Nokturno.net / tvorba / dílko

Poklice od hrnců
s napečenou špínou,
ne z běžné,
ne z klasické domácnosti
a hlava bez vlasů
tak přirozeně.
A to se nic neděje
a pořád se nic neděje
a jenom ticho
a vytrvalá nejistota.

Starý, mastný šmýr
diagonálně přes záda,
co nejsou dobře ukryty
pod raglánem
a jeho podšívkou
záplatovanou láskyplnými sny
a suchou trávou.
Den otevřených dveří
ve fašistických lágrech,
to v zoufalé snaze
občerstvit lidskou paměť,
tak dávno zkalenou,
vlastní dveře
do rádoby srdce,
ty dveře
do rádoby mozku,
ty už postrádají kliku,
postrádají smysl,
ty nejsou
a nebudou jednou provždy.
Jen poníženě olizovat podlahy
v Osvětimských
a veškerých dalších celách,
dokud jazyk neochromí
závan krve,
zbylé po předchozích nocležnících,
ohýbat záda
až do hlučného
praskotu obratlů,
klanět se bolesti
a mučením nasáklým dlaždicím,
zhluboka polykat
přesně stejný plyn,
který se dýchal tehdy
a žádný jiný.

A to se nic neděje
a pořád se nic neděje
a jenom ticho
a vytrvalá nejistota.