Nokturno.net / tvorba / dílko

Víte vy vůbec, jak vypadá takové nebe? Je to nádherné slunečné místo, kde nikdy není noc, není zde žádný zločin, všechno je tu zadarmo, stačí vejít do obchodu a něco si vzít. Všichni chodí pěšky, protože ať jdou kamkoliv, stačí ujít pár kroků a jsou tam. Nikdy není zima a ani žádný vítr nefouká. Děvky tu jsou také zadarmo. Není zde žádná vláda, která by vykořisťovala obyvatele. Jediný král je Bůh, který ale nemusí nic dělat, protože tu nejsou žádné zločiny ani nikdo, kdo by nějakým způsobem ohrožoval ostatní.
A jak vlastně vypadá ten Bůh? Je dost vysoké postavy, má nakrátko střižené hnědé vlasy a bradu mu pokrývá strnisko neoholených vousů. Pořád jen sedí na svém houpacím křesle a kouří dýmku. Je celkem tlustý, protože nemá skoro žádný pohyb, jen když si jde naplnit dýmku k metr vzdálené skříňce.
Aby se někdo dostal do nebe, musí zemřít jako bohatý. Ostatní jdou hezky do pekla.
Nebe má tu nevýhodu, že všechno je stereotypní a nudné. Za chvilku každého chlapa omrzí běhat za děvkama, když jsou zadarmo. Za chvilku každého omrzí pořád zadarmo chlastat a být furt v lihu. Za chvilku každého omrzí jít pár kroků a být kdekoliv za pár sekund.
Právě tento stereotyp přiměl Boha, aby se zamyslel.
Bůh sedí na svém houpacím křesle, kouří dýmku a přemýšlí. Z kuchyně se ozve: „Co chceš k jídlu?“ Byla to jeho manželka.
„Třeba steak s bramborama,“ křikne směrem do kuchyně Bůh a užívá si dál své pohodlí.
„Co chceš k pití?“
„Čaj!“
Už bude jídlo, to je dobře. Nejedl už celé hodiny. Vzal ze stolku ovladač a zapnul televizi. Dávali zprávy. Na zemi se stala zase brutální vražda, kdy opilec přepadl v noci náhodného kolemjdoucího, umlátil ho kamenem a vzal mu prachy.
V tu chvíli si Bůh uvědomil, že v nebi je hrozná nuda.
Z kuchyně přišla manželka s jídlem.
„Polož to sem,“ řekl Bůh a jeho žena ho poslechla. „Chci si s tebou promluvit.“
Manželka si sedla vedle něj a naslouchala.
„Zjistil jsem, že je tady hrozná nuda. Furt jenom sedim, žeru a kouřim. Jako Bůh ani nemůžu chlastat, co by si o mě lidi pomysleli. Potřebuju nějaký vzrušení, sakra. Tak jsem tak přemejšlel, asi se kouknu dolů na zem a budu tam chvíli žít.“
Manželka vytřeštila oči.
„Zbláznil ses? Už jsi dneska viděl zprávy? Někde tě chytnou, zmlátěj a okradou.“
„No to je vono! Po tom já toužim! Nějaká akce!“
„Ani nápad! Budeš tady sedět a nikam se nehneš!“
„Ohó! To se vsaď, že pudu. A ty tady zůstaneš a budeš na mě čekat!“
Manželka nasupeně vstala a odešla do kuchyně. Nic s tím nemohla dělat. On je Bůh. Může si dělat, co chce. Ale ať si nemyslí, že tady bude jen tak sedět a čekat, až se Bůh rozhodne vrátit. Ani nápad! Bude chodit na večírky a bude si užívat. Nakonec po této úvaze zjistila, že to není zas tak špatný nápad. Aspoň mu na chvíli přestane dělat služku.
