Nokturno.net / tvorba / dílko

„Pojď, POJĎ!“
Její volání mi znělo v hlavě, ačkoliv nebylo slyšet. Bylo vnímáno. Bylo naléhavé a tolik toho slibovalo, vybízelo ke spěchu, ale i kdyby znělo klidně, spěchal bych stejně. Jak dlouho jsem na ni čekal! Skoro devět let, z nichž každý znamenal muka nejistoty. Mohla se vrátit kterýkoliv den, nebo už navěky zůstat tam, kde ji uvěznili. Každou noc v těch letech, které mě posunovaly blíž a blíž k šílenství, jsem usínal se stejným zklamáním a se stejnou nadějí, že snad zítra už se ozve a že si mě zavolá.
Slunce začínalo zapadat a horký vzduch plný prachu začal být konečně alespoň trochu dýchatelný. Šel jsem úzkými páchnoucími uličkami, plnými odpadků, špíny a chudoby, ignoroval sténající žebráky i hladové, vychrtlé kočky. Stvoření schopna udělat téměř všechno pro trochu ubohého žvance, teď mi byli všichni úplně ukradení, stejně jako tohle ubohé špinavé město, které ač mě vychovalo, ještě stále dokázalo překvapit. Šel jsem popaměti, dobře znám místo, kam mě volá. Panebože, devět let, taková doba bez šance přestat doufat a zapomenout …
…jak jsme spolu kráčeli stejným městem a ono klidně mohlo patřit nám, tolik štěstí a síly v nás bylo. Po tom, co nás potkalo a čemu jsme byli nuceni čelit, se nám zdálo, že život už může být jenom krásný. Tak krátce, ale jasně zářilo jediné světlo mého života a tak krutá byla tma, která po něm zůstala. Moje milá, konečně se můžeš vrátit z míst, ze kterých tě nikdo, byť sebeodvážnější, nedokáže vysvobodit. Vím, že mi věříš, jen já tě můžu dostat zpět do tohohle života. Ty znáš moje tajemství a já znám tvoje a teď, když mě voláš, udělám všechno proto, abych tě vyrval tvým věznitelům a poznal konečně svoji minulost skrz tvé myšlenky protínající řeky času všemi směry.
Musím se vrátit zpět do reality. Pod nohy se mi svalil jeden z těch ubožáků, kteří své tělo zaprodali věčné rozkoši vedoucí k smrti – vyznavači sekty Dhass. Nenávidím je, na těch svých hnusných orgiích si nejen mrzačí těla, ale i mozky jedy a halucinogeny. Vychrtlá špinavá těla, trpící věčným hladem, bledí a mající jizvy na těch nejnepravděpodobnějších místech. Byli šílení, nevyzpytatelní, slabí, ale v afektu neskutečně zuřiví a necítili žádnou bolest. Teď mi jeden ležel u nohou, nepřítomným zrakem hleděl někam do neznáma, slintal, hladil mi nohu a téměř bezzubými dásněmi se snažil říct něco, co znělo jako: „Satan, ďábel, je mezi námi, pojď ty, pojď, pojď…“
To volání, když už ne jeho hnusně slizké chování, ve mně vyvolalo záchvat vzteku. Slyšet z mrzkých úst slova, jenž mi po tak dlouhé měla vrátit milovanou osobu, vlastně celý život, zasluhovalo jen jedno.
Kopl jsem tu zrůdu do obličeje, z nosu a z prasklého rtu mu začala téct krev. Odvalil se kousek stranou. Zdálo se, že mu to vůbec nevadí, že něco takového čekal a dělalo mu to dobře. Rukama si roztíral krev po tváři a po hrudi, na které měl vyřezané nějaké znamení. Rána nebyla vůbec zahojená, celá hruď byla zhnisaná a teď i pomazaná krví. Kopnul jsem ještě jednou. Chrčel ve své zvrhlé extázi bolesti, všiml jsem si, že má erekci.
„Je mezi námi, bratře, pojď, pojď!“ Prsty dalšího ze sektářů mě začaly pomalu hladit po zádech.
Ne, NE!!
Teď už to není vztek, je to něco mnohem víc, elementární touha zabít, pronikám až na kořeny svých pocitů. Je to něco, co mi dá sílu, abych chytil člověka za mnou a vší silou s ním hodil o zeď jednoho z domů, ačkoliv se mi jeho ruce zatím stačily křečovitě zarýt do ramene. Někde jakoby hodně v dálce se ozval tupý náraz a zvuk, jako kdyby praskla lebka. Nepotřeboval jsem se ujistit, že je mrtvý, nemohl to přežít. Hledím do prázdných očí dalších pěti lidských trosek. Smrt jednoho z nich v nich vyvolala euforii, jsou šílení, ale já už se taky dávno neovládám. Udeřím rukou a cítím tu energii jakoby odnikud, která způsobí, že praskne další hlava. Kopnu nohou směrem, kde zahlédnu další postavu a hrudní koš se zbortí, jak stěna z papíru. A další hlava, a zase a zase… A najednou nemám nepřátele. Stojím, oddychuju. Všude je krev, na mně, na ulici… sedm rozbitých těl. Odněkud se ozve křik: „Támhle je, je to gayad, chyťte ho! Je to vrah, chyťte ho nebo nás všechny zabije!!“
Sám by se mi nikdo z nich neodvážil postavit, dobře vědí, kdo jsem. Gayad, dítě Země. Kohokoliv z nich bych mohl velice snadno zničit. Ale oni mají jejich magii, přivlastnili si a zneužili síly vesmíru, které by měly plynout volně. Proto utíkám, můžu jen doufat, že budu dost rychlý. Snaží se mě obklíčit, jdou z jedné i z druhé strany ulice. Okamžitě se rozběhnu k té skupince, ve které nevidím žádného kouzelníka. Kousek před prvními odvážlivci vyskočím na parapet domu po mé pravici, mohutným odrazem se ocitnu nad jejich hlavami. Zase začínám cítit energii, tentokrát neničí, ale dává mi křídla.
„POJĎ, POJĎ!!!“
Tentokrát zní volání jakoby z větší dálky a naléhavěji.
Připadám si, jako bych snad už ani neměl tělo, dopadnu někam mezi ty šílence, co mě jdou lovit, ale jen na zlomek vteřiny, v příštím okamžiku už jsem zase ve vzduchu. Odrazím se k poslednímu skoku, MUSÍM jim utéct, už skoro dopadám na zem a najednou se něco zableskne…
Otvírám oči a první, co si uvědomuju, je světlo, den, slunce. Probouzí se ostatní smysly a já zjišťuju, že jsem v kleci, která visí na náměstí a je jasný den. Horko začíná zvedat smrad z kanálů a ulic, i když slunce je teprve nad obzorem a já pochopil svůj další osud. Nikdy žádný gayad nebyl z této prokleté klece propuštěn, nikdy z ní žádný gayad neuprchl. Za čtyři týdny začnu cítit strašnou žízeň, která mě spálí. Do té doby budu na výsměch, ubozí a slabí lidé po mně budou házet kameny a odpadky, budou po mně plivat a močit, pokud stáhnou klec dostatečně nízko. Dokážu je nevnímat, ale neuniknu slunci, které by kohokoliv z těch ubožáků spálilo a umořilo za dva dny. Za šest týdnů vyhodí mou vyschlou mrtvolu z klece. Ne na skládku za hradby města, ale nejdřív ji v márnici rozsekají na malinké kousky. Jejich nenávist pramenící ze strachu ze silnějšího je opravdu neskutečná…