Nokturno.net / tvorba / dílko

„Jé a další!“ Stojím a upřeně zírám na vlaky jedoucí kolem. Jen tak. Představuji si, jak za těmi okny sedí lidé. Úplně obyčejní lidé, jako já mající své životní příběhy. Všechny ty příběhy jsou něčím zajímavé, něčím své. Představuji si jak se na tom zvláštním, kouzelném místě sešla ta neuvěřitelně široká vrstva lidí. Všeho věku, životní situace, nemajíc v  zásadě nic společného. Kromě vlaku. Kromě tohoto kouzelného vlaku, kde všichni sedí a věnují se nejrůznějším činnostem. Chodím sem ráda. Je to „moje“ místo. „Můj“ kopec. Je těžký ve velkoměstě najít něco, co by se vám zdálo tak blízké. Něco „svého“. Já sem chodím často, když se mám fajn, když je mi smutno, nebo prostě jenom tehdy, chci-li se podívat dolů. Na město. Je to krásné dívat se na to z  vrchu. Jen tak sedět a dívat se na tu spoustu lidí pod vámi a přemýšlet nad tím, co si myslí, jací jsou, jaké mají problémy, radosti. Prostě nad nimi. Taky tu jezdí vlaky. Spousta vlaků. Každé to okýnko je jiné. Z  každého se line jiné světlo. Z  jednoho teplé, přátelské, z  dalšího klidné, chladné. Dá se podle toho poznat kdo kde sedí. Mám ráda vlaky. Jako malá jsem strašně ráda jezdila vlakem prostě jen tak. S  tátou… Ach tati, kde jsi. Chybíš mi, ani nevíš jak. To ty jednou budeš to světlo na konci tunelu. To světlo za kterým půjdu, přes všechny nástrahy. Proč jsi odešel. Proč?