Vrátila se do obýváku a řekla:
„No dobrá, já ti aspoň zabalím.“
„Nene. Půjdu jen tak. Když tak si něco na sebe koupím.“
„Vždyť tu nemáme žádný peníze!“
„Já už si je nějak obstarám.“
„Hlavně se vrať zdravej.“
„Neboj, ženo. Tak za tejden jsem zpátky.“
Bůh se rozloučil s manželkou, odložil dýmku a s námahou se zvednul z křesla. Teprve v té chvíli si uvědomil, jak je tlustý. Aspoň zhubnu, pomyslel si.
Vyšel z domu, udělal pár kroků a ocitnul se u vlaku na zem. Vlak neměl jako vždy žádné zpoždění a cesta trvala jen pár minut. Ve vlaku nikdo nebyl, protože to byl vlak jen pro Boha. Nikdo jiný neměl právo vrátit se na zem.
Vlak zastavil a Bůh vystoupil. Rozhlédl se kolem a poznal, že je na nádraží. Občas to viděl ve zprávách, ale nikdy nádraží neviděl na vlastní oči.
Na nádraží bylo plno lidí s kufry, s batohy a sportovními taškami. Pořád do něho někdo narážel a pospíchal k nástupišti. Vždy, když přijel vlak, ozvalo se mohutné pištění a Bůh si musel zacpat uši, aby neohluchnul. Začal cítit potřebu a tak pořád chodil dokola, než konečně našel pánský záchod. Vlezl dovnitř a strnul.
Na zemi byla nějaká tekutina (doufal, že to je voda, ale moc tomu nevěřil) a dost odporně to tu smrdělo. Mušle jen taktak visely na zrezlých hřebících a většina z nich byla ucpaná, takže Bůh krásně viděl do poloviny močí zaplněné mušle, jen trochu zředěné občasným splachováním. V tu chvíli byl rád, že nepotřebuje na malou.
Prošel kolem pěti mušlí, kde močili dva chlapi, až k zavřeným kabinkám. Otevřel první dveře, ale tam už seděl nějaký muž. Bůh se omluvil a zase zavřel. Asi tu nemají zámky, pomyslel si. Poučen touto zkušeností, na druhé dveře zaklepal a nikdo se neozval. Tak tedy vstoupil.
Na zemi v té záhadné tekutině ležel muž, celý promočený a vedle ležela injekční stříkačka. Bůh samozřejmě ze zpráv věděl, že ten muž je zfetovaný a už asi nikdy nevstane. Bůh se lekl a chvíli nevěděl, co má dělat. Chtěl odběhnout a nahlásit to nějakému zaměstnanci, ale náhle ucítil tak velkou potřebu, že se rozhodl pro druhou možnost a přišel k posledním dveřím. Už neměl čas, tak ani neklepal a rovnou vzal za kliku. Zamčeno. ZAMČENO! Co bude dělat? Může počkat, až muž z první kabinky vyjde, ale to by mohlo trvat celou věčnost. Tak se rozhodl pro plán B, nechutný, ale jediný možný. Vešel zpět do druhé kabinky, kde ležel ten muž. Opatrně ho překročil a znechucen pohledem do mísy záchodu zkusil spláchnout. Bohužel nebylo čím. Ani prkénko zde nebylo.
Tak si tedy stáhnul kalhoty, posadil se na špinavý a studený záchod a pustil to. Snažil se nemyslet na to, že pod ním leží mrtvý muž a že tu nenašel žádný toaletní papír.
Když bylo dílo dokonáno, začal přemýšlet, čím se utře. Jediná možnost byla stáhnout mrtvému mokré tričko a utřít se do něj. Málem se pozvracel, když to tričko stahoval a pak když se do něj utíral, ale nakonec to zvládl, naposledy se otřásl hnusem a tričko hodil do mísy. Ta už byla plná a k nepoužití. Natáhl si kalhoty a pak ho něco napadlo. Prohledal kalhoty mrtvého a našel 50 korun. Aha, takže je v Čechách. To si bude pamatovat. Vzal peníze a vyšel ven. U vchodu na záchod se minul s jakýmsi mužem, který měl zkřivenou tvář a šel v předklonu s rukou na břichu. Bůh se za ním chvilku díval, než zjistil, že jde do druhé kabinky. Bůh raději rychle zmizel.
