Nokturno.net / tvorba / dílko

Málem mě srazilo auto, když jsem přemýšlel nad tím zpropadeným domácím úkolem. Viděl jsem to živě před očima, když nám pan učitel napsal na tabuli tři otázky:
1. Jak je možno v této době konat dobro? Co je to správné dobro?
2. Co je lidskost?
3. Dobrý skutek, velký humánní čin?
A z toho máme udělat projekt. Zamával jsem autu na omluvu a pokračoval dál. Byl jsem z toho dost zoufalý, protože jsem vůbec nevěděl, o čem mám psát. Představoval jsem si dobro, jakože třeba pomůže převést nějakou stařenku přes přechod nebo že vrátím ztracenou peněženku, ale teď prostě žádná babička nebo peněženka v dohledu nebyly. A navíc pochybuju, že by to stačilo. Ne, musím vymyslet něco lepšího. Snad mi s tím pomůže máma.

Došel jsem domů, ale hned jak jsem otevřel dveře, poznal jsem, že to nebudu já, kdo potřebuje pomoc. Máma plakala. Přišel jsem za ní do kuchyně.
"Mami, co stalo?"
"Já... nevím... ty peníze," vyškytávala pomalu ze sebe.
"Peníze? Někdo ti ukradl peníze?"
Podívala se na mě.
"Jo, někdo mi je ukradl," šeptla tiše.
"Kdo? A odkud?"
Máma se ale znovu rozplakala.
Nechal jsem ji tam a odešel do svého pokoje.

Věděl jsem moc dobře, co udělat. Zpod postele jsem vyndal krabici od bot. V ní je teď všechno, co potřebuju - kompletní detektivní sada. Pátrací kancelář Teleskop je znova v provozu!
Vedle toho nejdůležitějšího - příručky pro soukromé detektivy Pátráme s Micky Mousem ležel mastek na otisky prstů, několik štětečků, lupa, umělohmotné rukavice (proti znečištění místa činu), můj speciální zápisník (to nesmí postrádat žádný detektiv nebo vyšetřovatel), igelitové sáčky na důkazy (nábojnice a tak), mapu města (zločinci se pohybují velmi rychle a neočekávaně, tak se potřebuju ve městě vyznat) a sadu šachů (každý velký detektiv má svůj způsob, jak přemýšlet a relaxovat - Sherlock Holmes hrál na housle).
Byl jsem šťastný, že jsem zase něčemu na stopě, navíc tak pomůžu mámě a ještě o tom napíšu úkol. To jsou rovnou tři mouchy jedním rázným úderem…
Takže úkol č. 1 - zajistit místo činu. Jsou dvě možnosti. Buďto peněženka nebo pokladnička. Nemyslím si, že by to byla peněženka, protože si máma na tohle vždycky dávala pozor, ale zkontrolovat se musí všechno. Natáhl jsem si rukavice a našel kabelku. Ne, peněženka tam byla, plná peněz. Z kuchyně se pořád ozývaly vzlyky, což mi dodalo ještě větší odhodlání.
Pokladnička byla schovaná v knihovně. Přesně jak jsem předpokládal, byla prázdná. Sejmul jsem otisky prstů.
Z toho, že máma si ukládala vždy větší peníze a z toho, jak dobře byla schovaná (já sám jsem ji úplnou náhodou objevil, když mi bylo sedm), můžu usuzovat, že šlo o chladnokrevný, ne - li předem připravený zločin.
Úkol č. 2: vyslechnout svědky. Přišel jsem za mámou, už neplakala a něco kuchtila u plotny. Ale seděl tam ten cyp, co za ní chodil.
"Mami, potřebuju si s tebou promluvit a taky potřebuju tvoje otisky prstů, abych je mohl vyloučit, vyšetřuju totiž ty peníze, co zmizely."
"Co může desetiletej prd vyšetřit?" zasmál se ten debílek.
Ani jsem se na něj nepodíval a odešel zpátky do svého pokoje. Úkol č. 2 se odkládá, až ten pablb odejde. Mezitím můžu přejít k úkolu č. 3 - vymezit okruh podezřelých. Sedl jsem k šachům a začal přemýšlet. Pachatel je vždy blíž a má k místu činu těsnější vazby, než si dokážu představit. Když uvážím, kdo se tady v posledních dnech pohyboval, tak kromě mě a mamky jsem došel k svému hlavnímu podezřelému číslo jedna - momentálně sedí v kuchyni. Ano, to dává smysl! Protože je tu dost často, tak by mě nepřekvapovalo, když by věděl, kde jsou peníze a máme i motiv - jakožto náruživého sázkaře jsem ho často vídával v sázkové kanceláři (musím přece mít obhlédlá všechna místa, kde by se mohli vyskytovat živly). Stačí ještě porovnat otisky a mám ho. Případ je vyřešen! Nakonec jsem v divokém závěru dal sám sobě mat.
Když konečně zmizel, začal jsem se vyptávat mámy:
"Myslím, že vím, kdo to ukradl. Je to ten pazneht, co zrovna vypadl," vypálil jsem na ní.
Rázně se na mě otočila: "Co?! Co si to dovoluješ? Ty to vůbec nechápeš. To není pro desetiletý kluky, já potřebuju někoho…“
"Koho?"
"To bys ještě nepochopil. Nechci, abys po tom dál pátral, a nechci, abys ho otravoval. Prosím, nenimrej se v tom."
Chvíli jsme si koukali do očí. Pak jsem pokrčil rameny a opět jsem odešel do pokoje přemýšlet.

