Nokturno.net / tvorba / dílko

Bez druhé šance
„Potil jsem se v černé kombinéze a samopal mi klouzal z ruky. I přes to jsem velel s chladnou hlavou. Na prstech, tak, aby to vidělo celé mé družstvo, jsem napočítal do tří a kolega, označený jako T5 pak vykopl dveře.
Ani v této kanceláři nikdo nebyl. Čekal jsem to. Byla poslední své velikosti. Pak tu byla jen jedna dvoj kancelář, kde sídlil šéf oddělení se sekretářkou.
>Payo, ty si vem T5, T6, T7 a T8 a běž zleva. Počkáš, až vpadneme dovnitř, a pak nás podpoříte z opačné strany. A žádný sólovky, je to jasný?<
>Jasný šéfe. Až po vás,< ozvalo se mi z vysílačky. T2 zavelel své půlce a vydali nalevo. Já jsem mávl na zbytek doprava. Pomalu jsme se plížili podél zdi, až jsme dorazili ke dveřím. V tom se ozvala rána a střelba. Rychle jsem vykopl dveře, abych viděl jak Payo padá k zemi, zasažen neposednou kulkou ze zbraně jednoho z gangsterů.
>Ne!< vykřikl jsem v náhlém návalu zoufalství. V tom se na mne otočil gangsterský mamut, který byl ke mně nejblíže. Rychle jsem uskočil za roh a teprve teď jsem si uvědomil, že bitva ještě neskončila.
Vytáhl jsem z jedné kapsy dýmovnici a vhodil ji dovnitř. Potom jsme s maskami na obličejích vběhli dovnitř.
Jediný, kdo se ještě snažil klást odpor byl ten mamut, ale po chvilce jsme ho přesvědčili, že to nemá cenu.
Ale kam se poděl boss? Uslyšel jsem křik a potom dutou ránu, nejspíš na beton. Vykoukl jsem z okna. Všiml jsem si, že zvenku u okenního rámu je díra, jako kdyby odtamtud někdo vyrval hák.
Bylo mi to jasné! Náš drogový boss, mimochodem byl Japonec a jmenoval se Zhang Fei, se snažil utéct po laně zavěšeném na onom osudném háku, ale ten nevydržel jeho váhu a vyrval se ze zdi.
Potom jsem se podíval dolů. Nebyl to hezký pohled, jak by taky mohl být, když se díváte na chlapa, co spadl z 15. Patra výškové budovy. Kdyby ještě žil, asi bych mu poradil, aby si příště nezařizoval obchod tak vysoko, je to dost nebezpečné, co se týče útěků.
Otevřel jsem pusu, že zavolám na Paya, ale došlo mi, že to nemám komu říct.
Mezitím přišli další jednotky a odvedly si ty neřády. Kouř z dýmovnice postupně vylétával oknem, už bylo docela dost dobře vidět. Klekl jsem si k Payovi. Byl mrtvý a zavinil jsem to já, přestože jsem věděl, že mu jde o osobní pomstu, nechal jsem ho jít samotného velet samotného, bez mého dozoru. Jak jsem jen mohl být tak hloupý, že jsem ho nechal, ať si jde sám. Jako kdybych nemohl poslat Kellyho Santangela, který je v družstvu číselně jen o jedno pod ním. Proč, proč jsem tuhle misi musel zničit zrovna takhle? Vždyť jsem věděl, že chce pomstít manželku, vždyť jsem věděl, že ji zabil náš řezník Fei. Proč jsem jen takový idiot? Tohle si nikdy neodpustím!
Slzy jako hrachy mi tekly po tvářích a oči pod maskou mi rudly. Musel jsem vypadat hloupě, ale teď mi to bylo jedno. Byl jsem za něj zodpovědný! Slíbil jsem, že nedopustím, aby se mu něco stalo a já jsem ten slib nedokázal dodržet a to jen kvůli své nekonečné hlouposti. Ne, tohle je to nejhorší, co jsem kdy mohl udělat. Měl jsem na něj dávat pozor! Vždyť to byl ještě kluk, zítra by mu bylo mu teprve dvaadvacet, o deset roků mladší než a to je hodně! Byl jako můj mladší bratr. Pro boha, jak jsem to jen mohl dopustit! Strhl jsem si masku z hlavy, podíval se na něho a řekl:
>Tady vidíš obličej toho zrádce. Tady vidíš toho, který tě zradil. Kdybych neudělal tu zásadní blbost a nenechal tě samotného velet, ještě teď by jsi stál přede mnou a usmíval se. Vidím tě, jak tady stojíš a vyprávíš mi ty svoje perverzní vtipy. Pak by ses smál svým hýkavým způsobem, ze kterého jsme si vždycky dělali legraci. Tys to ale nebral vážně a smál ses dál. Byl jsi ten nejlepší kámoš, parťák a mladší brácha, jakýho jsem kdy měl. A teď jsem tady jenom já sám a ty se mě díváš odněkud shora a nikdy mi neodpustíš, že jsem tě opustil v té nejhorší chvíli. A nakonec jsem tě ještě nechal odejít.< slzy mi tekly čím dál tím víc a já to nemohl zastavit.