Nejdříve šel k informacím ohlásit nález mrtvého na záchodkách. Informace byla dřevěná budka bez západní stěny, takže se urychlil vstup zaměstnance do budky. Okénko bylo vyskleno a na budce chyběla tři písmena, takže místo Informací jste četli NF RMA E.
Uvnitř seděla asi šedesátiletá bába a četla bulvární tisk. Ani si Boha nevšimla. Ten musel zaťukat na stěnu (protože sklo na okénku chybělo), než se dočkal vražedného pohledu tlusté ženy.
Bába znuděně odložila časopis a kysele se podívala na Boha.
„Prosim“, vydala nakonec ze sebe.
„Dobrý den,“ začal Bůh. „Chtěl bych ohlásit nález mrtvého muže.“
„Kdo ho našel?“ zeptala se bába nevzrušeně.
„No já.“
„Kde?“
„Na záchodě.“
„Hmm…“ Bába se na chvíli odmlčela a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.
„Fajn, já na to někoho zavolám, můžete jít.“
Bůh se obrátil a šel směrem k obchodu s alkoholem. Ještě se otočil a uviděl, jak se bába v Informacích znovu uvelebila a začala číst časopis.
Bůh byl zmaten. Tohle by se v nebi stát nemohlo, tam byl každý ochotný udělat pro své okolí maximum. Tady ta bába se stará jen o sebe a svoje pohodlí. Ty Čechy jsou tak zvláštní…
Vstoupil do obchodu s alkoholem. Přistoupil k pultu, podíval se na cenovky pod každou láhví a poručil si dvě piva. Konečně se taky napije. Nikdy to neměl, ale ve zprávách to častokrát viděl a české pivo se všude vychvalovalo. Gambrinus. Vyšel z obchodu a v kapse už neměl bankovku, ale už jen dvacetikorunu. Ten prodavač ho o pár korun ošidil, ale to je fuk. Zkusil otočit víčkem od piva. Nešlo to. Zmáčkl víčko trochu víc a rychlým pohybem ho znovu zkusil odšroubovat. Jau! Podíval se na prsty a uviděl krvavé rýhy. Jak se to doprdele otvírá!!!??? Byl vzteky rudý a i přes bolest v ruce zkoušel otáčet víčkem. Nakonec byla bolest tak mohutná, že to vzdal.
Přišel k němu jakýsi prošedivělý starý muž.
„Hej pane, co to děláte?“
Ten muž silně páchnul a byl celý špinavý a zarostlý.
Bůh to zkoušel nevnímat a zlostně odpověděl:
„Co asi! Snažim se votevřít tuhle zkrvenou láhev!“
„Hihihi,“ zašklebil se smradlavý muž. „Na to musíte s otvírákem.“
„S čim?“
„Nevíte co je otvírák?“
„Kdybych to doprdele věděl, tak bych s tim tady takhle nevyváděl!“ rozzuřil se Bůh a zase zrudnul vzteky.
Bezdomovce to trochu zarazilo a na chvíli mlčel. Pak to zkusil znovu.
„Když mi dáte jednu láhev, skočim nám je otevřít.“
Bůh se na chvíli zamyslel. Byla to velmi složitá myšlenka. Lepší jedno pivo než žádné pivo.
„No dobře, tady máte dvě láhve a když je otevřete, jednu láhev vám dám.“
Bůh podal bezdomovci láhve.
„Hned jsem zpátky,“ špitl a kráčel směrem k obchodu s alkoholem.
„Mám vás na očích! Ne že mi s tim zdrhnete!“ volal za ním Bůh.
Zatímco čekal na bezdomovce, posadil se na lavičku a začal přemýšlet. Kde bude v noci spát? Na zemi je přece den a noc, s tím počítal, ale nepočítal s tím, kde se složí. Rozhodl se, že se zeptá toho bezdomovce, který se mezitím vracel s oběma láhvemi. Bezdomovec se ušklíbl, podal jednu lahev Bohovi a začal pít ze své láhve. Na jeden zátah ji vypil do poloviny. Hlasitě si odříhl a spokojeně se usmál.
