Nokturno.net / tvorba / dílko

Jako tvá košile voní tu polštáře
a zářivě bílé oltáře
jsou plné vzpomínek a přání,
ale zdání,
to prý klame…
Je moře stále slané?

Vysněná i  skutečná – obě
jsme vůči tobě
nesplavné
a naše nápady neslavné,
vítr, hlína i  divoká zeleň
ti šeptají: Tak zapomeň!!

Jsem zavřená v  kleci z  vlastních obav,
tak se někdy stav
s  hrstí slámek
a odemkni zámek, protože…

Bez tebe každá chvíle
jeví se tak černobíle.
Barvy si daly dovolenou,
jen já tu klečím na kolenou
a prosím to nemilosrdné bezpráví,
co mi tu nenuceně vypráví
o  prohloubeném důlku v  posteli
(a to jsme přece nechtěli!!),
ať stráže výrazně jízliví,
dnes opět nejsou střízliví.

Nejsem sice štěstěny dítě,
ale každý má naději.

Do rybářské sítě,
chytnou tě, zloději!
Chytnou tě a jak zákon káže,
zabijou tě zbraní střední ráže.

Každý má naději…
Třeba mi do ucha vrní
zakletí čaroději
a svět se prudce změní…

Nebo se dám na modlení
…

Vešlo k  nám bezpráví
a nenuceně vypráví,
že zavřelo nám všechny věže.
Povídá dál, teď už v  leže,
že plot je vyšší než naše nároky,
že deštěm jsou rozemleté zátoky,
že padací most navždy spadl,
že každý nám po cestě pasti kladl
a že osud nám hází pod nohy klacky.

Je jasnější než ty dvě facky,
co jsem ti kdysi chtěla dát
(vždyť víš, já si jen chtěla hrát),
že smůla se nám lepí na paty,
tak skoč k  hrobníkovi pro dvě lopaty…

Miluju tě ♥♥♥