Nokturno.net / tvorba / dílko

Vždyť to byli žoldáci. A ty, markytánko sprostá, slepená z podvodů, ty jsi jim dávala pít víno ze svých dlaní, cikánko, bez viny. A seno, co voní po kouři.
K čemu nám jsou slova, vždyť jsme jen ženy...
Mají vlastní slova k písním, přivřené oči a spalené dlaně. S hladem mě přivedli, tak tu střídavě zpívám a kleju.
Chutná nám noc, vždyť jsme ještě děti...
A pak mě přivážou na hranici, bosou a ulhanou. Budem se smát a laskat bedra ohni. Uletím vám, se sojčím peřím ve vlasech, vždy znovu nalezená.
Rozsypaná v jehličí, jsem pořád nevinná...
Snad mám ještě co ztratit, plášť a meč a pár zlých snů, těsně přitažených k tělu. jsem melodií všech těch fléten a bubnů, jsem složená ze slov a písní, jsem ticho. Kráčím...
Směju se ti do očí, víš?