Nokturno.net / tvorba / dílko

Konečně přišlo jaro ! Bože, taková úleva. Ne, nemám ráda zimu. Ale, jsou tací, kterým nevadí, jsou na ni zvyklí. Asi si nezvyknu, říkala jsem si v tuhých mrazech, celá zkřehlá a myslela jsem na teplá místa jako jsou lidské ruce, nastlaná postel zahřátá citem, či plápolající krb na chalupě mého přítele. V tu krutou zimu jsem měla spoustu práce a ani jsem nepomyslela na to vzdálit z Brna a někde se kochat u rozpálených kamen. Do mého jinak útulného sladkého bytečku přes okna pronikal chlad, takže jsem večer sedávala s notebookem v posteli, zabalená do peřin a pracovala jsem na jednom projektu, na kterém mi hodně záleželo. U toho jsem popíjela horký čaj s medem a poslouchala Beethovena. Celkem romantický pocit, že ? Pohodička. Tak to mám ráda. Klid, harmonie a pracovní nasazení s výsledky a pocity vnitřní naplněnosti.
Jak tohle můžeš vydržet, pořád sama, plnou hlavu práce a termínů ? Ptala se mne kamarádka, čerstvě podruhé vdaná a libující si v novém stavu manželském. Ani nevím, koho si vzala. Vybrala si mne jako terč ke svému svěřování se svými novými dojmy a poznatky o mužích. Asi už zapomněla. Ano, čas je milosrdný a dává možnosti začínat znovu i po prožitém traumatu. Pravda ovšem je, že její nový mladý manžel je velmi bohatý a nevadí mu jejich vzájemný věkový rozdíl. I když jí ostatní dámy pomlouvají při svých sedánkách u kávy a celozrnného pečiva, není to bez hořkosti. Která by tohle uměla risknout ? Ale Hedvika, ta to tedy riskla. Často jsem na ni v poslední době myslela, musím se k tomu přiznat. Nijak mne její způsob života nepohoršoval. Ale spíš, připomínal mi můj vlastní stereotypní dvacetiletý vztah k člověku, na kterého jsem byla zvyklá a vůbec jsem si nekladla otázku, zda mne miluje nebo já jeho. Plnili jsme vůči sobě povinnosti a docela nám to vycházelo. On se mi do ničeho nepletl a já jsem také k němu nevznášela žádné zvláštní nároky. Akceptovali jsme se. A právě Hedvika svými vstupy do mého podvědomí mne zneklidňovala – je to láska nebo pohodlnost, je to správné, jak žiji ? Ale takové myšlenky jsem dokázala zahánět usilovnou prací, která mi přinášela slušné peníze. Jo, láska je pro mne přepych ! Musím být asi vděčná za to, co mám a raději moc neprovokovat Prozřetelnost, aby se nerozpohybovala a něco na mne nenachystala.
A tak jsem žila v myšlenkovém pohybu mezi prací a utajením snění o romantickém bouřlivém vztahu, který by mi vyrazil dech a přiblížil mne k rajskému pocitu ženské určenosti.A čím víc Hedvika za mnou chodila se svými zprávami o štěstí, tím jsem víc o tom přemýšlela a – přiznám se, že snila.
V poslední době jsem se několikrát sama přistihla, že jsem se zabředla do snění. Já ! Ta, která dosud automaticky přijímala podněty vnějšího světa a opouštěla ho v momentě, kdy jsem se pouštěla do práce. Nejdřív jsem se toho lekala, ale pak … vymýšlela jsem si před spaním nádherné romantické sny o&# lujícím člověku, který na mne čekává na prahu prostého domku, bíle svítícího, po jehož zdech se pne břečťan, v kterém hnízdí bezpočet ptáků a po ránu vyzpěvují do krásného okolí, plného slunce a vůně trávy. A už jsem v tom lítala.
„ Co je s tebou ?“ ptala se mne matka, když jsem přijala pozvání na oběd a dívala jsem se do oken na vlající záclony. Zrovna jsem měla to vidění. Jakoby každou chvíli měl vstoupit, obejmout mne a říci mi pár krásných laskavých slovíček.
„ Nic,“ řekla jsem stroze, nemile vytržená z toho blouznění.
„ Už tě nějakou dobu pozoruju, kam to pořád zíráš ?“
„ Mami, nech toho. Mám moc práce a přemýšlím o ní.“
„ Tak to jo.“ Moc s mou odpovědí nebyla spokojená, ale alespoň něco.
Večer jsem se vracela domů a po cestě jsem si kouzlila obrázek, jak on jde vedle mne a drží mne kolem ramen.
