Nokturno.net / tvorba / dílko

Prokletý. Zrazený. Neustále na bitevním poli. Na bitevním poli své duše. Neustále bojující stejnou bitvu, která nemá vítěze, jenom poražené…Staletí utrpení. Nikdy svobodný. Nikdy volný. Staletí hladu, který nemůže nic ukojit…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kirsten se probudila ze snu, který ji trápil už několik nocí. Viděla v něm válečníka zakutého v ebenovém plátovém brnění. Brnění, které bylo k válečníkovi jako přirostlé ke kůži ji neznepokojovalo tak jako jeho oči. Nebyly to oči, které plály démonickým plamenem, ale byly to oči, které viděly mnoho utrpení. Utrpení, které si člověk ani nedokáže představit. Dokonale kontrastovaly se vzhledem démonického vzezření bojovníka. Nedokázala si to vysvětlit. Rozhodla se o tom ihned říci svému mistrovi.

Kráčela po nekonečných točitých schodech, které vedly do pracovny jeho mistra, arcimága Magnuse. Uctivě zaklepala na dveře a počkala, až se její mentor ozve.
„Pojď dál, Kirsten.“ Ozval se konečně starý moudrý hlas Magnuse. Otevřela dveře a se sklopenou hlavou pomalu vstoupila dovnitř. Komnaty byly zařízené tak, jak si každý představoval pracovnu mága. Stovky knih a svitků pečlivě uspořádaných do dřevěných polic, na obrovském stole stály rozdělané výzkumy, v rozích místnosti mramorové sochy. Většina z nich byla děsivá vyobrazení bohů, démonů a elementálů. Nejvíce ji však znepokojoval jejich pohled. Vypadaly příliš živě. Bála se jim pohlédnout do očí, se strachem, aby jí pohled neopětovaly. Setřásla ze sebe nevolnost a podívala se na svého učitele. Byl oděn v elegantním modrém rouchu, šedivé vlasy mu z poloviny překrýval jasný stříbrný pramen, který byl znamením moci čarodějů. Podle něj byl opravdu mocným čarodějem. Mladá Kirsten, kterou si nečekaně vybral za svou žačku měla ve vlasech jenom úzký pramen, který se ale postupem tréninku pomalu zvětšoval. Magnus jí nikdy neodpověděl, proč si ji skutečně vybral. Ostatní říkali, že je to kvůli jejímu potenciálu. Mnoho ze zdejších čarodějů i učňů mělo ve vlasech pramen, který se již dále nešířil, ale to se nedalo říci o ní. Její moc skutečně den ode dne rostla.
„Kirsten…“ vzdechl arcimág, když se na ni podíval. „…už chápu, proč jsi za mnou přišla…“
Nechápala. Věděl snad nějak o jejích snech? Má obrovskou moc, ale pomyšlení, že jí její mentor pátrá ve snech ihned zavrhla. Nechápavě se na něj podívala.
„Tvůj pramen…Podívej se do zrcadla.“ Řekl překvapený Magnus a letmým pohybem ruky jí před očima vytvořil křišťálové zrcadlo. Nahlédla do něj a uviděla, že se jí za poslední týden rozšířil. Hodně rozšířil. Divila se snad ještě víc než Magnus. Téměř celou polovinu hlavy ji pokrýval ne stříbrný, ale zlatý pramen. To nikdy…
„To jsem nikdy neviděl. Dokonce jsem o tom ani nikde neslyšel…“začal mág, ale ihned se zarazil a z úst mu vyklouzlo povzdechnutí. „Mění se…“
Kirsten zjistila, že mluví pravdu. Nevěřila tomu, co viděla v zrcadle. Její neobvyklý zlatý pramen se měnil. Pomalu se přesouval po jejích vlasech.
„Ty sny…“ zašeptala a dívala se zmateně do zrcadla, které okamžitě zmizelo.
