ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Vášeń a mlha

16.10.09 | Marek Olbrecht, @, další tvorba | 2559 x | vypínač

Sedíme na zemi. Držíš se mě pevně. Jsi překrásná.
Hlavu máš na mém levém rameni a objímáš mě.
Je náš předposlední den na této chatce uprostřed mlžných lesů, kam nás vyslala Tvoje psychoterapeutka.
Bylo to před deseti dny.
Přišel jsem k ní a ptal se jí na Tebe.
Jak to s Tebou vypadá.
Řekla mi, že se to pomalu zlepšuje a navrhla mi strávit s Tebou nějakou dobu na její chatě, na této, v krajině klidu.
Dodala, že potřebuješ jemné zacházení a hodně citu.
A já v tuto chvíli doufám, že jsem Ti ho dokázal poskytnout.

1.den:
Přijeli jsme autem sem, cestou jsi obdivovala místní přírodu, líbil se Ti místní ráz malých vesniček, do nichž ani nevedou cesty, kapličky v polích všudypřítomná mlha.
Dojeli jsme, moc jsi nemluvila, jen jsi chtěla rychle pracovat, proto jsem tě stáhlk sobě na gauč a mluvil na Tebe slova o klidu.
Myslím, že to bylo něco jako: „Nehoń se, uklidni se,“ a zabralo to na Tebe.
Dokázala jsi vnímat tón mého hlasu.
Objal jsem tě, pomalu, nenuceně.
Chtěla jsi něco říct, ale neřekla. Pak jsem si sedl na zem a vyzval tě, at´ si sedneš ke mě.
Dlouho jsi se rozmýšlela, až jsem myslel, že nepůjdeš.
Nakonec jsi přecejen pomalu přišla.
Sedla sis naproti mě a já se tě zeptal: „Mohu?“
A znovu jsem se tě pokusil objat.
Zasekla ses. „Ale já musím jít pracovat.“
A rychle jsi odešla.
Seděl jsem tam na zemi a říkal jsem si, že to chce čas.
Toho dne už jsi se mnou nepromluvila.

2.den:
Od rána jsi měla v očích onen výraz zloby, který jsem znal z dřívějška, a který říkaal, abych se dnes držel od Tebe dál.
Seděla jsi v křesle v malém obývacím pokoji a dívala se na mě. Šel z Tebe strach, bylo vidět, že jsi připravená k boji.
Proto jsem šel do kuchyně, která sousedila s „obývákem“ a rozdělal na stůl barevné papíry. Schválně jsem si s nimi hrál, aby sis jich všimla.
V hlavě jsem měl slova psychoterapeutky o působení barev na lidskou psychiku. Také mi řekla, že u Tebe to zabírá. A že máš nejraději červenou a rudou.
Proto jsem tyto dvě barvy nejčastěji jakoby ukazoval. Věděl jsem, že mě pořád sleduješ.
Nevím, jak dlouho to bylo, když jsi přišla a prohlížela si ty barevné papíry.
Viděl jsem, jak hladíš červený. Pohlédla jsi na mě a znovu jsi odešla.
Zbytek dne jsi opět nemluvila.

