ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Reditus

10.02.08 | Václav Zoubek, @, další tvorba | 3162 x | vypínač

VOJENSKÝ INSTITUT BOJOVÉ MAGIE - hlásal nápis. Nemohl jsem se dočkat, až se dostavím na pohovor. Věděl jsem předem, co mne čeká - vojna. Vlastně mi to vyhovovalo, po několikaletém tuláctví, kdy jsem svoje schopnosti předváděl jen jako atrakci. S nadšením jsem očekával dny, kdy se nebudu moct těšit na holku. A i kdybych mohl, vědět, že nejbližší měsíc nepřijde. Těšil jsem se na dobu, kdy budu jenom já, vojáci ze stejné jednotky a náš nepřítel. V duchu jsem zkontroloval všechny roviny, abych se ujistil, že mne nesledují. Nesledovali.
Dovedli mne před nějakého plukovníka Žirkovského. Vypadal jako nějaký tlouštík z nóbl klubů, který odhodil sako a převlíkl se do uniformy. Ale jinak mu vážně nic nechybělo - doutník, káva s panákem whisky. A hlavně se tvářil strašně důležitě a přitom neměl ani kapku magické síly. Leda by se projevovala v 13. rovině, která touhle dobou nebyla vidět. Ale na takového frajera bych si ho netipl, neumět nic jiného než telekinezi není snadné.
"Jméno? Věk? Univerzita?" Ten zmetek ani nepozdravil a hned otázky. Ale kvůli nim jsem vlastně přišel.
"David Smrček, 27 let. Studoval jsem magii na Plzeňské střední přípravce a na Pražské univerzitě učení magického. Tu jsem úspěšně ukončil před třemi lety, od té doby se učím náhodně od mistrů, které potkám." Tak tohle pravda nebyla, dva roky jsem strávil u Mistra Larnsenna v Jablonci, ale vzhledem k jeho zaměření jsem se o něm nezmiňoval.
"Hmm, dobře, tady není problém. Proč jdete k armádě? Normální člověk by se nám zdaleka vyhnul." Tak tohle byla pravda, ale já nejsem normální. Alespoň mi to vždycky všichni tvrdili - rodiče, spolužáci, holky - prostě každý. Ale nemohl jsem se srovnávat s těmi, které měl na mysli - feťáky, nezaměstnané, bezdomovce a další lidské trosky. Čarodějové patřili do té první kategorie, většinou. Ale i já měl důvod.
"Honí mne německá tajná služba, když nám sebrali dobyté Zittau, těsně před emigrací jsem zapálil banku. Kouzlem. A žádné zlato, které měli v trezoru to nepřežilo bez úhony."
"Cha chá! Tak tomu říkám vlastenecký důvod," smál se, spíš chechtal, jako každý byrokrat, "a nějaké kouzlo byste mi ukázat nechtěl?"
Tak na tohle jsem čekal celou dobu. Jako první jsem se zaměřil na šálek. Oddělil jsem whisku od kávy a pomalu ji nechal klouzat vzduchem až k otevřené vitríně se sklenicemi. Vybral jsem si nejvhodnější, tekutinu do ní přemístil a poté celou sklenici i s obsahem nechal levitovat zpátky na stůl. Další můj cíl byl doutník. Nechal jsem ho zažhnout o něco více a plamen poté přitáhl k sobě - nechtěl jsem mu přeci spálit doutník moc rychle. Oheň pomalu klouzal ke sklenici - vizuální magii používám při demonstracích od dob, kdy jsem si takto poprvé musel vydělat. A že to bylo již deset let, o tom věděl dnes už málokterý živý. Po chvilce obsah sklenky hořel takovým jemným plamínkem. Ale chtěl jsem mu ukázat víc.
Bleskově jsem si vybral barvu a vytvořil modrou ohnivou kouli. Zachytil jsem jeho pohrdavý úšklebek. Modré světlo, které vypadá podobně, zvládá každý druhý teenager. Neomaleně jsem si přivolal jeho vyhaslý doutník a těšil se na reakci, až ho budu hezky spalovat o tu neškodně vypadající zářivou kouli. Při letmém dotyku se vytvořilo tolik kouře, že jsem zkrátka musel přidat na intenzitě, aby si mohl vychutnat každičký pohled. V místnosti bylo náhle horko, odhadoval jsem takových čtyřicet jedna celých sedm stupňů. Bylo na čase ukončit divadlo. Když jsem vhodil do ohně kousky magnesia, neudržel se a zařval. Nechal jsem magii postupně opadnout, aby se nevymkla kontrole. V pravý čas, do kanceláře se vřítili tři mladíci, vážně jim nemohlo být nad pětadvacet, a namířili na mne plasmovými pistolemi. Starost mi dělal jeden z nich. Byl to čaroděj, ale podle aury neměl ani třetí úroveň. Nastavil jsem si podle toho štít - jak proti magii tak fyzickým zbraním (ale netvrďte, že magie není fyzická, nebo vám ukážu, jak to bolí), a rozpřáhl ruce do nevinného gesta.
"Co se tu děje! Vy -" otočil se ten s nejvíce hvězdičkami na mě, "co to tu tropíte!" jestli jste ještě neviděli chlapa, co si plete používání věty rozkazovací s tázací, přijeďte do Prahy, podle mě jich tu jsou stovky.
"Demonstrace ohnivého kouzla 2. kategorie společně s telekinezí první kategorie a vizuálními efekty, které jsem pochytil během svého putování od kejklířů, na které se stojí fronta u divadla nebo jejichž vystoupení si kupujete na DVD či Blue-ray diskách a sledujete na síti." Vážně jsem nestál o malér, který se momentálně tvářil jako nejbližší policista.
"Je to v pořádku, pane plukovníku? Jestli ano, budu se dál věnovat svým povinnostem." Žirovský se zmohl jen na kývnutí hlavou, ale to tomu policistovi stačilo. Konečně jsem mohl odvolat svůj štít - ubírá vždycky dost síly - a věnovat se dál rozhovoru. Tušil jsem, kam se stočí - k mé kvalifikovanosti.
"Můžete mi říct, jakou úroveň máte a jaká kouzla ovládáte?" Jako bych to neříkal.
"Jsem čaroděj třetí úrovně, ale s potěšením musím konstatovat, že doba, kdy budu moct povýšit na čtvrtou, se nezadržitelně blíží. Ovládám ohnivou magii do osmé kategorie, telekinezi do třetí a výrobu magických artefaktů společně s obranými kouzly na druhé. Krom toho mi jistý Mistr poskytl vědomosti o přivolání přírodních úkazů jako blesk, tornádo či bouře nebo přívalový déšť, avšak v praxi jsem tato kouzla použil jen v malé míře a nedokáži odhadnout, do jaké velikosti je dokážu ovládnout." Tak, teď jenom počkat,jak se bude tvářit.
***
"Pamatujte si, že kdykoliv se budete ucházet o zaměstnání, musíte znát svou úroveň i kategorii kouzel, která ovládáte. Pravidla, která k vám nyní, letí jsou platná od rozmachu byrokracie v magii roku 2078. Od té doby je vaší povinností pamatovat si o každém kouzlu i o vás tento údaj. Podívejte se, prosím, na stupnici hodnocení samotného čaroděje." Profesor se odmlčel. "Jak vidíte, stupnice je od jedné do pěti a mohu vám oznámit, že za tři týdny vás čekají zkoušky k druhému stupni magické zdatnosti. Není jednoduchá, ale je to ta nejjednodušší zkouška, která vás potká. Možná, že pro někoho jediná."