„Pane, neměl byste pár drobáků?“ zeptal se nakonec bezdomovec.
„Mám posledních dvacet korun,“ odpověděl Bůh.
„No to mi stačí,“ rozzářil se bezdomovec a natahoval ruku s otevřenou dlaní.
Bohovi bylo bezdomovce trochu líto, ačkoliv byl teď na tom stejně jako on, a dal mu své poslední peníze. Potom se zhluboka napil a pohodlně se usadil. Chyběla mu jeho dýmka, kterou omylem zanechal doma. Ale pivo nikdy nepil, tak si alespoň užíval tento pocit. Podíval se na bezdomovce, který mezitím vypil své pivo.
„Díky, šéfe,“ usmál se bezdomovec.
Jak vlastně bezdomovec vypadal? Na hlavě mu rostly prošedivělé mastné vlasy, které byly sčesány dozadu. Tváře měl zarostlé vousy a kůži měl špinavou a rudou. Od pohledu to byl dobrák. Jak to šlo, tak se usmíval a měl ze života radost. Byl oděn v dlouhém khaki kabátu, pod kterým byl vidět žlutý pletený svetr. Hnědé džíny byly obzvlášť špinavé a místy roztrhané. Na nohou měl kanady.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Bůh svého společníka.
„Já? To jste za posledních pár let první, kdo se mě zeptal. Ani já si ho už skoro nepamatuju. Stačí, když mi budete řikat Henry. Takhle mi říkaj všichni, kdo mě zná. A jak se jmenujete vy?“
Bůh na tohle ještě nepomyslel. Neměl jméno, byl to prostě Bůh. Rychle zalovil v paměti a řekl.
„Jmenuju se Marcel.“
No to je pěkně blbý jméno. Bude si ho muset zapamatovat, aby se neprozradil.
„Marceli, nevadí, když ti budu tykat, že ne?“
„Samosebou. Já budu radši. Pověz mi Henry, jakože jseš bezdomovec? Co se ti přihodilo?“
Bezdomovec sklopil zrak a chvíli nic neříkal. Bůh se zastyděl. Tohle asi žádný bezdomovec neměl rád.
„Omlouvám se, Henry. Nemusíš mi to řikat,“ řekl soucitně.
„Ve škole mi to nikdy nešlo,“ začal vyprávět Henry. „Měl jsem věčně pětky a čtyřky a jen taktak jsem vyšel základku. Mezitím mi umřely rodiče. Měli autonehodu. No takže už jsem vlastně neměl žádný hodnoty. Dostal jsem sice po rodičích náš byt a nějaký ty prachy, ale duševně jsem byl úplně na dně. Začal jsem si shánět práci, abych platil nájem. Bylo mi jasný, že nikde na úřadě mě nevezmou. Tak jsem se chopil lopaty a pomalu vydělával. Byla to hrozná dřina. Pracoval jsem dvanáct hodin v kuse a měl jsem prachy tak akorát na jídlo a ten nájem. Takhle jsem si moh žít až doteď. Jenže já vůl jsem si řek, že mě takhle žít nebaví a chtěl jsem víc peněz. Tak jsem postupně začal hrát automaty. Ze začátku mi to docela šlo. Znáš to, začátečnický štěstí. Za první měsíc jsem si vydělal slušném balík, ale to mi furt nestačilo. Řikal jsem si, když mi to tak jde, tak proč přestávat, že jo? Tak jsem hrál zase další měsíc, ale víc jsem prodělal než vydělal. Jenže to už jsem na tom začínal bejt docela závislej. Vždycky jsem přišel z práce, doma se navečeřel a šel jsem hrát. Jenže tou dobou už jsem do toho naházel strašný prachy a furt jsem nevydělával. Byl jsem ve stresu. Všechen můj vplnej čas jsem strávil u automatů. Nakonec jsem přestal chodit do práce a hrál jsem na automatech. Když mi to nešlo, tak jsem si sed k baru, zapíjel jsem žal a další prachy šly na chlast. Potom jsem už neměl ani na zaplacení toho posranýho nájmu. Vykopli mě z bytu a já neměl kde bydlet. Už to je takovejch pět let. Teď už dovedu jenom žebrat, abych neumřel hlady a občas si dám i nějakou tu vodečku. No, to je celý.“
Henry se zadíval do prázdna. Po chvilce se obrátil k Bohovi a řekl:
„Dojdu nám ještě pro piva. Doplatim to ze svýho.“
Henry odkráčel do obchodu s alkoholem.
