Nokturno.net / tvorba / dílko

Zamrzlé bíle kopce, tu nepadá listí,
víčka dávno zamrzlá rudou zlostí,
hnáta stříbřitá se odhaluje kostí,
krutý hlad svíra vlku duši dosti.

Oči již nevidí, jen bělmo se bělí,
tam kde byla cesta již není,
na železo chytli vlka lidé denní,
musí jít dál, kde se čerti žení.

Vichr ostrý jako nůž tělo řeže,
past rozbita, kdesi pohozena leže,
jde dál, najednou tma, tělo necítí,
náhle se už bouří vichrnou neřítí.

Stojí tam Ona, vůkol tma vše halí,
černá rána v noze však se mu celí,
co však Ona bude chtít,
za život jež neměl být...

Zůstal jí oddán, ukázala mu zelený háj,
spatřil i propast, kde nepanoval máj,
chtěl znovu zemřít pro bolest, jež se vrací,
teď však Ji hledá, beží zmrzlou nocí.

Byla to Ona, Ledový duch Sněžných Hor,
raděj ránu v noze a s větrem se bít,
nežli bez jejiho doteku ve sněhu zhnít,
vždyť dotykem hvězd by dala mu šerý obzor,

kam chodí vlčí duše spát
a měsíc měl kde zapadat.