***

Člověk na některé lekce nezapomene. Ani já nezapomínám na lekce z univerzity. Některé byly sice zdlouhavé a zbytečné, ale některé skrývaly perly. Vzpomínám, jak nás učili základy psychologie - a ty jsem teď využil. Nejprve se tvářil, že za můj proslov, který mu nedal prostor k dotazům, mne vykáže. Ale čím déle jsem se na něj díval, a přísahám že jsem nepoužil žádnou magii, se přikláněl k možnosti mne přijmout. Nakonec mi podal průkazku velikosti křepelčího vajíčka.

"Jste přijat. Absolvujete základní výcvik a budete nasazen v týlu nepřítele," na tu poslední část jsem doslova vyvalil bulvy, "ostatně tady to máte písemně. Můžete si počíst, až budete sedět v čekárně nebo jak se to jmenuje. Prostě budete čekat, než si vás vyzvedne někdo z cvičících důstojníků. O pět pater výš sedmé dveře od levého výtahu vpravo." Nečekal jsem, že mne nasadí do elitních jednotek. Vlastně jsem nečekal, že mne přiřadí do jakékoliv jednotky. Ještě cestou nahoru jsem tomu nemohl uvěřit.

V čekárně nebo čekací místnosti, jak stálo na dveřích, bylo třicet jedna sedadel. Odpočítal jsem sedmnácté a usadil se na něm - bylo to moje šťastné číslo. Náhle se mi zakalil zrak. Podle nastávající bolesti hlavy jsem to přeháněl s výdrží, dlouho jsem nespal a jenom utíkal a schovával se. Chtělo se mi spát.

Když pomalým krokem přišel do místnosti někdo, kdo se podobal andělovi, co spadl do černé barvy, ani jsem se nedivil. Halucinace byly jen dalším příznakem mé slabosti. Když jsem viděl přicházet dalšího, trochu mne to zarazilo. Zvlášť, když jsem si všiml mečů hořících zelenobílým plamenem. To bylo trochu moc, zvolil jsem kouzlo na zrušení iluzí a doufal, že vyjde. Vyšlo, ale jinak než jsem očekával. Tma sice zmizela, viděl jsem jasně, ale černí andělé nezmizeli. Trochu mne to vyděsilo, ale snažil jsem se uklidnit mysl a najít řešení problému. Říkali jsme tomu funkcionální myšlení, ale vlastně nevím proč. Bolest hlavy se neúměrně tomu, jak jsem postupoval v řešení této zapeklitosti, zvyšovala.

"Domine-salvato-kerzunu-sakeli," křičel jsem proti bolesti. I mluvit bylo těžké, "Ignis! Oheň!" Zaklínadlo pokračovalo, ale kostru jsem měl hotovou. Stačilo jenom zakončit.Jeden z démonů či andělů, nebo co to bylo, mi probodl svým mečem hruď. Všechnu bolest jsem dal do posledního slova, do posledního kouzla.

"Eveniet!" Vzduch se ohřál o desítky stupňů a každé tmavé místo ozářily plameny mého ohně. Nikdo krom mne nemá právo na můj vlastní život. Nikdo krom mne.

MEMENTO MORI


 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14763
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6400
autorů: 862