Nokturno.net / tvorba / dílko

Ten červenec roku 1870  je v  Paříži obzvláště studený, více než kdy jindy. Lidé chodí ulicemi a volají: „Na Berlín!“ a chodí kolem hotelu, který by byl před půl rokem středem jejich pozornosti. Dnes se ale o  něj nikdo nezajímá. Náhle však přijíždí kočár s  mladým mužem. I  přes jeho věk mu klobouk dodává vážnosti a úcty. Co však dělá v  této ulici, kde zapadá stejně, jako krásná omítka toho hotelu mezi ostatními domy, ví jen on sám. Sám kočí byl překvapen, proč veze toho muže právě sem. I  obyvatelé ulice si jej prohlížejí s  údivem. Co v  hotelu? Přece může spát i  doma. Nikdo však netušil, že nemá zájem o  hotel, ale osobu v  něm.

Muž vystoupil a rozhlédl se po ulici. Jenom starý zvyk, který jej nevytrhl od jeho mise. Mise? Ano, dalo se to tak nazvat. Po rozhlédnutí se vydal ke dveřím toho domu, nad kterými se blýskl nápis – „HOTEL“. Vstoupil dovnitř. Na recepci stál muž, ale starší než ten, co právě vešel. Rozhlédl se po místnosti a uviděl malou restauraci, ve které se se smíchem bavilo 5  mužů. „Ti kdyby věděli, kdo tady je…“ pomyslel si mladík, " nebo se na ni opravdu tak zapomnělo? To snad ani není možné.„. Přistoupil k pu ltu a recepční se na něj podíval. “Co si přejete?" zeptal se mladého muže. „Pokoj slečny Nany, jsem známý.“ odvětil. Recepční ani nehnul brvou a v  klidu listoval knihou hostů. Asi je v  Paříži nový, napadlo mladíka, takhle se přece na ni nemohlo zapomenout. „Tak slečna Nana má pokoj číslo 9, třetí patro vlevo.“ pochvíli řekl muž od knihy hostů a vytrhl jej tak z  přemítání. „Děkuji.“ poděkoval náš hrdina a vyšel na schodiště.

„Hm, slečna…“ napadlo jej na schodech, „Skoro jsem byl u to ho, když odmítla Filipa a potom Jiřího, který se nálsedně zabil. To jsem naštěstí neviděl.“ zasmál se tomu, pro něj, vtipu, „A  stejně, můj jmenovec a kam to dotáhl…“. Vylezl do třetího patra a hledal pokoj číslo 9. „Šest, sedm, osm, devět. Tady to je.“ počítal sám pro sebe. Pokoj číslo devět byl až úplně na kraji chodby, asi aby je nikdo nemohl rušit. Zaklepal. Tím porušil tajemné ticho chodby, a to si až v tu to chvíli uvědomil. Otevřela mu Róza a byl tím překvapen. Paradox, napadlo ho. Muž, kterého měla nejradši a žena, která jí nejvíce nenáviděla. „Pojďte dovnitř, Jiří. Vidím to velice špatně.“ přerušila ticho Róza. Vstoupil dovnitř. Ocitl se v  dvoupokojovém apartmá s  malou předsíní.

V  levém pokoji byla malá jednolůžková postel, na které asi spí Róza -napadlo ho. To jej ale nezajímalo. Jeho mysl se ubírala k  pravému pokoji. Ten, ve kterém byla větší postel a na níž ležela žena, která dokázala před rokem pobláznit všechny muže a přivést je taky na mizi-nu.„Jen já jsem zůstal…“ pomyslel. Proč? Protože jsme i př es to vše, co jsme zažili, zůstali přátelé? Je to možné. „Pojďte se posadit vedle postele. Je na tom ale velmi zle.“ promluvila Róza. Měla pravdu. Přede mnou ležela na posteli už ne žena, kterou se snažilo napodobovat spousta pařížských žen, ale nemocný člověk, nakažený neštovicemi. Přisedl. Obličej Nany byl plně zasažen zákeřnou nemocí. „Jen vlasy, vlasy jí zůstali stejně krásné.“ dokázala ze sebe vysoukat Róza. „Jako při našem prvním setkání…“ přidal se. „První setkání. Jaké vlastně bylo naše první setkání?“ zarazil se v du chu, „asi v  té šatně, když jsme měli ten výlet. To mi bylo 16  let.“.