Všichni z mého družstva přišli, aby mi řekli >upřímnou soustrast<, ale na co mi to bylo? Jak jsem se mněl vyrovnat s tím, že kvůli mému selhání byl zatracen jeden lidský život. A k tomu ještě ten, který jsem měl chránit a opatrovat. Proč jsem jen takový idiot? Proč, proč, proč?“
„No tak, uklidněte se pane Maliku. Slyším, že ty vzpomínky jsou stále ještě velmi živé. Máte z toho nějaké špatné sny?“
„Ano, pane doktore.“
„A jaké?“
„Pořád se mi to vrací a nakonec ho vidím, jak jako přízrak stojí přede mnou a usmívá se. Potom se začne šklebit a postupně se z něj stane smrtka, ale pořád se děsivě chechtá. Najednou se začne přibližovat a když je těsně u mne, úplně zpocený hrůzou se probudím.“
„A to se vám zdá opakovaně každou noc?“
„Je tomu tak, pane Krickere. Zdá se mi to každou noc, pořád dokola. Je to jako nejhorší noční můra, ve kterou se vám proměnil váš nejlepší přítel.“
„Kvůli tomu Payovi jste skončil u policie?“
„Ano, měl jsem strach, že bych mohl znovu selhat. Chtěli mě zpátky, ale já jsem se nevrátil. Nechtěl jsem, aby kvůli mně umřel další člověk. To bych už neunesl a navíc, od té doby, co se mi zdají ty sny, pořádně jsem se nevyspal.“
„Asi vám rozumím. Můj syn si jednou ke kalhotám přišil prst, když si zkracoval nohavice. Od té doby už šití přenechává své manželce, nebo nešije, když se dívá ne televizi.“
„Ne, tohle je trochu něco jiného. Hlavně je to ale o dost silnější. Tohle nedokážete pochopit.“
„Ne, určitě to nepochopím, když mi to pořádně nepopíšete. Alespoň to zkuste.“
„Nuže dobrá. Je to jako mor. Nejdřív to sídlí jen v hlavě, otravuje vás to po nocích, nebo kdykoli, když zamhouříte oči. Potom se to ale začne šířit do celého těla. V klíčových situacích nejste schopen pořádně reagovat, rychle se rozhodovat, aniž bych byl ovlivněn svými pocity. V důležitých situacích, jako je útok proti ozbrojeným mafiánům, je to důležité. Nikdy jsem necítil při akci ani strach o sebe, natož tak o někoho jiného, protože jsem věděl, že když se dobře rozhodnu, všechno se povede. Proto na mne spoléhalo tolik lidí a všichni mi věřili, ale teď by se všechno změnilo. Ani jeden člen mého družstva by mi nedokázal věřit a ztratil bych autoritu. Potom by si začal dělat každý, co chce a moje družstvo, včetně mě, by nepřežilo první akci, do které bychom se vydali. Už to chápete alespoň trošku?“
„Ano, myslím si, že jsem do toho pronikl. Cítíte se psychicky labilní.“
„Já nejsem psychicky labilní! Tak bych to nenazval, spíš nedůvěryhodný, kvůli smutku. To není totéž.“
„Ale v podstatě ano. Cítíte se psychicky labilní a nedokážete s tím nic dělat.“
„Tak to teda ne!“ Byl jsem rozčilený. Tohle mi už dlouho nikdo neřekl a popravdě řečeno, byl jsem na to alergický. Kdybych byl psychicky labilní, nemohl bych být u policie.