3.den:
Na dům padla mlha, nebylo vidět z oken.
Okolo poledne zavolala naše společná kamarádka a ptala se mě, jak to jde a zda už je Ti líp.
Řekl jsem, že si nevím rady, a jsem z toho už trochu nešt´astný, že se mnou nemluvíš, a přitom jsem Ti nic neudělal.
Řekla, že s Tebou promluví, že to nejde takhle dál.
Rozloučili jsme se.
Viděl jsem tě ležíc v posteli, když o chvíli později zazvonil telefon na Tvém nočním stolku.
Představoval jsem si, co jí asi kamarádka říká. Kéž by řekla něco jako: „Mluv s ním, tohle si nezaslouží. On už neví, co dál. Je to druhá část Tvého srdce.“
Kéž by jí něco takového řekla. Určitě by to s ní něco udělalo. A nebo ne. Jen si to namlouvám, byla by stejně chladná celý život. Ještě víc, protože by si myslela, že jsem ji navedl.
Jo, jo, taková byla ona.
Sklopil jsem hlavu, když vešla do místnosti.
Jo, jen mě umlat´, pomyslel jsem si. Vem nůž a bodej, a bodej, do mě, pokud Ti to pomůže. Já to přežiju.
Čekal jsem, že půjde k plotně a začne znovu pracovat, jak to bylo jejím zvykem stále, ale nic.
Místo toho si sedla naproti mě ke stolu, na rtech měla úsměv, který jsem u ní už moc dloho neviděl, a zeptala se(napadlo mě, že to je asi věčnost, minimálně tak milión let, co jsem jí slyšel mluvit): „Jaké to je cestovat?“
Tím mě úplně dostala. „Cože?“ zeptal jsem se udiveně.
„Pověz mi něco o cestách, o dobývání těch míst, kam jezdíš.“
„Ehm, no...“ chvíli jsem nemohl najít slova. Kdy naposledy jsi byla tak milá?
Napadlo mě, že jsem asi též dlouho nemluvil, taky nebylo s kým, že jsem nyní nenalézal slova.
Ona však trpělivě čekala na má slova.
„Je mnoho podnětů pro cestování,“ začal jsem, a pak už to šlo samo. „Stojíš třeba na nádraží, babička mě jako malého brala na vlaky, a to ve mě zůstalo dodnes, a hlásí vlak: ,Vážení cestující, vlak InterCity číslo stotřicet ,Moravia´ ze směru: Budapešt´ Keleti, přijede k nástupišti číslo tři, kolej druhá. Vlak dále pokračuje ve směru: Ostrava hlavní nádraží a Bohumín, pravidelný odjezd dvacetjedna hodin třicet tři minut.´ Líbí se mi to v polštině, řeknu Ti jiný vlak: ,Počong pošpjšny ,Šopén´ z Vjedně do Varšavy vschodněj odjedže z toru při peronu pjervším.´
Nebo třeba v televizi, tisku, na webu, je místo, které mě zaujme pohledem, a tam pak, když nastane čas, jedu.
A když tam dojedeš... máš úžasný pocit z dosažení cíle, zvládnutí mety. Obhlížíš to místo, hledáš krásy, které Ti nadosmrti zůstanou v hlavě. Mám i menší cíle, na kterých se cvičím, abych pak mohl ty velké dosahovat. Cestování je dar, a pro mě je to duševní naplnění. Když jsem byl sám, tak jsem cestoval a poznával jsem, a nynímá obrovské znalosti, zkušenosti a zážitky, které mi nikdo nevezme. Když jsem se chtěl změnit, začal jsem cestovat, ventilovat prožitky odjinud, třeba z práce, a měnil se. Hledal jsem klid, odpočinek, místo městského stresu a negativních lidí. Jsou to křídla změny. Když bojuješ za lepší život a nevzdáváš se, pak je ucítíš.“
Pohlédl jsem na ni, usmívala se.
Dobře, dobře, pomyslel jsem si. Poslouchá.
„Miluji atmosféru nádraží, ty hlášení, ty vlaky z dálek, z míst, z nichž dál vedou cesty k mým vysněným cílům, vlaky, jak míří krajinou vstříc nepoznaným místům, tu klidnou rychlost, to krásné panorama za okny jeho. Na jaře je krásná příroda, když se probouzí, kvete, ale i v deštích je nádherné cestovat, mám v duši takový klid. Zároveń miluju, když mi voda stéká po těle nebo déšt´, když mi smáčí šaty, jakoby smýval ze mě to špatné a zůstává jen dojem z okamžiku. Ten nezapomenutelný dojem, který ještě mnohokrát v mysli uvidím a budu na něj vzpomínat možná do konce života. V létě jsem vždycky unuděný ze slunce, je to období, které mám nejméně rád, člověk chce být co nejrychleji doma, dobře je těm, kteří řídí, protože těch se to týká nejmíń, oni totiž vědí, že to neurychlí, ta cesta před nimi má jistá pravidla, kterými se musí řídit, jinak to může dopadnout špatně.“
Na chvíli si dávám přestávku.
„Léto je hezké, ale unavuje mě. Podzim je už jiný, listy létají vzduchem, mokré cesty, chladný vzduch. Nádherný je podzimní venkov, to jsem zažil a můžu to doporučit. Zima je pak mé nejoblíbenější období, at´ už ve vlaku, autě, autobusu. Bílá barva dopřává krajině nezapomenutelný ráz. Chladný, ale jedinečný. Zimní noci, kdy sníh dopadá pod kola a na silnici je ho uježděná vrstva, jsou nejkrásnější v celém roce. Ještě, když se díváš na vločky mihající se ve světle lamp. Ta oranžová záře na tom sněhu je nekonečně krásná. Vynikající ráz má i nádraží ve sněhové bouři nebo úplně zasněžené. Vždycky tam stojím a přijímám nový sníh na mé tělo.“
Přichází ke mě.
Líbe mne po obrovsky dlouhé době.
Milujeme se pak celý den.