Kolik je? Bůh se podíval na veliké hodiny přímo před sebou. Čtvrt na šest. Za chvíli se bude stmívat. Už je přeci jenom podzim a tma vždycky přijde co nevidět. Zatím neměl žádný plán, kde bude trávit noc. Nepokládal to za tak důležité. Teď je mu po pivu dobře a to je důležité! A Henry už přichází s dalšími dvěma láhvemi.
„Víš,“ začal mluvit Henry. „Nic mi do toho neni, ale je mi divný, žes neuměl otevřít pivo. Ani jsi nevěděl, co je otvírák. Jak je to možný?“
„Jsem trochu opožděnej,“ řekl smutně Bůh a snažil se, aby to znělo co nejrealističtěji.
Henry na to skočil a hned ho napadlo, jak využít opožděného chlapa.
„Pojď, půjdem si trochu vydělat.“
„Super. Kam?“
„Do Tunelu hrůzy.“
„Co? Kam?“
„Do Tunelu hrůzy,“ zopakoval Henry. „Žebrání je sice fajn, ale neuživí tě to. Občas, když chceš zajít někam na pivo, potřebuješ víc peněz.“
Henry se na chvíli odmlčel, vytáhl cigaretu a zapálil si. Nabídl také Bohovi, ale ten odmítl.
„No, nemysli si o mě nějaký špatný věci, já jsem ve skutečnosti slušnej chlap, ale peníze potřebuju. Tak jsem si vyhlíd jeden tunel, kde večer moc lidí nechodí a tam čekám na nějakýho chlapa v obleku s kravatou a přepadnu ho. Nezmlátim ho, jen ho omráčim ocelovou trubkou, kterou tam mám schovanou, vezmu prachy, chlapa odtáhnu pryč z tunelu a pelášim pryč.“
Bůh se zhrozil.
„Já nevim,“ začal nesměle. „Ale mě se to nezdá. Přeci jenom je to moc násilný. Vždyť ho lehce tou trubkou můžeš zabít.“
„No to je fakt, ale já už v tom nejsem žádnej nováček. A pak, když rychle utečeš, tak se už nedovíš, jestli je mrtvej. Nemusí tě trápit svědomí. Časem si na to zvykneš. A dělám to jenom tak jednou za tejden, takže to uděláme dneska a pak bude šest dní bez násilí. Slibuju. Pudeš do toho teda se mnou?“
Protože Bůh neměl kde spát, raději souhlasil, aby si Henryho neznepřátelil. Zkusí použít svou boží moc, aby toho člověka Henry nezabil.
„Tak jdem. Dneska se budeš jenom dívat a pomůžeš mi odtáhnout toho chlapa, aby další kolemjdoucí nezavolali poldy.“
Bůh dopil na ex svoje pivo, láhev hodil do koše a neochotně vstal. Následoval Henryho.
Společně prošli přelidněným nádražím, před vchodem pozdravil své povalující se kamarády a klidným krokem s rukama v kapsách šel za svým cílem. Teď už byla venku docela velká tma a jedinou záchranu dávaly kolemjdoucím chatrné lampy a osvětlené obchody. Lidé se na Boha s Henrym pořád dívali a nato uhýbali pohledem. Bůh sklopil oči a jedním velkým krokem doběhl Henryho. Pocítil, jak se Henry musí cítit každý den. Lidé byli v této choulostivé věci netolerantní a snažili se vypadat lhostejně. Tahle zem!
