Nokturno.net / tvorba / dílko

Příteli
Rámujeme si místa – mácháme rukama nad stolem, sem a tam, div že nerozlijem pivo, ano, tohle je moje, MOJE, tenhle maličký rámeček, ten opravdu potřebuju.
Proklínáme rána – že jsou moc časná, že jsou moc pozdní, že nám vysušují ústa a bolí nás z nich hlava. Prokletá rána.
Noci padly – tiše a potají, snesly se k zemi jako hejno drozdů… nebo nočních motýlů.
Na oltář spánku – neb ten je jedinečný, pevný, jistý a prostoduchý, prostý a nevinný
Inu, byla to velká oběť – a ty my děláe neradi, protože oběť, ta nám nesvědčí, tou si odkrajujem maso z těla, na němž tolik lpíme…
Navrch jsem přidal – inu, jsem dnes štědrý muž.
Cár svého srdce – cha chá, je tomu opravdu tak, jsme schopni a ochotni, dát z něj alespoň snítku - jen tak?
Ještě trochu tepalo – nebo jsem tomu alespoň věřil, protože to je jediná jistota, kterou příteli máš, že to tvoje proklatý srdce ještě tepe, tvoje jediná smutná jistota.

Posedlá půlnoc – snad proto, že je tisícá, že běží jedna za druhou, bdělá a ostražitá, půlnoc…
Poslední, co zbyla – a nechce se tomu věřit, protože slůvko poslední ti bourá vše, na čem jsi kdy stavěl…
Kapička tmy – říkáš si, no a co, je to jen kapka, ta mě zas tolik nezašpiní.
Takový polibek na rozloučenou – říkám ti sbohem, ale ani to tak nemyslím, ani ty to tak nemyslíš – dokážeš říct opravdové sbohem, za kterým už nic není?
Držím se zuby nehty – a v tom je tvá jediná naděje.