Konečně jsem měla celý projekt hotový a hodně jsem si oddychla. Rychle jsem ho odevzdala, abych ještě něco nevymyslela, co by celou mou práci zase přehodnotilo. Pustila jsem se do úklidu a mytí oken, které už volaly o pomoc. Zazvonil mobil. Slezla jsem ze schůdků a zvedla ho. Hedvika se mne ptala, jestli by mohli večer přijít s manželem na návštěvu. Á jestli bude u mne také můj přítel, že bychom se vzájemně seznámili. Automaticky jsem svolila, i když vzápětí mi rozum dal co proto. Moc jsem s ním nepolemizovala, protože jsem mu musela dát jen za pravdu. Zavolala jsem tedy Karlovi, aby kolem šesté přijel ke mně domů, že přijde kamarádka s manželem. Karel hned ochotně souhlasil. Byla to příležitost se po nějaké době zase trochu bavit o něčem jiném, než o práci, bolestech hlavy a špatném rozpoložení mysli. Můj Bože, ten měl tedy se mnou trpělivost ! Není slepý a ani hloupý, aby nevěděl, že se se mnou něco děje. Nikdy se mne nezeptal, o čem sním nebo na co myslím, když jsem zrovna měla své sny a vidiny toho, do kterého jsem se prostě zamilovala.
Než Karel přijel, bylo vzorně uklizeno, napečeno a můj byteček se skvěl pohodou a vnitřní harmonií. Políbil mne do vlasů a na tvář. Pak si sundal kabát, pečlivě si ho pověsil do skříně, na místo, které měl vyhrazené a usedl do křesla. Naše oči se setkaly. Pak je odvrátil a vzal do ruky ovladač a hledal nějaký program.
„ Chceš kávu?“ zeptala jsem se z kuchyně. Chtěl, vždycky chtěl. Tak jsem nachystala šálky, cukřenku a lžičku a postavila na sporák konvici s vodou. Kuchyň se náhle v mé mysli zmenšila, na oknech byly malé bílé záclonky a v oknech stály květináče s muškáty. Vzduch voněl loukami a já měla v srdci nádherný pocit jistoty a lásky, vnitřního čistého štěstí a vědomí hlubokého klidného citu. Konvice začala pískat, rychle jsem se vzpamatovala, odstavila jsem jí a nalila vodu do šálku, kam jsem zapomněla dát kávu. Musela jsem se smát sama sobě. Rychle jsem to napravila a nesla Karlovi do pokoje kávu na podnose . Postavila jsem ho na stolek vedle něho a ještě jsem se zeptala, jestli náhodou nechce zákusek. Ani mne neposlouchal, protože zrovna sledoval odpolední zpravodajství. Sedla jsem si opodál, vzala do ruky rozvyšívaný polštářek, abych něco dělala a znovu jsem upřela myšlenky tam, kde skončily v kuchyni. Poblíž mne seděl on, ten muž, který v poslední době je se mnou stále a držel mne za ruku. Jeho ruka byla tak měkká a teplá. A já cítila touhu se jí nikdy nepustit. A dívat se do jeho očí a utopit se v jeho pohledu.
„ Co to pěkného vyšíváš ?“ zeptal se mne a jeho hlas mne vytrhl z těch myšlenek. Úplně jsem se vylekala a provinile jsem se mu podívala do očí. Usmál se na mne. Pak vzal mé vyšívání z mých rukou a prohlížel si drobné arabesky.
„ Moc pěkné, „ řekl a opatrně ho položil vedle mne. V tom zazvonil zvonek u dveří a já jsem se celá rozklepala.
„ Nejsi nějaká nervózní?“ zeptal se mne, „ půjdu otevřít.“
Zhluboka jsem se nadýchla. Z předsíně bylo slyšet takové to společenské hlaholení a vítání. Rychle jsem se shlédla v zrcadle a vstala jsem, abych Hedviku s jejím manželem přivítala.
„ Drahoušku,“ zahlaholila Hedvika na mne a políbila mne na tvář. Byla celá změněná, omládlá, no jak by ne, že ? U dveří stál její manžel. Hedvika nás ihned představila a já mu podala ruku. Byla měkká, teplá a jemná. Jeho oči se příjemně svezly po mne a usmál se.Také jsem se usmála a měla jsem pocit, že se už dávno známe. Obrátila jsem se na Karla. Bavil se s Hedvikou a když zachytil můj pohled. Opětoval mi ho, ale zase se věnoval Hedvice.
Večer proběhl dobře. Ale nebyla jsem úplně bezstarostná. Všimla jsem si, že se s Hedvikou velmi dobře baví, zatímco její mladý manžel sleduje televizní pořad. Karel zapomněl televizi vypnout. Šla jsem do kuchyně, aby připravila pohoštění a naslouchala jsem přitom hovoru z pokoje. Hedvika se smála Karlovým vtipům a Karel jimi opravdu hýřil. Znervóznilo mne to.
„ Paní, mohu vás poprosit o sklenici vody?“ vytrhl mne příjemný hlas. Otočila jsem se. Manžel Hedviky stál v kuchyni za mnou, nevím, jak dlouho, vůbec jsem ho neslyšela přijít. Rychle jsem otevřela ledničku a vyndala láhev minerálky a ze skříňky jsem mu podala broušenou skleničku. Otevřel si láhev a nalil si.