„Dobře, když ne, tak ne.“
„Proč bych si měl připadat psychicky labilní? Nemám k tomu důvod. Je logické, že jsem se z toho obviňoval, když jsem to měl na svědomí. Zabil jsem, měli mne rovnou odsoudit, strčit mě do vězení, alespoň bych si nepřipadal jako beznadějný případ.“
„No, a to je právě ono, ten-beznadějný případ-jak vy říkáte.“
„Vy mi nerozumíte, já si nepřipadám psychicky labilní, ale fyzicky neschopný, že už nedokážu přemoct to utrpení.“
„A to je to o čem mluvím? Myslíte si, že se zhroutíte při nejbližší příležitosti, že najednou omdlíte.“
„Ne, v tom to není. Tady nejde o zhroucení nebo omdlení, ale o to, že si nevěřím, už nevěřím ve své schopnosti, vždyť už jednou zklamaly.
Jak dlouho byste věřil člověku, který vám už jednou nebo dokonce i víckrát lhal?“
„Tak, takhle jste to myslel. Zřejmě jste to přece jenom nevyjádřil dost jasně. Teď už mám alespoň jemnou představu, co se s vámi děje. Ale stále mi není jasné, jak se něco takového mohlo stát člověku, jako vy?“
„Možná jsem člen speciální jednotky. Ale pořád jsem jenom člověk, a jako každý jiný tvor na této planetě cítím soucit, lásku, nenávist, strach, úzkost, paniku, nervozitu, stud a mnoho a mnoho dalších pocitů, jenž jsou odebrány třeba kávovaru nebo ledničce.
Vezměme si třeba člena SEAL, nejtvrdší a nejnáročnější jednotky vůbec. I on je pouze člověk. Jak myslíte, že by se cítil, kdyby se dozvěděl, že jeho ženu zavraždil jeden z drogáčů? Hm? Myslíte si, že by se s ním kamarádil a ještě by mu poděkoval? Tak to jste naprosto vedle. I ho by to zasáhlo, ale jemu se nesmí osobní život plést do práce. Musel by to překonat a oprostit od citů normálních lidí, jemu je zakázáno něco cítit.“
„Váš monolog byl přesvědčivý, ale stejně jsem si jist, že za mnou budete muset ještě několikrát přijít. Pořád se to na vás projevuje. No tak, udělejte mi radost a představte si, že jste jedním ze SEAL. Protože, jinak vás uráží všechno, co se třeba i nepřímo dotýká vaší minulosti. Tím jsem si jistý.“
„To není pravda!“ vykřikl jsem a prudce jsem se postavil. V tu chvíli mi bylo jasné, o čem mluví. Zase jsem si sedl. „Ano doktore, budu k vám pravidelně chodit.“ Řekl jsem, ale bylo mi jasné, že to tak nebude. I on to musel vědět, protože se na mě podíval pohledem znechuceného poznání. A jednu otázku měl napsanou v obličeji: „Určitě?“ Otazník nad celou touto věcí visel jako slanina v komíně.
Netušil jsem, jak mé vynechávání terapií dopadne a úplně převrátí můj život naruby. Myslel jsem si, že mi nic není. Byl jsem přece policajt, byl jsem na něco takového zvyklý, ale opak byl pravdou.
Odešel jsem domů. Tam na mne už čekal Riki, Manchesterský teriér. Není moc veliký, asi spíš tak 30-40 centimetrů a váží nejvíc osm kilo. Je podobný černému dobrmanovi, jen je o dost menší. Má ego skvělého a příjemného společníka a dokonalého hlídače.
Sedl jsem si do křesla a Riki, jako můj nejvěrnější druh, si mi lehl k nohám. Pohladil jsem ho po hlavě. Zvedl čumák a podíval se na mne. Vždycky měl smutné oči a já jsem nevěděl, jak to změnit. Podrbal jsem ho za uchem. Uvolněně ležel na koberci. Zase jsem si stoupnul a překontroloval jsem jeho misky. Doplnil jsem vodu a granule. Lehl jsem si a přemýšlel. Riki se spokojeně vrhl na granule. Já se cítil jako střelený pták. Ten teriér to musel vycítit, protože položil přední tlapky na pohovku a olízl mi obličej.