„Sny? Jaké sny?“ ptal se netrpělivě Magnus. Na jeho tváři dokázala poznat náhlé rozrušení.
„Kvůli tomu jsem za vámi přišla. Noční můry. Stále ten stejný sen…“
„Řekni mi o něm. Vše!“
Mladá kouzelnice rozpovídala a sledovala, jak tvář jejího učitele bledne.
„Je zpátky…ON se vrátil! A je spojený s TEBOU!“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nikdy nekončící utrpení. Chycený mezi dvěma světy. Duše rozervaná vedví. Ohromná moc…žádná svoboda, žádná volnost. Bolest…hlad…po pomstě. Zrazený. Prokletý.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kirsten se zapotácela a omdlela. Když se vzbudila, zjistila, že je připoutaná ke stolu. Zkusila svá pouta přetrhnout pomocí moci a zjistila, že je spoutaná magií svého učitele. Rozhlédla se a uviděla ho, jak nad ní stojí s pobledlým výrazem.
„Je mi to líto, Kirsten, ale musíš zemřít. ON si tě vybral. Copak to nechápeš?“ řekl jí Magnus s hlasem posedlého šílence. „Tolik let skrývání, tolik bezesných nocí…vrátil se…“
„Kdo…kdo se vrátil? Co se děje? Mistře…!“ bránila se nechápající Kirsten, ale její moc byla potlačena.
„Fajeth…“ zašeptal Magnus. „Čepel démona…“ jeho hlas zněl jako hlas záhrobí.
Kirsten zalapala po dechu. Slyšela jenom legendy. Válečník, který je strašlivější než démoni. Protože žádnému neslouží a přesto má jejich moc. Napůl démon, napůl člověk. Rozbolela ji hlava a upadla opět do bezvědomí.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zrazený svými vlastními lidmi. Svými přáteli. Démonická čepel. Jediná možnost jak porazit vůdce démonů. Slíbili, že zruší prokletí. Proradní mágové. Lhali. Nebylo to možné. Věděli to. Rozhodli se zabít. Zabít svého zachránce. Obětoval se pro ně a sklidil od nich pohrdání a rozsudek smrti. Utrpení. Hlad. Po pomstě. Zrazený…prokletý…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Probrala se a viděla úsilí vepsané ve tváři arcimága. Snažil se ji zabít, ale nemohl se k ní dostat ani pomocí kouzel ani za pomocí hrubé síly. Něco ji chránilo. Ale ona žádný štít nevztyčila.
„Zradili jste ho!“ vyplivla obvinění, u kterého Magnus couvl o několik kroků a shodil jednu ze soch. Ozvalo se tupé zadunění. Magnus při tom zvuku nadskočil.
„Svěřil vám svůj život. Svou…duši. A vy jste mu celou tu dobu lhali! Jak jste to mohli udělat?!“ hleděla na něj očima plnýma nenávisti. Očima, které konečně pochopily.
„My…my…nebyla jiná šance. Byli jsme obklopeni bestiemi a démony. Věděli jsme to, ale neměli jsme na výběr. Musel porazit velitele té sebranky…Jinak bychom všichni zemřeli…“ vykoktal ze sebe mág a jeho oči se proměnily bolestí.
Kirsten se na něho podívala všelijak, jenom ne s pochopením či s lítostí. Ne. Žádná lítost. Lítost zasloužil pouze on…Fajeth. Jeho oči byly také plné utrpení, ale bylo to bezbřehé utrpení. Záplava bolesti, která nikdy nemůže přestat.
„Zachránili jste si životy, ale on ztratil duši. Vy jste mu ji vzali. Stejně jako démoni!“ její zlatý pramen úplně překryl zbývající rusé vlasy. Magnus ustoupil do rohu místnosti a shodil další sochu. Ozvalo se zadunění…pak další…a další…

