Nokturno.net / tvorba / dílko

A já roztrhaná věčností nečasu tu ležím s poškozeným torzem.
Bojuji s posledními skřety, jež napadly mou mysl.
Krvácím z očí a smrtelně se usmívám.
Chtěla bych tolik skočit a pokořit tu nenávist.
Vodopád neslušncýh návrhů mi strhává duši.
Imaginární přátelé mě drží tady dál.
A i když je to vše jen uvnitř,
tak na venek se nešťasně dívám.
A přesto každý ví, že umírám.
Vyhodit hlavu by možná bylo řešení..jenže co když ne.
Kde tyhle pocity ve mě sídlí?
Kde se líhnou z tajemných skořápek vajec?
A možná je to tím, že na tebe myslím...
Ty...
Ty strůjcem mých vášní si se stal.
Tak nevidím důvod, proč bys moje srdce neprobodal.
Zahodil klíč a zmuchlal jej do koše.
Ač není to pravda, mé srdce to tak buší.
Tepe tyhle slova a zranit samo sebe zkouší.
Rozum nic neříká jen mlčky bručí.
Proč mi nepomůže a neumlčí ten křik.
Chci tak moc, když dusí se mi plíce
a žaludkem mi proplouvá líh.
A já slyším jen zrohu stěn-
Lásko? vzala jsi si dnes prášky?