„ Je to tu příjemné. Hedvika mi říkala, že tu bydlíte sama, Je to vidět, ženský byt. „
„ Ano, jsem tu ráda,“ usmála jsem se na něho.
Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Já byla první, která je sklopila. Ano, někdo takový se prolínal v mých snech, dokonce se mi zdálo, že je mu hodně podobný. Jak podivné. Jak neslušné, jak zavádějící !
Asi za dvě hodiny odešli a my jsme zůstali s Karlem sami. Byl takový roztržitý, neklidný. Nechtěla jsem se na nic ptát. Šli jsme spát a ráno odjel do svého bytu.
Jen jsme se tak letmo rozloučili u snídaně.
Uběhlo deset dní jak voda. Zařizovala jsem pár věcí do firmy a Karel se mi dvakrát ozval, jak se mám a tak, byla jsem tak zabraná do práce, že jsem moc nerozebírala tón jeho hlasu nebo směr jeho myšlenek.
A krátce na to někdo večer zazvonil u dveří. Už jsem se chystala jít spát. Hodila jsem na sebe župan a šla otevřít. Ve dveřích stál manžel Hedviky, úplně zničený.
„ Nezlobte se, musím s vámi mluvit.“ Tak naléhavě mne prosil očima, že jsem ho pobídla, aby šel dál. Zavedla jsem ho do pokoje, sedl si ztěžka a podíval se na mne smutně.
„ Udělám kávu,“ řekla jsem a třásla jsem se, tušila jsem něco hrozného, ale chtěla jsem to ještě oddálit. Až dosud jsem tím svým životem tak proplouvala a teď najednou, jakoby se ty stálé vody rozhoupaly a začaly se valit do mého snového království a všechno ničit.
Postavila jsem kávu na stolek a najednou jsem v sobě cítila prázdno. Karel tu neseděl, ale seděl tu on. Ale neměla jsem ten krásný pocit romantiky, spíš strach, co se vlastně děje.
„ Vy jste s Hedvikou dlouholeté přítelkyně, že ?“ zkonstatoval s otazníkem , tedy věděl a ptal se, abych to potvrdila.
„ Ano, důvěřujeme si.“
„ No, já jsem dnes přijel z Londýna o den dřív a našel jsem vašeho přítele s Hedvikou v ložnici.“ Vypadlo to z něho. Srdce se mi divoce rozbušilo. Vzal mne za ruku. Byla jemná, něžná, ale chladná.
„ Co budeme dělat ?“ vyjelo ze mne.
„ Ona i on mne ani neviděli, jel jsem přímo za vámi. Jsem zoufalý. Jsem na dně.“
Napil se kávy. Zapálila jsem svíčku a od ní jsem si odpálila cigaretu.
„ Bylo mi hned nápadné, jak se minule tak dobře bavili. Asi to spolu táhnu už delší dobu. Asi. Nevím, nic jsem nezpozorovala. Ale teď mi dochází, proč jsem měla tak stísněný pocit. Ten večer, co jste odešli jsme šli spát a ráno se rozloučili. Pak mi během deseti dnů dvakrát zavolal a teď jste tady a říkáte mi takové věci. Můj Bože, já si byla tak jistá.“
„ No vidíte, já také. Prožili jsme skvělé měsíce. Vůbec by mne tohle nenapadlo, že Hedvika by vedla dvojí život. Proč ?“
Nechala jsem svou ruku v jeho, uklidňovalo nás oba, že jsme se dotýkali jeden druhého. Snažila jsem se vrátit si sny, které mne hladily a vynášely mé srdce do nebes. Konečně se začaly vracet. Prostý stůl, zapálený krb a on, který mne doprovází na každém kroku a říká mi krásná slova.
„ Svět je zlý, je lepší si vymyslet svůj vlastní,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Usmál se. Vstal.
„ Musím už jít. Děkuji vám a nezlobte se. Myslím, že budu dělat, že jsem nic neviděl. A vy dělejte, že nic nevíte. Já mám také sen. Malé krásné náměstí, uprostřed kašna a nad ní dvě letité lípy plné ptáků. Ticho a klid.Takže vás k ní zvu. Sedneme si na okraj a budeme si ráchat ruce ve vodě.“
„ Ano“, řekla jsem a objala jsem ho. Přitiskl mne k sobě a políbil do vlasů. Ještě dole, když jsem se za ním dívala, se otočil a pokynul mi rukou, než si sedl do auta a nastartoval ho. A život šel dál. Moje sny byly den ode dne barvitější a skutečnější, o co byla realita tíživější a o co bylo všechno, co se zdálo normální, lživější.
Všechno dopadlo dobře. Nikdo s se s nikým nerozešel. Každý z nás se rozhodl táhnout ten život, jak to šlo. Když bylo nejhůř, seděla jsem na okraji kašny a ráchala jsem si v ní ruce s tím, který se cítil tak osamělý a zrazený, jako já.