Nokturno.net / tvorba / dílko

Uprostřed velkého sálu, plného desítek skleněných kojí, stála i  ta má, naplněná ledově studenou kapalinou. Z  jejího dna stoupaly neustále stovky bublinek vzduchu a zasahovaly mé tělo, stojící jim v  cestě. Každý jejich náraz způsoboval malá trýznivá muka. Pokus rozhlédnout se vyvolal pouze palčivou bolest v  krku. Stejně však přes sklo kóje bylo vidět všechno rozmazaně. Jakékoliv příkazy zbytku těla neměly žádný výsledek, a tak jsem se jen vznášel v  kapalině a díval se před sebe.
Najednou se před mou kójí objevily dvě postavy. Alespoň jsem si myslel, že byly dvě. Ve změti rozmazaných siluet nešlo odhadnout, kolik mají končetin, natož zda jich není víc. Chvíli si mě prohlíželi a přitom se bavili. Jejich hlasy byly změtí tónů, nedávající mi žádný smysl. Nakonec jeden z  nich přistoupil k  mé kóji a na panelu, co vyjel z  podlahy, začal něco vyťukávat.
Bublinky vzduchu mi přestaly trýznit tělo a já si vydechl úlevou, dokud se z  vrchu kóje nesneslo rameno a nezastavilo se pár centimetrů před mou tváří. Jeho konec byl opatřen obrovskou jehlou, z  níž vycházel proud červeného světla přímo na můj obličej. Díky teplu, z  paprsku světla, jsem dokázal určit jeho polohu. Nejprve mi přejelo po levé tváři, pak pokračovalo přes nos, až se dostalo na čelo. Chvíli hledalo správné místo. Nakonec se zastavilo přímo uprostřed čela.
Postava u  kóje stiskla tlačítko na panelu a obrovská jehla se zabořila do mé hlavy. Silná bolest mi zaplavila celé tělo a já se zmítal v  agónii. Když z  jehly vyletěl malý předmět a zavrtal se hluboko do mozku, musel jsem křičet…

Děsivý výkřik ukončil další Pavlovu noční můru. Lůžko skrz naskrz promočené a on sám zalitý potem. Dýchaje z  těžka si promnul oči.
Byla to už třetí noční můra v  tomto týdnu. Pokaždé horší, delší a více skutečná. Rodičům o  tom zatím neřekl, ale bylo mu jasné, že jestli se to ještě zhorší, nebude mít na vybranou. Po zbytek noci už neusnul. Jen ležel na posteli a díval se do stropu. Přemýšlel o  snech, co se mu začaly zdát před pár měsíci, stejně jako o  sobě samém. Snažil se přijít na nějaký jejich význam, ale bezúspěšně.
Bylo mu devatenáct let. Normální postava, ani atlet ani tlouštík, spíše takový průměr. Krátké rovné hnědé vlasy, vyjímečně dobrý zrak, sluch a bystré reflexy. Velký fanoušek filmů, u  kterých strávil minimálně hodinu denně. To byl on. Kluk, kterého skolila nemoc maximálně jednou do roka, ale nikdy se mu nic vážnějšího za život nestalo. Tedy jedinou vážnější věcí byla operace hlavy, před pár měsíci po autonehodě, ale ta nezanechala žádné následky.
„Pavle, pospěš si. Víš, že máš dnes změněný rozvrh? Tak dělej nebo příjdeš pozdě!“ volala matka z  kuchyně.
Pavel vstal. Opláchl se v  koupelně a zamířil do kuchyně. Jeho matka byla už připravená odejít. Jen se k  němu otočila a řekla: „Svačinu máš na stole, stejně jako kapesné. Po škole jdi hned domů! Ne aby si zase šel do videopůjčovny. Nezapomeň, že jedeme za babičkou.“
„Dobře,“ odvětil Pavel mírně znechucen.
Matka se na něho podívala: „Není ti něco? Vypadáš nějak divně,“ a sáhla mu na čelo.
„Ne, nic mi není.“
„Dobře, ale jestli se ti udělá špatně, zajdi si k  lékaři, ano?“ Pavel kývl na souhlas. „No já už musím letět, tak se měj hezky,“ a vyrazila z  domu.
Pavel se nasnídal, sebral přichystanou svačinu a šel se připravit do školy. Do tašky si ještě přidal několik DVD s  filmy, které si půjčil, a vyrazil.
Chodil na střední odborné učiliště, ve svém malém rodném městě poblíž Pardubic, a maturita mu klepala na dveře. Nebyl nijak pilný student, ale také to nebyl úplný lajdák. Sám se řadil mezi průměrné žáky.
Povahou byl samotář, stojící opodál a sledující, co se kde děje. Občas se do nějaké lumpárny nebo akce zapojil, ale to bylo jen vyjímečně. Raději pozoroval aktéry a zkoumal jejich nápady, které většinou skončily pořádným průšvihem.
Časem si vytrénoval všímavost. Dalo by se říci, že se mu z  ní vytvořila zvláštní varianta šestého smyslu. Stačilo mu, aby se jen podíval na někoho, a dokázal říci, co má za lubem.
Pavel bydlel od školy jen dva kilometry. Každý den pak chodil pěšky přes park. Přišlo mu zbytečné ten kousek jezdit autobusem a navíc si rád během procházky pročistil hlavu plnou starostí.
