Nokturno.net / tvorba / dílko

Jak poutník jdu sám světem
a netuším, kam dojdu.
Jen lampa vrhá světlem
na lidi, které najdu.

Však na kolenou hledám klíč,
klíč ke své bráně sváté.
Jeden najdu pak zas druhý,
všichni už to znáte.

Omyl za omylem, chyba za chybou,
nemá to už asi cenu,
Ruce snad ještě nezebou
a já pomalu tady hynu.

Teď zrak k trávě zase pad
i zahlédl jsem další jeden.
Rukou šmátral mezi květy
snad osudem byl jsem veden.

Zabalen v kůži a světla smutku,
již leží mi na dlaních.
Odkrývám jej z hloubi proutků,
jež zakrytý byl jako sníh.

Zlatý klíč teď znovu držím.
Zvedám ho si nad hlavu,
Běžet pryč? Oháním se vším.
Utíkám zlostnému davu.

Přede mnou se město rozprostírá,
stojí tam malebné domy.
Zbyla mi už jenom víra,
snad nevstoupil jsem do Soddomy.

Soddoma to inu není,
ale není bez chyby.
Teď prořízl sis to své snění,
už je pozdě na kdyby.

Kapky krve spadly na zem,
kapky čiré jako slzy.
Stopy v písku.Čert je vem.
Snad je na vše ještě brzy.

Zas město samo zůstalo
a poutník šel zas dál a dál.
Před sebou ho nechalo
a jenom vítr za ním vál.