4.den:
Rozjasnilo se a jeli jsme místní dráhou na výlet do místní přírody. Za okny zelenožlutého expresu šla vidět najednou úplně jiná krajina se zelenými poli a slatinami, zelenou, uklidńující přírodou.
V lese, pod konečnou stanici jsme se pak milovali.
Přijeli jsme domů a objímali se, ale nemilovali. Jen objímali a líbali.

5.den:
Říká mi o svých životních vztazích a o smutku, který měla v sobě, a nyní, když je se mnou a objímám ji, se to vše ventiluje.
Pojíme, pak se milujeme. Navečer ležíme na dece na zemi, u krbu, a povídáme si očervené barvě. Barvě ohně, vášně, která může vzplát a pohltit těla kohokoliv. Chudého muže a bohaté ženy, starce a studentky i jiných. Překrásná barva ohně, která v každém normálním člověku probudí touhu po tom, kdo jí zrovna má na sobě.

6.den:
Milujem se na poli kousek odsud, jsme tam celý den, nevadí ji trocha chladu z mlhy, je příjemně horká. K večeru se vracíme.

7.den:
Ptá se mě na umělce, kde berou inspiraci, jaký mají život, jestli jsou št´astní.
Říkám ji, že vše je v lidech. Je to jako cesta ke štěstí, ten, kdo nemá srdce z ledu, ten je št´astný. Jsou to běžní lidé, akorát, že jdou vidět v televizi nebo se o nich někde píše, tím jsou známější, ale v čiré podstatě jsou to obyčejní lidé.
Inspirace se bere nocí, dnem, to, co je zaujme, to zpracují a převedou na papír nebo do filmu, básně, na obraz...
Umělci jsou vesměs noční lidé, ta noc je magická, a dodává jejich tvorbě atmosféru, zároveń umělecké duše uklidńuje, mají v ní prostor na své myšlení a fantazii. Někdy probdí několik nocí a čerpají energii, fantazii a poznatky.
Přitiskne se ke mne a ptá se, zda se mi líbí.
Odpovídám,že ano.
Pak se jí ptám já, zda by pro mě něco neudělala. Jsem až překvapen, když řekne: „Jasně!“
Požádám jí o to, aby si oblékla ty červené šaty, které si vybrala minulý rok ve výprodeji a ty červené lodičky k tomu.
Za chvíli se vrátí v tom, co jsem po ni žádal.
Položím ji na postel, a začnu jí líbat, od noh postupuju nahoru, pomalu, jemně, až k ústům.
Milujeme se jak nikdy.

8.den:
Když vstávám, není doma, jídlo je na sporáku, posnídám sám.
Čekám.
Poobědvám sám.
Čekám
Večeřím sám.
Okolo desáté večer přichází, je přiopilá, nese jahody a bílé víno.
„Hk,“ řekne na pozdrav. „Hk, neu... hk co se... hk stalo. Hk.“
Směju se. „Co se Ti přihodilo?“
„Nějací dva... hk, chlapi... hk, mi nechtěli... hk, dát víno, a... hk.“ Nedomluví, hlava jí klesá na peřinu, beru jahody a víno a dávám je bokem.
Ukládám ji do postele a víno s jahodami dávám do lednice.
Když je tak bezbranná, hned bych jí pomiloval. Ale nebylo by to fér.
Proto jí dám jen pusu na rty a ulehávám.
Dívám se do stropu, když mě náhle chytne záchvat smíchu.
Obrátím se k ní a obejmu ji. „Já tě mám tak rád.“

9.den:
Je to dnes, sedíme na teplém koberci, objímáme se a nemluvíme.
Myslím si, že ventiluje smutky minulosti a nahrazuje je těmito chvílemi.
Dnes večer chci použít ono bílé víno a jahody jako rozlučkovou noc na této chatě.
Zítra odjíždíme, má jít ještě k psychoterapeutce.
Cítím ale, že už je lepší, změnila se tady, začala mi důvěřovat, budu ale uvažovat o přestěhování z města, nebot´ se bojím, co by s ní udělallo setkání s někým z minulosti.
Uvidíme, rozhodně jsem rád za to, že už je jiná, je klidnější, vyrovnanější, a jednou její nemoc ze smutku zmizí úplně.
A já přitom budu taky, znovu ji uvidím št´astnou, veselou, takovou, jako v začátcích, až do doby, než potkala svého bývalého muže a vše se jí vrátilo, opět bude toužit po dětech, po rodině, po harmonii.
Budu tě následovat na každém úseku Tvé životní cesty, lásko má, a neopustím tě ani v nejhorších chvílích života.
Tam, kde jiní budou s Tebou končit, tam já budu začínat.


 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866