se ke svým věcem, vytáhl čistou košili a vší silou si jí začal otírat obličej, skoro až do krve.
Pomalu ale jistě začal pochybovat o tom, jestli sem opravdu patří.
Vrátil se k soudku a s odporem sledoval dvě nafouknutá, nehybná krysí těla.
Někdo zabouchal na dveře.
Ges chvíli váhal, když však bylo bušení čím dál víc naléhavější, rozhodl se otevřít.
Spatřil před sebou stařečka, který se ho předtím vyptával na jméno.
„Zdravím tě, mladíku.“ řekl stařec energicky.
Ges jenom přikývl na pozdrav.
„Víš, kde je tu hlavní místnost?“
Nevěděl. Spěšně zavrtěl hlavou.
„Ne. Dobrá. Od schodů doleva, pak doprava a ty největší dveře. V pět je rada čtvrti, měl bys tam být jako nový obyvatel.“
„Budu tam.“
„Doufám. Měj se, mladíku.“
„Na viděnou.“
Gese dokázal tento muž zaskočit – na svůj věk byl strašně čilý, tedy alespoň to tak Gesovi přišlo.
Chvíli ještě přemýšlel, pak pokrčil rameny a začal pracovat na novém lektvaru.
---
„V pět? Dobře.“ přikývla Eily a usmála se na starce.
Stařeček se taky usmál a otočil se k odchodu.
„Jo a ještě…“, otočil se zase zpátky na zrzku, „ten muž…ten co tu byl včera…říkal že by měl přijít za týden, jestli mu to čas dovolí.“
Eily svraštila obočí. „Dobře, budu s ním počítat…“ zamumlala.
Chvíli tam ještě potichu stáli, nakonec se starec rozloučil a šel si svou cestou.
„Za týden znovu…“ řekla si Eilyma sama pro sebe. „Za týden znova loutkou…“
---
„Zatra….jau!“
Gesgeren vyplašeně odskočil od své aparatury, z kožených rukavic stoupal malý dým.
Načervenalá látka se rozlila po podlaze a ničila všechno, co jí stálo v cestě.
„Do pytle…“ řekl Ges a odhodil rukavice stranou. Zavřel oči, zamyslel se a vzápětí křikl: „Estiomne!“
Kyselina pomalu začala couvat, až se dostala do nádobky, která byla ještě před chvílí hromádkou střepů.
Alchymista se usmál a dodal: „Jen tak dál…“
Dal se znovu do výroby lektvaru, který měl podle jeho poznatku dostat do hypnotického stavu, když zavadil pohledem o malé hodiny.
Pět a deset minut.
Okamžitě přes sebe hodil plášť a rozběhl se do hlavní místnosti.
Když dorazil, všichni už byli na svém místě. Většina lidí na něj vrhala zlověstné pohledy, on si jich však snažil nevšímat.
Posadil se na dlouhou lavici a rozhlédl se.
Přímo naproti němu seděla ta krásná dívka se zrzavými vlasy. Chvíli ho pozorovala smaragdovým pohledem, pak se na něj usmála. Tentokrát na sobě měla jezdecké kalhoty a jednoduchou, bílou halenku. Přesto jí to strašně slušelo.
„Ehm, ehm.“
Pohledy všech se obrátily na muže, stojícího v popředí. Měl dlouhé tmavé vlasy, notně prokvetlé šedinami, tmavošedý plášť měl zapnutý ozdobnou broží ve tvaru listu. Jak si Ges stačil všimnout, měl zašpičatělé uši, tipoval ho na půlelfa.
„Jsem rád, že vás tu vidím všechny. Ehm, ehm. Tento týden k nám, ehm, přivítali dva noví občané. Je jím pan Gesgeren Reiglymm de Lonmerces,“ řekl půlelf a kývl na Gese, „a pan Moirunn Teviarh,“ doplnil a kývl na muže sedícího blízko zrzky.
Ges na sobě ucítil opřený pohled.
Rozhlédl se po ostatních a spatřil ty hluboké zelené oči, jak se na něj dívají. Dívka měla pusu dokořán a zírala na něj. Poté něco sama pro sebe zašeptala a začala se dívat do země.
Z přemítání vytrhl Gese půlelfův hlas.