„Kde to je?“ zeptal se Bůh za chůze.
„Je to kousek. Pěšky tam budeme za pět minut.“
Henry se proplétal různými uličkami a podchody, než konečně Bůh uviděl ten slavný tunel. Tunel hrůzy! Opravdu to tu vypadalo dost hnusně. Už z dálky byl cítit odporný smrad zaschlé moči a bůhvíčeho ještě. Byl to betonový tunel, asi dvacet metrů dlouhý a po obou vnitřních stranách tunelu leželo všelijaké harampádí, od rozbitých stolků po kožená vypelichaná křesla.
„Kamaráde,“ oslovil Henry Boha. „Tohleto je jak dělaný na přepadení. Vidíš ty krámy kolem? Každej se ukryjem na jedný straně a až půjde nějakej chlap kolem, tak vyběhnu a praštim ho tou trubkou. Já už mám svoje místo, kde se skryju, páč tam mám i tu trubku, takže ty se schováš naproti mně. Hlavně nás nikdo nesmí vidět, jak se schováváme. To pak dělej, jakože deš dál, pak se kdyžtak vrátíme. Jo, ještě něco. Z toho smradu se asi pobleješ, tak to hoď někam na kraj, ne doprostřed.“
Dvojice se vydala k tunelu. Tento tunel byl skrytý v různých uličkách, takže tudy prošel tak jeden člověk za čtvrt hodiny.
Jakmile se Bůh dostal do tunelu, rychle zase vyběhl a začal zvracet. Cítil v krku pivo a steak. Jakmile bylo dílo hotovo, pomalým krokem postupoval k tunelu, až si na onen smrad jakž takž zvyknul. Občas se mu zvedl žaludek, ale i to nakonec přestalo.
„Až sem pudeš znova, tak už blejt nebudeš. Na ten smrad si každej zvykne,“ vysvětloval Henry, zatímco si vlezl mezi skříň a dvě křesla. Dřepnul si a nebyla mu vidět ani hlava. Bůh slyšel, jak Henry zvedl ze země ocelovou trubku.
„Vlez si někam naproti. Neboj, je tam čisto. Hlavně ať ti není nic vidět. Je tady sice tma, ale před tunelem je lampa, která sem trochu svítí.“
Bůh poslechl Henryho a vlezl si za stůl. O dva metry dál ležel povalený záchod a z něj vytékaly hovna. Bůh už poznal hlavní zdroj smradu.
„Sakra, to je humus,“ ulevil si Bůh a zase se mu zvednul žaludek.
„Sakra, Marceli, buď už zticha!“ sykl Henry.
Za hrobového ticha vyčkávali na svou oběť. Dlouho se nic nedělo. Bylo slyšet jen tiché vrčení žárovky v lampě a vzrušený dech Boha. Najednou se ozval další zvuk. Kroky.
Tak a je to tady, pomyslel si Bůh, moje první přepadení.
Věděl, že se bude jenom dívat a až chlap lehne, vyskočí a pomůže Henrymu ho odtáhnout.
Kroky se blížily. Snažil se ztišit svůj zrychlený dech a měl pocit, že tlukot jeho srdce musí být slyšet kilometry daleko. Už slyšel kroky u sebe.
Vtom Henry vyskočil a byl slyšet jen tupý úder trubky a pád bezvládného těla na zem.
„Ksakru!“ sykl Henry.
Bůh se zvedl a na zemi uviděl policistu.
„Do hajzlu, poď mi pomoct,“ řekl Henry a Bůh přeskočil svou barikádu a vzal tělo za nohy. Společně ho vláčeli asi třicet metrů postranními uličkami doufaje, že je nikdo neuvidí. Měli štěstí. Hodili tělo do kontejneru a nechali ho otevřený.
„To aby moh dejchat a nezhebnul nám tady,“ vysvětloval Henry.
