Nokturno.net / tvorba / dílko

Toho večera jsem seděl za pracovním stolem už řádně nalitý. Sotva jsem uzvedl tužku a strefil se s ní na papír. Nevěděl jsem o čem budu psát, dokonce jsem ani nevěděl jestli má teď psaní cenu, jestli se mi potom neudělá z chlastu a života špatně a všechny své zápisky nepobliju. To bych je pak musel vyhodit a nic z toho co bych napsal by nemělo cenu. I když. Zkuste se zeptat někoho z těch zabedněnejch optimistů, co vám na to poví. Všechno má cenu, řeknou. Jsou to kecy, já vím. Hezky se to ale poslouchá, viďte? Je fajn slyšet, že se nesnažíte zbytečně a že i když to nakonec poserete, tak z toho něco vytěžíte, co si pak můžete odnést. A co tak to aspoň zkusím. Třeba to i vyjde a napíšu něco hodnotného, nad čím se každý bude rozplývat. O čem vlastně budu psát? O čem píšete Vy moderní lidé? O drogách, alkoholu a sexu? Anebo je alespoň při psání berete a užíváte si, takže Vaše halucinace a spocené vzdechy se odráží ve Vašem díle, jak v nastaveném zrcadle. Jo a taky je tu bolest, bolest co nikdy nekončí. Bolest co vede k cynismu a k tomu, že se ztrácíme sami v sobě. To už radši veřte v boha. Veřte tomu, že bude líp, že bude co pít, s kým žít, s kým se radovat a milovat. Asi už trochu ujíždím. Začínám psát o tom, čemu moc nevěřím, takže to musí znít asi tak přesvědčivě jako kdyby na krabičky od cigaret lepily cedulky „Ministerstvo zdravotnictví doporučuje“. Víte co bolí víc, než číst slova pokrytce? Být pokrytcem, který ta slova píše. Trpět protože nevíte co dělat, o čem psát, ale přitom víte, že to máte v sobě. Sami sebe se pak ptáte, jak tomu zatraceně dát volnost a jak to s co největší lehkostí přenést na papír. To je jen další důkaz toho, že se propadáte dolu. Ale co, seru na to. Tohle stejně většina z vás zavrhne jako prázdné kecy. Budu psát o něčem zajímavějším, pro čtenáře přitažlivějším.
Představte si holku. Krásná sedmnácka se skvělejma kozama, co je u spolužáků zatraceně oblíbená /hlavně u kluků/ a co má dokonalej, pohodovej život. Nic jí netrápí, nic ji nebolí. Až se jednou ocitne na kalbě /akci, oslavě/ v takovym tom baru, kde můžete pít, ale i pařit, protože tam hrajou jednu diskárnu za druhou. Všechno to je oukej, až do chvíle než ta naše krásná prsatka zjistí, že jí došli prachy. Teď už je fuk, jestli si chce koupit pivo, cíga, nebo obojí najednou, důležitý je, že na to už nemá. Začíná se cejtit mizerně, protože ví, že bude muset odejít dřív a že akce jako tahle je tak jednou za rok, takže až ji zejtra budou ostatní vyprávět o tom, co všechno se tam ještě dělo po jejím odchodu, bude si moc akorát tak nadávat do krav, že tam nezůstala dýl. A pak přijde její šance. Jeden z kluků /nebo je to uplně cizý chlap?/ si všimne jejích předností a v duchu své dobré opilecké nálady jí navrhne jestli ho nechce vykouřit. Naše slečna by se za normálních okolností bránila a poslala by ho přímou cestou do prdele, ale tohle je jiná situace. Vidí tu příležitost, jak si vydělat a jak zabránit tomu, aby musela už odejít. Krom toho ten kluk /chlap/ je už stejně nalitej, takže si to zítra nebude pamatovat. Přeskočmě teď ty nechutné pasáže o tom, jak se musela snažit, aby vůbec dostal erekci a zajděmě si radši na panáka něčeho dobrého. Tak máte to už v sobě? Počkejte ještě si zapálím a hned se vrátím zpátky k našemu příběhu. Stejně si myslím, že teď všichni víte co přijde. Dívce se tenhle styl života začne líbit a budete to považovat jako snadno vydělané peníze. Potom si nějakou náhodou udělá testy /těhotenské, nebo na rozbor krve, záleží na to, co chceme, aby se jí stalo/ a zjistí že je buďto těhotná, HIV pozitivní, nebo proč ne obojí najednou. To je ale šok, to je ale rána. Chudák, jakobych ji už viděl, upoutanou na nemocničním lůžku, jak ze spaní prosí boha o odpuštění. A jako bych slyšel, jak ji bůh svým nadpozemským hlasem odpovídá, můžeš si za to sama kurvo. Jak to dopadne, co myslíte? Přežije, nebo umře? Samozřejmě, že jednou umře, jednou nás to čeká všechny. I když na druhou stranu, kdyby přežila vlastní smrt a ještě při tom objevila permanentní lék na AIDS mohl by z ní být nový spasitel. Jejda to by bylo, kdyby náš nový „Ježíš“ byl holka. To ať si snad radši chcípne. A tak pak, jak si tak umře, za ní chvíli ostatní truchlí /truchlí za její krásný kozy s pevnejma bradavkama/ a tak je to tak tři dny, tejden nejdýl a pak na ní dočista všichni zapomenout. Koneckonců na světe je spousta „špiny“ o které se stejně tak může přemýšlet. A tím to končí, žádnej Happy end, spíš pesimistické sračky.
Super, dostal jsem se až na konec a papír je pořád čistý. Povedlo se mi to, i když ani nevím jestli z toho mám být nadšený, nebo ne. Stejně nevím jestli to dám někomu přečíst a pokud ano, tak jestli to ten někdo vůbec pochopí. Jestli to bude cítit stejně jako já. Píšu pro Vás, píšu o Vás. A teď píšu poslední větu /došli mi myšlenky…/