Nokturno.net / tvorba / dílko

První květen – lásky čas! Všude okolo zeleň, rozkvétající květy, slunný den. Polibky vášně.. Stromy a šelest větříku. Vzduchem je cítit teplo a vůně. Jaká? Ruka v ruce směřuje k cestě. Nikde ani živáčka, ticho.. cesta už se blíží k --cíli. Láhev se pomalu vyprazdňuje. Pomalu?
Otevřou se dveře a vstoupí dívka. Vlastně už to není dívka, ale spíše žena. Mluví k němu, ale on ví, že je to jen maska solidarity. Není jeho typ. Leží a oči zaplněné slzami. Podává mu teploměr a odchází. Teploměr je přístroj na měření teploty a na to,aby pacienti v nemocnici měli pocit, že je o ně neustále pečováno. Čas běží velice pomalu a snad se zastavil.. Ten pocit zná. Odkud? Bolest! Opět přijde žena a odbírá teploměr položený na skříňce. Mlčky odejde. Casandra na sebe nenechá dlouho čekat!
Otevřou se dveře a omráčí jej vlna dýmu, hluk a příšerný puch. Namodrale neviditelný plyn je odporný. Místnost přeplněná lidmi jest odpuzující. Proč? Obraz tiše promítá denní život neskutečný. Hudba! Tóny písně dolehnou chvílemi i k němu. Tolik všedností pohromadě. Usednou. Je první máj! Proutek letí vysoko a další polibek na sebe nenechá dlouho čekat..
Otevírá knihu. Další pokus – neúspěšný. Zavírá knihu, ukládá zpět do skřínky. Čas oběda! Nezvedá se. Čas oběda!! Mlčky vstane a obejde bílou paní. Jakto že už není se šerifem v kostnici?? Vymočí se. Osahává své pohmožděné tělo. Zrcadlo, zrcadlo… Temné fleky pod očima a oči rudé, jako rozpálené uhlí. Ono místo se zdá být tak napuchlé.. Snad to se změní po vyjmutí. Vydržet! Hluboce se nadechne. Leží na posteli a snaží se odpoutat. Tupá bolest prochází jeho tělem jako nabroušené ostří. Nabroušené?
Ovcí stále přibývá! Kde mají pastýře?! Všichni usedají k jednomu obrovskému stolu. První máj je lásky čas, všichni mají se rádi. Smradi! Důvodu tohoto ke špatnostem svým drze užívají. Všude samý nadutec pokrytý … co to?! Kdo u dívky jeho sedí, v prsty její dre svou ruku, oplzlýma rtama špiní bytost tuto čistou? Smradlavá to nízkost, která odmítaná u všech žen bývá, jen pro lítost jeho skrytou dívka táto oči klopí a k milému smutně hledí..
Otevírá okno, má tu dusno. Matka smutně naň hledí, slzy v očích, při pohledu na syna vlastního! Vlastního? Oči přivírá dodávaje si odvahy, mluví hlouposti o věcech dalekých i blízkých. On neposlouchá slova, ale melodii. Tesklivá..
V sobě vzteky brzy zkrotí a nízkost elegantně poroučí do propastí hlubokých. Elegantně? Květy všude teď se rojí, nízkost rudne, vzteky chroptí. Venku hnedle autoritu svou nízkou bije, chce vyhnati do pryč jeho. Avšak nízkost poroučeti nesmí a ticho jeho vyzývavě nutí k boji.
Tváře otce pokřivena jest, při pohledu na syna vlastního. Mlčí a pěstí zatíná. Rozezlen nemohoucností brzy odchází pryč daleko velice velmi. Daleko? Krev!
V místnost onu opět vchází. K boji nedošlo, nedošlo.. Nízkost nad nízkost. Dívek svých si opět hledí, večer běží dále klidně? Na místnost ONU brzy jdouce zasedne do kabinky přemítaje. Avšak co ho čeká při východu? Nízkost je zde ve svém živlu, spolu s dalším těší se udeřiti jej. Jeden úder nestačí mu? Tak ať to chytne pořádně. Krev! Mezi stoly, jak ve snu omámen, se odebírá. Lidé čumí, tak blbě čumí. Nikdo nic neříká, nikdo nic nedělá. Vypadá, jako by právě snědl živou srnku. Živou? Na své místo brzy sedá, zastaveným dějem omámený. Flašku bere, k zemi práskne! Tu zezadu přikrade se opět nízkost zákeřná a ze židle jej shodí. Párkrát do něj kopaje vytáhne jej ven kde pokračuje v násilí. To několik „přátel“ tíhu nevydrží a na pomoc spěchou. Odtrhnou tu zavšivenou nízkost od něj a raději zpět se berou. Dívka jeho chopí se paží silných a odchází do tmy.
Přemítaje na posteli prostěradlo pevně svírá stále…