10.11.05 | Donar Tyr, @, další tvorba | 1989 x | vypínač
Ranní ticho rozespané
a slunce zahalené v mracích.
Mlhy chladné rozestlané-
dech co seslali nám draci.
A chlad země kdysi plodné,
je jako zatrpklá, no krásná žena,
která jazykem svým ráda bodne,
nežli by kajíc padla na kolena.
V stromech je teď krása!
Jen patřit na ně zrakem svým!
Trny jsou jejich spása,
propletené větve a mechový baldachýn.
A hřbitovy teď lákají mně víc,
ty nebesa z břečťanu nad lúžkama mrtvých.
Ať svíčky hoří nežli nezbude z nich téměř nic,
na obranu před duchy z říší tajemných.
Každý teď vzývá svou samotu a ne rúženec,
snad kromě psú a koček toulavých.
Posledních pár nocí chrání měsíc bílý prstenec,
nežli napadne na zemi první sníh...
samota zklamání láska emoce povídka deprese temnota horor beznaděj cesta osud vyznání vztah smutek mládí tma zima vztahy erotika příroda srdce antilistí smrt touha aa sen momentka hrůza humor město pocity fantasy marnost x krev bolest realita haiku voľný verš * horror nenávist sex zoufalství pocit sobota naděje les vzpomínka . čas poezie žena .. svoboda život strach noc podzim ... přetvářka jen tak
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866