„No tak, co to děláš?!“ vykřikl jsem. Riki se okamžitě stáhl. „Promiň, ale polekal jsi mne.“ Opět jsem ho pohladil. Zdál se býti dotčen, pohlédl na mne svýma uhelnýma očima a v tu chvíli jsem slyšel, jak říká:
„Co se to s tebou děje? Mám o tebe strach.“
„Co to se mnou je? Já slyším mluvit psa! Asi jsem se opravdu zbláznil. Je to docela dost možné. Vůbec bych se tomu ovšem nedivil. Jestli ale cvokařit znamená povídat si se svým psem, pak se mi to začíná líbit. Líbí se mi v tom případě být blázen.
A ty, Riki, se neboj. Jsem úplně v pořádku. Vůbec nic mi není.“ Tak to jsem se snažil vsugerovat sám sobě. Ale neznělo to přece jenom poněkud divně od člověka, který si povídá se svým psem.
Nechal jsem to tak, třeba se to vytříbí.
O DVA MĚSÍCE POZDĚJI
Šoural jsem se po ulici s nákupem v ruce. Šel jsem z práce. Riki běhal přede mnou.
Když jsme přišli domů, poslechl jsem si na záznamníku vzkazy. Byl tam jen jeden. Ozval se zase můj psychiatr, pan Radclife Kricker.
Měl byste mne navštívit, trochu mě znepokojuje, že jste u mne dva měsíce nebyl. Zavolejte do mé ordinace a domluvíme se, kdy můžete přijít. Ale učiňte tak co nejdříve. Nashledanou.“
„Co si myslí, že jsem nemocný? A kdybych byl, on by mi nedokázal pomoct. Ale nic mi není, já jsem úplně v pořádku! Jen cítím trochu úzkost, ale za tu může on! To on může za mou úzkost! Musím se pomstít!“ Nebude to těžké, už to mám vymyšlené.
Vydal jsem se metrem ke svému psychologovi. Jel jsem ho “navštívit“. V podzemce jsem nastoupil do metra. Zůstal jsem stát u dveří, za dvě zastávky budu nejblíže, jak jen to jde. V kapse jsem měl “motýkla“. Byl jsem připravený na všechno. Klidně ho i zabít!
Vystoupil jsem z metra a zamířil napovrch. Ušel jsem pár metrů a zastavil se před velkým domem. Vešel jsem dovnitř a schody jsem vyběhl po dvou. Ve třetím patře jsem vstoupil do dveří vpravo. Ocitl jsem se v čekárně. Zaklepal jsem na dveře ordinace.
„Dále.“ Ozval se tlumený hlas. Vešel jsem potichu dovnitř a zavřel jsem za sebou dveře. „Á, to jste vy. Posaďte se. Proč jste tady nebyl tak dlouho?“
„Měl jsem spoustu práce. Pracuju v supermarketu, bylo moc šichet.“
„Takže jste už v pořádku?“
„Nikdy mi nic nebylo.“ Začínal jsem být podrážděný.
„A už se necítíte psychicky labilní?“
„Já jsem nikdy nebyl psychicky labilní! Nebyl jsem nemocný!“
„Tak se uklidněte. Jste strašně podrážděný!“
„No a co, to je můj problém!“ zrudnul jsem vzteky. Přestal jsem se ovládat. Štvalo mě, že si o mně myslí, že jsem nemocný a snažil se mne ovládnout! Vytáhl jsem nůž, prudce jej otevřel a bodl! Pak znovu a znovu! Ten bídák Kricker se zřítil k zemi jako pytel brambor, ale pěkně prohnilých. Srdce mi bušilo jako o závod, jako by do sebe převzalo sílu i mého psychologa. Pomaloučku se ale začalo uklidňovat a já si uvědomoval, co se vlastně stalo.
Všude bylo plno krve a já držel zakrvácený nůž. Ruku jsem měl taky celou rudou. Rychle jsem přispěchal k umyvadlu. Pustil jsem vodu a položil pod ni ruce. Pomalu jsem z nich umýval psychologovu krev. Byly zašpiněné od hříchu, jen čistá voda je dokázala očistit.
Hřbet a prsty ruky už byly zase bledé a nevýrazné. Rychle jsem očistil nůž a když jsem odcházel, otřel jsem ještě kliku. Vůbec mi to nebylo líto.
Vyšel jsem ven na ulici a zamířil jsem rovnou k metru. Bylo asi šest odpoledne, ale moc lidí tam nebylo. Chodil jsem po nástupišti se svěšenou hlavou. Najednou do mne někdo vrazil. Zvedl jsem naštvaně hlavu. Byli to dva kluci, mohlo jim být tak kolem dvaceti. Jeden na mne vytáhl nůž.