„Ehm, ehm. Oba vás tu vítám a doufám, že zde budete spokojeni. Tak, ehm, nyní nějaké jiné záležitosti. Žádné napadení ani přestupek nebyl v naší čtvrti tento měsíc zaregistrován, za což vás, ehm, ehm, patřičně chválím. Všechny bych žádal, aby ještě jednou vyřezali křížky do dveří – s tím nastávají, ehm, komplikace. Má někdo nějaký problém?“
Ges ihned zvedl ruku nahoru.
„Ano?“
„No…víte, ráno jsem v mém přídělu vody našel dvě mrtvé krysy…“
„Aha. Vyřešíme. Dál?“
Dál Ges asi půlhodiny přemítal o různých věcech, pozoroval ostatní, usínal.
„Ehm, ehm, tímto ukončuji schůzi dvanácté čtvrti v Krysím doupěti.“ rozloučil se půlelf a odešel, s ním i lidé.
Jen zrzka dál seděla na lavici a zírala do země.
Alchymista jí chvíli pozoroval, pak se rozhodl počkat a promluvit si s ní.
Trvalo ještě dlouho než dav odešel.
Dlouho se na ní díval, dlouho bylo ticho. Pak vstala a pohlédla mu přímo do očí.
„Gesi…já…“, zašeptala skoro neslyšně.
Nevěděl, co říct. Jen tam stál a pozoroval ji.
Pak se mu vrhla kolem krku. A on pochopil.
„Eily...já…nevěděl jsem…“ vykoktal a obejmul ji.
Dál nic neříkal, jen poslouchal její smích a pláč.
Po dlouhé chvíli se od něj odsunula a otřela si tváře mokré slzami.
„Já…jsem tak strašně ráda že tě zase vidím.“ řekla a usmála se.
„Já taky.“ odvětil Ges a úsměv jí opětoval.
---
Byl už pozdní večer, jim to však nevadilo.
Celé hodiny se spolu bavili, vzpomínali, smáli se, vyprávěli.
Pili při tom nějaké drahé víno, které Ges ochutnal poprvé. Byl neuvěřitelně šťastný – Eily, dívka, kterou poznal před tolika lety, se znovu objevila. Přesto v něm přetrvávala ještě jedna otázka, na kterou se chtěl zeptat už hodně dlouho, ale nemohl.
Teď měl příležitost. Ale nevěděl, jestli to jejich nově obnovené vztahy znovu nezmrazí.
Když nastala krátká chvíle ticha, Ges se zhluboka nadechl a pomalu, velice pomalu se zeptal.
„Eily…proč…proč jsi od nás tenkrát odešla?“
Zrzce náhle zmizel úsměv ze tváře. Zamyslela se. A zavzpomínala.
„Eily, kam jdeš?“
Mladá dívka se vyplašeně otočila.
„Reinn, spi. Je moc brzy.“ odvětila dívka vyhýbavě a schovala nevelkou tašku za sebe.
„Nechoď nikam, prosím. Buď tu s námi!“ zažadonila malá holčička s blonďatými vlásky a velkýma, modrýma očima, které se zdály jakoby nafialovělé.
„Hned se vrátím, slibuji.“
Zadul vítr, zrzavé vlasy té starší se zavlnily.
Malá Reinna se na ní tázavě podívala, Eily uhnula pohledem.
„Opravdu?“
„Ano. Jdu se jen…na chvíli projít.“ řekla Eily a přehodila si tašku přes rameno.
„Tak dobře. Ale buď tu brzo, prosím.“
„Budu.“ přikývla zrzka a otočila se. Blondýnka si lehla a přetáhla si deku přes hlavu.
Malá Eily vyrazila na cestu. V zelených očích se jí leskly slzy, ale ona přesto šla rozhodně dál.
Naposledy se obrátila a podívala se na své jediné přátele, Gesgerena a jeho sestru Reinnu.
„Nikdy na vás nezapomenu, nikdy…“ zašeptala Eilyma a setřela si hřbetem dlaně slzy na tváři.
„Sbohem.“
Eily po té vzpomínce posmutněla. I když to bylo dávno, měla ten den v živé paměti. Mohlo jí být tenkrát asi třináct, když se rozhodla od Gese a Reinny odejít.
„Víš…já….“, řekla Eily potichu, „nechtěla…nechtěla jsem vám být na obtíž.“
„Na obtíž?“ zeptal se Ges překvapeně.
Eily pomalu přikývla.
„Všechny obtíže přišly až potom…“, dodal alchymista a zadíval se do plamene svíčky.