Nokturno.net / tvorba / dílko

Žár léta byl vražedný. Pil jsem pivo za pivem a ani mi nebylo třeba čúrat, tekutiny z  těla unikaly potem, jen tak syčelo. O  půlnoci mě vyhodili z  hospody, byla závěrečná, tak jsem tedy šel domů. Opíjel jsem se do bezvědomí, den co den od té doby, co si ta moje začala hledat chlapy do postele a vodit si je do bytu. Ve výtahu se mi udělalo nevolno, několikrát jsem zvracel, ale úlevu mi to nepřineslo. V  předsíni viselo na věšáku plátěné sako a pod ním byly cizí hnědé boty. Ta moje zas měla někoho v  posteli. Nevolno se opět ohlásilo a já jsem se zlomyslně vyzvracel do těch cizích bot. Dovlekl jsem se do svého pokoje a padl na postel. Mrtvý, totálně grogy.
-…vstávej, ty prase… a běž si po sobě uklidit.. A  jestli budeš hledat svý boty, tak ty si vzal…-
Neposlouchal jsem ji, bylo mi zle a ozvala se neodolatelná touha po alkoholu. Ta mě přivedla k  ledničce. Několik doušků vychlazené vodky uhasilo žízeň a zahnalo hlásící se nevolnost.
-… bylo by nejlíp, kdybys sem už ani nechodil a zůstal tam, kde ti tak štědře nalévají…-
No to víš, pomyslil jsem si, to by se ti tak hodilo. Tohle je ale můj byt…a basta !
-… nic z  tebe nemám…- pokračovala v  monologu, -… výplatu prochlastáš… Jenom co tu páchneš…-
Dal jsem si dalších pár loků vodky. Nejsem starý, je mi sotva pětadvacet, ženil jsem se v  jednadvaceti. Uvěřil jsem tehdy této své nynější, prý že je v  tom, i  z výšky jsem kvůli tomu odešel. Ale potomek žádný, nedělo se nic, akorát co mi začala nejprve tajně, ale později celkem veřejně nasazovat parohy…kurva jedna.
-… ještě nemáš dost? Hele, milánku, chlastej kolik chceš, uchlastej se k  smrti.., mám tě u  prdele… Jsi ty jenom hovado, už jsi zase ožralý…-
Zhnuseně se odvrátila a vystoupila se mi, když jsem se na nejistých nohách snažil rychle dostat na vécé. V  přestávkách mezi jednotlivými záchvaty zvracení jsem slyšel její urážky. Tedy, řeknu vám, měla výdrž. Svlékl jsem si rifle i  košili, ušpiněné zvratkama, i  propocené spodní prádlo a vlezl pod sprchu. Co se se mnou dělo dál nevím, probral jsem se v  posteli. A  zase jsem se dovlekl k  ledničce a pustil se do další láhve vodky. Po několika locích jsem měl dost, byl jsem opět opilý namol. S  prvními příznaky přicházejícího deliria jsem zalezl do postele. Nevím, jestli byla noc, nebo den, ale bylo vražedně horko. Můj opětovný návrat k  smyslům byl chvilkový, potmě jsem absolvoval cestu k  ledničce, kopl do sebe zbytek vodky a sotva jsem ulehl, už jsem o  sobě nevěděl… Jakoby z  velké dálky se mi do vědomí draly zvuky bouchání na dveře a šílené vyzvánění. A  pak jsem ucítil nesnesitelný zápach. Při světle noční lampy jsem zjistil, že se válím v  posteli plné vlastních zvratků a výkalů. Zvedl se mi žaludek. Nenapadlo mě nic jiné, než si jít dát další dávku alkoholu. Jak jsem se ale hnul, ten nesnesitelný zápach mi vyrazil dech. Třesoucíma se rukama jsem uchopil noční lampu a posvítil si na místo vedle sebe. Ležela tu moje žena, nahá, v  pootevřených očích a ústech se jí hemžily tisíce drobných červů a další jsem uviděl v  ranách na břiše a v  genitáliích. Můj otupělý mozek nebyl schopný viděné zpracovat. Poslední, co jsem ještě zaregistroval, byl pád vyražených dveří a čísi zděšené výkřiky.