Dnes mu ale procházka nepomohla. Nemohl se stále ještě zbavit noční můry. Pořád se mu honily její jednotlivé části v  hlavě. Rozmazané bytosti, kóje a především injekce ho nenechala ani na minutu v  klidu.
Navíc byl sužován zvláštní představou, že ho sledují. Ať se podíval na zamilovanou dvojici sedící na lavičce, pejskaře, popeláře nebo lidi na zastávce. Od každého z  nich cítil upřený pohled na sobě. Přidal do kroku. Občas se ohlédl, ale po chvíli toho nechal.
„Měl bych přestat koukat na ty psychothrillery. Už mi to leze na mozek,“ říkal si v  duchu pro sebe.
Před školou čekal houf Pavlových spolužáků. Nikdo z  nich se na něho ani nepodíval a dál se mezi sebou hlasitě bavili, když mu někdo najednou zaklepal na rameno.
Byl to Lukáš, který s  ním seděl v  lavici: „Čau. Tak co? Máš to?“
„Jo, počkej,“ odpověděl Pavel a začal něco hledat v  tašce. „Příště si ale ten domácák udělej sám,“ dodal a podal Lukášovi čtyři papíry formátu A4.
„Já vím, ale neměl jsem čas. Musel jsem… něco naléhavého zařídit.“
„Dobře, ale příště…“
„Jasně, příště si ho stopro udělám, ale teď už musim jít,“ nenechal domluvit Pavla, když uviděl přicházející Jitku s  Katkou a hned k  nim uháněl.
„Co na něm vidí,“ okomentoval Lukáše opodál stojící Marek. „Stejně mu jde jen o  to jedno a až to dostane, půjde za jinou.“
„Crrrr,“ zazněl zvonek a všichni studenti se hrnuli do školní budovy. V  tlačenici si Pavel nevšiml, jak mu Lukáš přilepil na záda papírek se zprávou: „Kopni si do blbečka.“ Než vyšel po schodech do třídy, tak jej tři největší frajírci na škole samozřejmě pro pobavení kopli.
Do začátku hodiny zbývala sotva minuta. Měli mít matematiku, kterou je vyučovala inženýrka Dlouhá. Nikdo z  žáků jí však neřekl jinak než Hloupá. Na ni se Pavel těšil ze všeho nejméně. Nesnášela ho a on ji také zrovna nemiloval. Před pár týdny si na něho bez důvodu zasedla. Že prý ukradl školní počítač. Což nebyla pravda.
Ve skutečnosti ho ukradl Lukáš, ale když hrozilo, že na něho přijdou, hodil všechno na Pavla, který o  tom neměl ani zdání.
Do třídy vstoupila inženýrka Dlouhá. Všichni žáci se postavili a ona přejela třídu svým přísným pohledem, který zastavila na Pavlovi. Nesnášela zloděje. Možná to bylo proto, jak jí před dvěma měsíci vykradli a myslela si, že to mohl mít také on na svědomí. Proto přivřela oči a řekla: „Posaďte se.“ Nejprve zapsala hodinu do třídní knihy. Potom otevřela svůj sešitek a dělala, jakoby si procházela prospěchy žáků, ale každý věděl, co udělá. „Pavle, k  tabuli.“
Ten si jen povzdechl. Když skončilo vyšetřování krádeže počítače a Pavel byl pro nedostatek důkazů zbaven podezření, všichni učitelé to přijali. Všichni až na inženýrku Dlouhou, která ho od té doby každou svojí hodinu zkoušela. Vzal si tedy učňovskou knížku a vyrazil k  tabuli.
Lukáš se jen nenápadně smál. Líbilo se mu to. Byl rád, že to hodil na Pavla, a sám se doma vždycky nadmul pýchou, když přisedl k  ukradenému počítači.
Pár kroků od katedry se Pavel zastavil. Všiml si malé červené tečky, která se pohybovala na zdi za učitelkou a nakonec se usadila přímo na její hrudi.
Vyšel výstřel. Kulka proletěla oknem, hrudí inženýrky Dlouhé a nakonec se zavrtala do zdi. Pak se Pavlovi udělalo nevolno. Začala se mu motat hlava a když skrze okna a dveřmi do třídy vtrhli muži v  kuklách se zbraněmi, ležel už na zemi a zmítal sebou v  podivném záchvatu.
Ostatní žáci jen zírali. Ne však na dlouho. Střelba se rozezněla po celé škole. Krev tekla proudem a skrápěla podlahu, lavice, zdi i  Pavla na zemi.
Ve svém záchvatu si všiml pouze Lukáše krčícího se pod stolem a třesoucího se jak osika, dokud si ho jeden ze zakuklenců nevšiml a ze své automatické pušky do něho pak vyprázdnil zásobník.
Když střelba utichla, vstoupil do třídy další muž s  velkým batohem na zádech. Položil ho na katedru a vyndal z  něj podivné zařízení. Stiskl tlačítko na jeho vrchním krytu a zařízení se rozsvítilo jako vánoční stromek. Poté začal něco nastavovat na bočním panelu.
Mezitím ostatní zakuklenci chodili po třídě, dokud jeden z  nich nezavolal: „Tady je,“ a stál přímo u  ležícího Pavla, celého ulepeného krví a jediného přeživšího masakru. Popadli ho a odnášeli ze školy.
Pavel byl chvílemi mimo sebe, ale venku na chvíli nabyl vědomí a stal se svědkem monstrózního výbuchu, který srovnal celou školní budovu, a všechny v  ní, se zemí. Potom se opět propadl do bezvědomí.