Dveře se rozlétly a v nich stál válečník z Kirsteniných snů. Jeho oči. Byly jiné. Hořely plamenem. Plamenem pomsty. Vzdechla úlekem. Bojovník se k ní otočil a podíval se na ni očima, které poznávala ze svých snů. Uklidnila se. Natáhl k ní ruku a chtěl se jí dotknout. Neucukla. Pak ho zalila vlna moci.
„Oba zemřete! Konečně skončí ta noční můra!“ zakřičel už zjevně nepříčetný mág. Křičel hlasem šílence, který zjistil, že nastává konečné zúčtování za jeho hříchy.
Další úder syrové energie. Kirsten zalapala po dechu. Nikdy netušila jakou má starý arcimág skutečnou moc. Fajeth odlétl do rohu místnosti. Ozval se fanatický smích jejího bývalého učitele. Válečník tasil čepel. Při pohledu na ni Magnus ucouvl.
„Poznáváš ji, že? Je to čepel, kterou jsi mne odsoudil k nekonečnému utrpení. A to samé teď způsobí tobě.“ Promluvil Fajeth. Čarodějku opět zabolela hlava. Upadla opět do sladkého zapomnění. Poslední co slyšela byl čarodějův výkřik plný utrpení.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hlad. Nikdy nekončící hlad. Touha po pomstě. Touha, která musí být ukojena. Jediný zbývá. Přítel. Gruber. Otočil se a odešel. Nezastal se. Opustil. Obětovat duši. Kvůli jednotce. Kvůli jemu. Neváhat. Kvůli příteli. Který zradil. Bolest. Utrpení…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Otevřela oči a pohlédla do očí Čepele démona. Jak už dávno věděla, nebyly to oči zatracení. Hleděla do nich beze strachu. Otočila hlavu a podívala se na místo, kde stál Magnus. Zem byla ohořelá a zcela znatelně zde poznávala přítomnost portálu do míst, která lidé pojmenovávají peklem. V oceli zakutý válečník se nad ní sehnul a bez sebemenší známky námahy přetrhl její magická pouta. Pak upadl.
„O-omlouvám se…“ zašeptal bojovník a upadl. Kirsten uslyšela kroky běžících mágů. Rozhodla se bez váhání. Vytvořila portál a připravila k přenesení sebe i Fajetha. Mágové přiběhli do prázdné místnosti.

Otevřel oči. Rozhlédl se kolem sebe, ale nedokázal si vybavit místo, kde byl nyní. Poslední, co si pamatoval, byla pracovna toho zrádného červa. Zjistil, že nemá helmu a horní polovinu zbroje. Nechápavě se posadil. Celé tělo ho bolelo. Za celá staletí se nemohl zbroje zbavit. Sní snad jenom? Je to snad další utrpení, kterým musí projít?

Pohlédl na svou hruď a sundal smaragdové cáry látky, které byly nasáklé krví. Pod nimi nebyla ani stopa po zraněních, která utržil při boji se zrádcem. Vedle něj ležela ona. Roucho měla potrhané. Pochopil odkud se vzaly provizorní obvazy. Přenesla ho. Ošetřila ho. A pak vyčerpaná upadla do snění. Fajeth k ní natáhl ruku. Konečně volnou. Nebyla na ní žádná ocelová rukavice. Podíval se na své ruce. Drápy zmizely. Byl teď více člověkem než za poslední staletí. Kvůli ní? Pohladil ji něžně po vlasech. Vdechl jejich vůni, ale pak ucukl rukou. Ne!
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ruka, ji pohladila po vlasech. Něžně. Viděla sebe samu jak leží ve trávě a nad ní se sklání on. Pokud si to dokázala připustit, viděla v jeho očích a pohybech jeden cit, který by u něj nikdo nečekal. Pak se jeho ruka bolestivě odtáhla a do tváře se vrátilo utrpení. Ne, to není pro mne. Nikdy! Nemůžu! Jeden zbývá. Přítel.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Probudila se a podívala se na muže, o kterém snila. Zahlédla ho, jak se neochotně obléká do prokleté zbroje. Nevšiml si toho, že se probudila a vydal se na cestu.
„Fajethe…“ zašeptala. Zastavil a povzdechl si. Ale neotáčel se. Po chvíli opět vykročil. Okamžitě vstala a vydala se za ním. Teď se zastavil.
„Běž svou cestou.“ Řekl jí a pokračoval.
„Chci jít s tebou.“
„Kráčím sám. NIKDO nesmí se mnou!“ ozval se jeho velitelský hlas.
„Stůj. Vím, co ti udělali. Vím, kdo jsi…“
Fajeth se k ní otočil a upřel na ni zrak. „Nic nevíš, nic nechápeš…Jak bys mohla.“
Přišla k němu a položila mu ruku na rameno. Ucítil jak se chránič ramene pomalu odepnul. Polekaně couvl. Něco se dělo. Něco, co nechápal. Staletí byl sám. Jen on, čepel a zbroj. A teď ona. Dokázala pouhým dotykem ovládnout zbroj a vyvolat v něm city, které necítil už velmi, velmi dlouhou dobu.
„Sny. Zdálo se mi o tobě. Dokonce i teď. Zdálo se mi, žes mě pohladil po vlasech, ale pak ses leknul. Čeho se bojíš?“

