Nokturno.net / tvorba / dílko

Od západu k východu slunce ležíme spolu zcela nazí
na břehu řeky, která na konci trochu tak mrazí.
V chladné noci nás hřeje touha čistá jako
letní obloha protkaná záblesky spadlých hvězd.

Při západu slunce vánek Tebou provoněný
čechrá Tvé hebké kadeře a zvolna je vlní
a když vánek naposledy se vrací, poslední paprsky
dnešního dne obkrouží křivky Tvé svůdností vroucí.
Po soumraku Tvá silueta ladnými pohyby rozproudí
žár v mém těle a zatoužím líbat něžně jen Tebe.
Můj pohled spatří hloubku Tvých nádherných očí,
v kterých paprsky měsíčního světla nezvratně končí.
Mé rty zlehka dopadnou na ty Tvé sametové, Tvůj svěží
dech vábí všechny mé smysly k Tvému prozkoumání.

Konečky Tvých prstů s mými křehké pouto pojí,
naše Těla se v jednou postupně proplétají,
jakoby jen pro tento okamžik stvořená byla.
Tvá ňadra záplavě mých polibků vzrušením podléhají,
prozrazují opětování mé touhy nejen pro dnešní noc.
První Tvůj vzdech do ticha zašeptaný ohluší veškeré
okolní dění v tomto opravdovém snění.

Fantaztie a sny se stávají scénářem dnešní noci,
cit a touha prostupuje námi až k rozbřesku
společných neopakovatelných chvílí.

Při svítání v posledním vrcholu naší slasti očí Tvé
se slzami zaplaví, štěstím na Tvých řasách utkvěly.
Šeptáš mi já Tobě jak moc se naše srdce milují

Po východu slunce ještě dlouho buší, když tuší
nesmyslný mrazivý konec proudu řeky lásky,
který nás jednou krásně zaplavil