„Měl u sebe něco?“
„Jo, v kapse měl pětikilo.“
„A co bude teď?“
„Teď dem hodně daleko a zapijem to.“
Přelezli malou zídku a ocitli se na osvětleném dvoře. Kdesi štěkal pes. Rychlou chůzí se propletli mnoha uličkami, když tu se Henry zastavil před hospodou U bílého vola.
Vešli dovnitř. V hospodě seděli čtyři lidé, každý sám, a za vrnění lednice popíjeli. Nikdo se neotočil, když Henry otevřel skřípající dveře. Cestou k prázdnému stolu ukázal hostinskému dva prsty a posadil se.
Po chvíli přišel hostinský s dvěma pivy.
„Pánové, máte čím zaplatit?“ zeptal se.
„Máme,“ odsekl Henry a ukázal mu pětistovku.
Hostinský položil na tácky dvě piva a odešel. Oba si ťukli a začali pít.
Uběhla hodina, potom další a nakonec třetí.
Oba seděli s podepřenou hlavou a dojížděli své desáté pivo.
Do dveří najednou vtrhli dva muži. Byli to policisté a začali se rozhlížet kolem. Jejich pohled zůstal na Bohovi a Henrym. Pomalým krokem se přesunuli k jejich stolu.
„Zdravíčko, pánové,“ začal jeden z nich. „Je načase jít s náma.“
Henry se zhurta postavil a pravačkou se rozmáchl po jednom policistovi. Opilost ho naneštěstí připravila o přesnost míření a jeho pěst tak prolétla vzduchem vedle policistova ramene. Ten ho ihned sevřel odváděl ven. Druhý policista se chopil Boha a tlačil ho před sebou ke dveřím. Těch pár popíjejících hostů se vzrušeně dívalo na tuto scénu, ale jakmile se zabouchly po druhém policistovy dveře, dali se opět do tichého popíjení.
Henry se ještě nějakou chvíli vzpouzel, nakonec to však vzdal a nechal se vést do policejního auta. Bůh v opileckém opojení vykřikoval: „Mě nemůžete zatknout, já jsem Bůh! Já jsem Bůh! JÁ JSEM BŮH!!“

* * *

Bůh se probudil na něčem tvrdém. Ani neotevřel oči a osahával to, na čem ležel. Byla to postel. Jak jsem se sem dostal? pomyslel si Bůh. Pořádně jsem se napil, to jo, ale víc si už nepamatuju. Ale něco přece jen. Policie. Ale to byl sen, je to v pořádku.
„Henry,“ zašeptal Bůh.
Nic se neozvalo.
„Henry.“
Určitě tu byl.
„Jsme v prdeli, Marceli,“ ozvalo se o pár metrů dál.
A taky že byli.
Nějaký zvídavý kluk viděl, jak Bůh a Henry vláčejí policistu a hází ho do kontejneru. Začal je sledovat a jakmile oba vpadli do hospody, běžel k nedaleké policejní stanici. Popsal policistům oba muže a ti je nakonec dostali.
Bůh začal být nervózní, když si uvědomil, že má ještě nahoře nějakou práci. Když ale policistům vysvětloval, že je Bůh a potřebuje, aby ho pustili, poslali ho za psychiatrem. Ten určil diagnózu – magor. Henry šel na šest let nepodmíněně za vraždu policisty (to, že zemřel, zjistil až na stanici.
Bůh se vyhnul vězení. Když se dozvěděl, že půjde na tři roky do blázince, začal znovu vyšilovat a napadl dva policisty. Jednomu zlomil prst a druhému vypíchl oko.
Po léčení půjde do vězení.
Bohova manželka si na jednom večírku našla milence a když se Bůh dlouho nevracel a byl prohlášen za nezvěstného, tak si milence vzala.
Byl zvolen nový Bůh, stejně jako se na Zemi volí nový prezident a Marcel hnil v blázinci naprosto zbaven svých schopností. Přišel o všechno.