Má sny. Stejně jako já. Zdá se jí o mě. Mě se zdá o ní. Možná to tak má být…Ne! Nesmí. Musím dokončit svou pomstu…

„A já ti pomohu se pomstít…“ zašeptala Kirsten a sundala mu přilbici.

Ano. Mám stejné sny a vím, co si myslíš. Má to tak být. Vím, že mě slyšíš ve své hlavě. Nevím proč, ale je to tak. Magnus to řekl. Jsi se mnou spojený. Proto mě chtěl zabít. Vím o tvém utrpení…o zradě…

Hleděli na sebe. Fajeth byl zmatený. Opravdu slyšel, co si myslí. To nemohla být pravda. Je…
„Jsem…prokletý! Copak to nechápeš?! Démon!“
„O nic víc než ti druzí.“
Dlouho na sebe mlčky hleděli. Pak ho uchopila za ruku. Chrániče předloktí i rukavice sklouzly jako by je nic nedrželo.
„Potřebuješ další důvod?“ zeptala se. Odtáhl se od ní a připnul si zpátky části zbroje. Nasadil si přilbu a odešel. Nenásledovala ho. Jedna jeho část byla zklamaná, ale tu myšlenku hned zahnal. Jeden zbývá…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Procházel městem. Zahalený v dlouhém tmavě modrém plášti s kapucí, která skrývala jeho pravou identitu. Nechtěl na sebe upoutat zbytečnou pozornost. Chtěl jenom pomstu. Jednoho muže. Žádný masakr. Proti ostatním nic neměl. Jedna část v něm křičela po krvi a smrti, ale tu dokázal několik staletí dokonale potlačovat. Vzpomněl si na čarodějku. Jak se jmenovala?
„Kirsten…“ to jméno nevědomky pronesl šeptem a opakoval si je znovu a znovu. Vybavil si ji. Tvář, která ho neustále navštěvovala ve snech a jestli dobře pochopil, tak i čarodějka sní o něm. Snad to byl osud, ale tím se nesmí nechat ovlivnit. Jeho osudem je napravit křivdu, která na něm byla spáchána. Nebo ne? Její zlaté vlasy…její vůně. Modré oči…Zaplašil myšlenky, na které neměl právo. Možná kdysi. Možná, když byl ještě někým jiným…

Konečně ho uviděl. Gruber. Jeden zbývá…Sledoval ho. Zašel do svého domu. Představoval si ho stejně. Starý žoldák s poloviční elfí krví si nikdy nepotrpěl na přepych. Dlouhý spartánský způsob života se teď odrážel i v jeho domě. Prostý městský domek. Dřevěné dveře při otevření vrzaly stejně jako schody. Měl na víc, pomyslel si Fajeth. Měl dost zlata z válečných tažení. Pak si ale něco uvědomil. Ano. Dost zlata na lidský život, ale Gruber, půlelf žil mnohem, mnohem déle než trvá jediný lidský život. Vyrazil dveře a vstoupil do pokoje. Zavřené okenice ho nemohly zmást. Díky svým nelidským schopnostem viděl dokonce i v naprosté tmě stejně jako ve dne. Možná i lépe.