„Naval prachy starouši.“ Řekl ten s tím nožem Zase se mne snažil někdo ovládnout! Nenávidím je všechny! Vrhl jsem se na ty dva drzé a odporné spratky a oba jsem je zabil.
Nejdřív toho s nožem, ale ten mě stihl pořezat. Pak jsem zaútočil na toho druhého. Snažil se zdrhnout parchant! Ale já jsem ho dostihl a bodl do zad. Pod mým úderem se zřítil k zemi, ale nebyl mrtvý. Ještě se plazil po zemi a krvavá čára za ním zůstávala, jako sliz za slimákem. Prosil mne o odpuštění. Dělalo mi dobře, když jsem ho pokořil. Už neměl navrch, protože krvácel a jeho kamarád byl mrtvý. Když prosil, otočil se ke mně čelem a já jsem po něm hodil svým nožem. Shodou náhod se zabodl přímo do srdce. Ten mladý “šmejd“ byl na místě mrtvý. Zasloužil si to parchant. O jeho bundu jsem si otřel nůž.
„Astala Vista, baby.“ Rozloučil jsem se. Rozesmálo mě to. Pomalu jsem se přibližoval ke kolejím. Ne, nehodlal jsem skočit na koleje, ale už přijíždělo metro.
Když zastavilo a dveře se otevřeli, rychle jsem skočil dovnitř dřív, než si mohl kdokoliv všimnout obou kluků. Vlak se zase rozjel a já jsem se pomalu vrátil domů.
Tam na mne už čekal Riki. Byl trochu zaražený.
„Co chceš?!“ vyjel jsem na něj. Několikrát podrážděně štěkl a začal vrčet. „No co chceš?!“ teď už byl opravdu rozčilený a já taky. Uši měl stáhnuté dozadu, zuby vyceněné.
Další živočich, který mi chtěl bránit v tom, co dělám! Vrhnul jsem se na něj s nožem a on zaútočil na mne. Kousnul mne do ramene. Zakřičel jsem a zapíchl mu do zad nůž. Riki naposled zakňučel a zaťal drápy do mého stehna. Potom se svalil na zem. Opatrně jsem se zvedl a odešel si ošetřit rány. Z ramene i ze stehna mi tekla krev. Obojí jsem vydezinfikoval spoustou peroxidu.
Rikiho mrtvolu jsem vyhodil do popelnice, nikdo mě neviděl. Pak jsem se vrátil zpátky do domu a lehl si na pohovku. Bylo půl sedmé a mě už zmáhal spánek. Tyhle záchvaty vzteku mě vždycky plně vyčerpaly.
Já neměl s lidmi problém, dokud mě ovšem nenaštvali. Potom jsem byl schopný zabíjet.. Nejvíc mě štvou lidi, kteří se mne snaží ovládnout a zabránit mi v tom, co dělám. Takoví, jsou zrádci, prostě pro mne přestanou existovat. Vlastně, nejenom pro mne. Riki patřil mezi ně. Nevím, jak jsem si o něm mohl myslet, že je to můj velmi dobrý přítel. Všichni mě postupně zradili.
I přes své unavení jsem šel na čerstvý vzduch. Vzal jsem si jen mikinu a svůj nůž. Jako obranu proti zbabělcům.
Procházel jsem se po ulici a tam seděla, u malého stolku s kartami v ruce, věštkyně, kartářka. Moc jsem si jí nevšímal, ale ona si hned všimla mne. Nepodívala se mi do očí, ale řekla:
„Nechcete, abych vám četla z ruky, karet nebo kamenů?“
„Ale ano, můžete z karet.“ Sedl jsem si k ní a ona mě nechala zamýchat karty. Pak je vyložila.
„Vás, pane, provází spousta smrti. Jde o úmyslnou smrt. Je vám tak blízko, blíž než si myslíte.“ Pak se mi podívala do očí a zděsila se:
„Vidím vraha, je ve vašich očích, je ve vaší mysli.“
„Co to plácáte?!“ vyjel jsem na ni. Nechtěl jsem ,aby někdo věděl, co jsem udělal. I když si to ti lidé zasloužili.