„Čekal jsem tě, příteli.“ Překvapil ho hlas muže sedícího u stolu. „Nebudu se bránit, ale jestli je v tobě ještě něco z muže, kterého jsem znával, posaď se prosím.“
Fajeth zaváhal. Tohle opravdu nečekal. Hlas zněl ztrhaně, staře. Přesto muselo žoldáckému veteránovi zbývat ještě mnoho let. Necítil žádné nebezpečí, žádný podvrh. Zmátlo ho to. Čekal Grubera připraveného bojovat do konce jak to pokaždé dělával. Přistoupil k nabízené židli a posadil se vedle přítele. Přítele někoho jiného.

„Dáš si?“ zeptal se žoldák a nabídl mu pohárek vína. Když viděl nejistotu ve Fajethových očích, dodal. „Neboj, víš, že to není můj styl.“
Fajeth se přinutil k úsměvu. Měl pravdu. Gruber by se nikdy neuchýlil k tak zákeřnému činu, jakým bylo otrávení. A už vůbec ne, když se jednalo o jeho oblíbené víno. Kývl hlavou.
„Byly to dobré časy, co?“ mluvil Gruber, zatímco uléval Fajethovi víno. „Kolik let jsme spolu bojovali? Dvanáct? Pamatuji si, že jsi byl ještě štěně, ale štěně, ze kterého se po jediné bitvě stal vlk. A s pěkně ostrými zuby.“ Zasmál se. Zasmáli se oba.
„Víš, proč jsem zde?“ zeptal se démonický válečník. Gruber přikývl. „Dobře. Ale jedno mi vysvětli…Proč?“
Půlelf se napil vína a povzdechl si. „Namlouval jsem si, že jsem neměl na výběr. Inkvizice i čarodějové byli pevně rozhodnuti a vyhrožovali smrtí mé ženě. Ale vždy máš na výběr. Možná jsem si vybral špatně, možná dobře. Ale žena pro mě byla tehdy vším.“
I Fajeth si upil vína. Bylo opravdu dobré. Gruber měl vždy dobrý vkus. „Chápu, ale stejně jsi mě zradil…Nic jsi neřekl…Mohli jsme to zvládnout spolu. Jako za starých časů…“
„Čekala syna. Nechtěl jsem nic riskovat. Hrozně jsem se bál inkvizice…Ale máš pravdu. Zradil jsem tě. Byl jsi pro mne jako syn. A stejně jsem tě tam tehdy nechal a odešel. Ale i já jsem se mstil.“ Řekl Gruber a poslední slova zdůraznil zaťatou pěstí.
„To jsi byl ty?“ zeptal se překvapeně Fajeth. „Ti inkvizitoři…to byla tvá práce? Divil jsem se, proč všichni zemřeli „nešťastnou náhodou“.“
Gruber rozlil poslední víno z láhve do dvou pohárů a s úsměvem přikývl. „Zachránil jsem jednoho syna a zradil druhého kvůli nim. Taky jsem měl právo na pomstu. Stejně jako máš ty teď.“
Válečník se zamyslel a podíval se na svého přítele z minulého života. „Mám na tebe jednu prosbu. Zkus mi sundat přilbici.“
Gruber se naklonil a zkusil zabrat, ale přilbice se ani nepohnula. Možná to tak má být…
Fajeth dopil pohár jedním douškem a tasil čepel. Gruber se nadechl a klekl si . „Můžu požádat o vojenskou popravu?“ Fajeth kývnutím souhlasil. Přiložil čepel k obratlům Grubera a chystal se zasadit smrtící ránu.

Záblesk. Bolest. Tma. Vyčerpání. Desítka čarodějů. „Zabila jsi ho! Zemřeš! Paktuješ se s temnými silami.“ „Ne! On není takový! Vyslechněte mne!“ „Vyslechnout tě? I tvé vlasy jsou jasným důkazem smlouvy s démony!“ Bolest. Fajethe!!!

Fajeth poklekl vedle Grubera a těžce dýchal. Ten se na něj nechápavě díval. „Kirsten…“ zašeptal. „Vydrž…“
Žoldák ho chytl otcovsky za rameno. „Poslední tažení, bratře…synu?“ zeptal se bez emocí. Fajeth se na něj podíval a kývl hlavou.
„Dobře, mám ve stáji pár koní. Nejsou nejrychlejší, ale lepší než cestovat pěšky.“
„Mám lepší nápad. Máš tu svou uniformu?“
Za pár minut by nikdo nenašel v pokoji nic jiného než pach síry.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Fajethe…
Vydrž! Jdu si pro tebe! Vydrž!
Úsměv na rtech. Věděla jsem to.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zhmotnili se uprostřed bitvy. Čarodějové a inkvizice. A jediná čarodějka zaštítěná celou svou zbývající silou. Na pokraji vyčerpání.
„Za Vlky?“ zeptal se s úsměvem Gruber.
„Za Vlky!“ zakřičel Fajeth a tasil Plamennou čepel. Společně se rozběhli, jako už tolikrát, proti nepřátelům.
Hlavní útok se obrátil na ně. Jakmile uviděli démonického válečníka, všichni zapomněli na zrádnou kouzelnici a vrhli se proti nim. Na Grubera udeřil výboj moci, ale nic se mu nestalo. Fajeth se na něj jenom pousmál. Žoldák si uvědomil, co to znamená. Zaštítil ho. Půlelf se vrátil v letech zpátky do doby, kdy společně bojovali bok po boku a společně se silou vlévající se do jeho žil se mu z hrdla vydralo zavytí. Jeho společník ho napodobil. Jeho zavytí se spíše podobalo zavytí stovkám pekelným smeček, ale nic to neměnilo na faktu, že byli opět spolu.
Pak udeřila inkvizice. Celou svou sílu soustředila na temného válečníka. Ten se zapotácel a upadl. Jeden z paladinů na něj zaútočil, ale rána nikdy nedopadla. Gruber ji vykryl svou sekyrou a v zápětí ležel na zemi před ním paladin s rozšklebenou ranou v hrudníku.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejsi démon! Slyšíš mě? Nalháváš to sám sobě. Znám tě. Jsi člověk. Obětoval jsi se sám. Abys zachránil ostatní. To by žádný démon neudělal. To prokletí neexistuje! Slyšíš mě?!
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Fajeth se pomalu zvedl. Inkvizice zesílila svou snahu, ale Fajeth se k nim pomalu přibližoval. Poslední z paladinů padl pod jeho démonickou čepelí. Inkvizitoři se ve zmatku rozprchli. Nechal je běžet a sklonil se ke Kirsten. Vzal ji do náručí. Démonická zbroj z něj spadla. Gruber zalapal po dechu a podíval se na ně. Rozhodl se špatně, teď to věděl. Všichni se rozhodli špatně. Kirsten sotva znatelně dýchala. Fajeth se podíval na Grubera s takovou bolestí, že Gruberovi vyhrkly slzy do očí. Poklekl a čekal. Když se nic nedělo, zvedl hlavu a uslyšel hlas svého starého přítele. „Někdy příště…“ v jeho hlase znělo utrpení stovek životů. Gruber pokýval hlavou a odpověděl.
„Víš, kde mě najdeš. Budu tam na tebe čekat…Vlče.“
Fajeth neodpověděl. Odnášel mladou čarodějku se zlatými vlasy pryč z bojiště. Pak se prostě ztratili. Jediné, co po nich Gruber našel, byla démonická zbroj, rozpadající se čepel a štiplavý zápach síry.