„Povídám jen to, co vidím. Na vašich rukách ulpěla krev, krev několika lidí a ještě něčeho. Něčeho, co není člověk.“ Dívala se na mne naprosto vážně. Ona to věděla, věděla to všechno. Musela zemřít. Buď já, nebo ona. Musela to být já, to mi říkala má mysl, můj instinkt.
„Tolik vám prozradil jeden pohled do očí? To jste vážně taková? Nikdo nepozná člověka na první pohled.“
„Oči, jsou jako okno do duše a nevíc je to moje práce. Kvůli ní jsem se naučila rozeznat druhy lidí hned na první pohled. Ale něco vám řeknu, jestli teď přestanete mstít své podvědomí a začnete se modlit, Bůh vám odpustí.“
„Jste jen další člověk, který se mě snaží ovládnout! Nenávidím vás!“ pak jsem ztišil hlas a řekl: „Pojďte se mnou, musím vám něco ukázat.“
„Nepůjdu, ani náhodou.“ Chytil jsem ji za ruku a táhnul pryč. Neměla na výběr, byl jsem o dost silnější, ale stejně mi dala dost zabrat. Bylo náročné, dostat tu “tlusťošku“ pryč. Vzal jsem ji do metra, ale tam už byla policie. Jeden ze dvou kolegů, kteří byli v civilu, se bavil s mladíkem asi kolem čtrnácti. Pak se otočil s vyděšenýma očima a okamžitě ukázal na mne.
Všichni policisté se samozřejmě otočili mým směrem a někteří dokonce vytáhli zbraně. Rychle jsem z kapsy vytáhl nůž a zkušeným pohybem jsem se nachystal na útok a přiložil ho kartářce ke krku.
„Nikdo se ani nepohne, nebo ji podřežu! Jste jen další nevděční bastardi, kteří se mne snaží zničit tím, že mě ovládnou a strčí do blázince nebo do vězení! Ale já nejsem blázen! To vy jste blázni, vy všichni jste blázni, jste šílenci a vrazi! Můj bože, co se to se mnou děje? Je mi zima a chce se mi spát.“
„No tak, uklidněte se. Vy nejste blázen a my jsme vás přece nikdy nechtěli strčit do blázince. To jste si jenom namlouval. Proto jste zabil ty dva mladíky a svého psychologa? Chtěli vás ovládnout?“
„Ano, ale ti dva byli drzí. Ani nevíte, jak dobře jsem se cítil, když se přede mnou ten mladší plazil a prosil o odpuštění. Cítil jsem se jako Bůh.“ Usmíval jsem se. Pak ale můj úsměv pohasl. „Ten blbec Kricker se mě snažil dohnat k šílenství a dostat mě do blázince. Musel umřít, protože mě svýma věčnými telefonáty k šílenství pravdu doháněl. A můj pes si myslel, že mě může ovládat taky! Zaútočil na mě, tak jsem ho musel taky zabít! A tady ta ženská musí umřít taky, protože se mne snažila taky zastavit, ale to jí nepovede, nikdo mě nezastaví! Ona byla zrádkyně! A vy všichni mě chcete taky zabít! Chcete se mne zbavit!“ vykřikoval jsem.
Nakonec jsem trhl pravou rukou podél jejího krku. Vystříkla krev a ona věštkyně se s jemným vzlyknutím zřítila k zemi. Podlaha temně zaduněla pod jejím tělem. Byla mrtvá. Postupně z jejího těla vytékala krev, ale toho jsem si nevšímal.
S výkřikem jsem se vrhl na detektivy. Věděl jsem, že ostatní policajti začnou střílet. S očima otevřenýma jsem si běžel pro smrt. Hned jak jsem se rozeběhl, spustil se déšť kulek. Vzhledem k tomu, že jsem nikam neuhýbal se žádná neminula. Slyšel jsem výstřely a cítil, jak se mi každá kulka zaryla do těla. Pokaždé jsem cítil mírný tlak vzad, ale nic nezastavilo mé tělo až do té doby, než se mi jedna kulka zavrtala přímo do srdce. Necítil jsem žádnou bolest, jen úlevu. Podlomila se mi kolena a já padal k zemi. Najednou jsem viděl, jak běžím po louce a spolu s několika kamarády pouštíme draka, pak jsem uviděl mou mladou matku, jak mne volá k obědu.
Postupně mi před očima probíhá celý život, zase jsem dokonce viděl umřít Paya. Z oka mi vytéká poslední slza.