Utekly dva dny, já seděl nad šachy a případ pořád nerozluštěn. Hodně jsem přemítal nad tím, co mi řekla máma. Ano, stáhnul jsem se do ústraní, dělal jakože nic, jemu jsem se snažil co nejvíc vyhýbat (což nebyla žádná změna, to jsem dělal už od té doby, co se u nás objevil), ale v pátrání jsem pokračoval. Ale moc jsem toho dělat nemohl. Kouknul jsem do novin na tiskový servis Policie ČR. Bylo tam akorát ohlášení bomby na škole a ukradené kolo. Že by pachatel vyhlásil falešný poplach pro odvedení pozornosti, vykradl mámě pokladničku a pak ujel na kole? Ne, to mi nesedí.
Nicméně máminy slova mi pořád vrtala hlavou. Co že to nechápu? Koho že to potřebuje? Já vím, je mi teprve deset, ale kdyby se ke mně lidi nechovali jako k malýmu fakanovi, spoustu věci by to zjednodušilo.
Byl jsem dost zmatený. Ten projekt mám odevzdat už zítra a já nemám vůbec nic, o čem bych mohl psát a to samé platí i o případu. Moje pátrací kancelář ještě nikdy nezklamala. A rozhodně nevidím důvod, proč by měla zrovna teď. Něco mi uniká. Rozhodl jsem znovu se podívat na místo činu.
Otevřel jsem dveře a uviděl jsem ho, bídáka jednoho, jak si bere peníze přímo z kasičky a dává si je do kapsy. Ukázal jsem na něj a vykřikl:
"Ha, a mám tě, ty zmrde!"
Zabouchl jsem dveře a vyběhl na ulici. Hledal jsem někoho, kdo by mi mohl pomoct a taky že za chvíli jsem na něj narazil, byl to strážník. Vůbec si nepamatuji, co jsem mu říkal, ale musel jsem být extra přesvědčivý, protože se se mnou vydal k nám domů. On tam pořád byl. Je to fakt blbec - já něco provést, tak z místa činu co nejrychleji uteču.
Máma mě poslala do pokoje. Netuším, co tam tak dlouho řešili, ale vím, že on nakonec odešel se strážníkem. Přišel jsem za mámou. Opět brečela.
"Proč brečíš mami? Dyť jsem ti pomohl."
Ale máma plakala dál. Tak jsem šel konečně napsat svůj úkol.



DOBRO
Co je to správné dobro? Vždycky jsem myslel, že to znamená zlepšovat život těm, které milujeme.
Co je to velký skutek nebo humánní čin? Vždycky jsem myslel, že to znamená pomáhat svým bližním. Ale dospěl jsem k jinému závěru.
Ze začátku jsem ani trochu netušil, o čem budu psát. Ale pak se mi naskytla skvělá příležitost někomu pomoct, já si řekl, že to je tutovka a navíc se jednalo o osobu, kterou mám ze všech nejradši - o moji mámu. Ale dopadlo to úplně jinak, než jsem si představoval. Máma byla na konci nešťastnější než předtím.
Jenže jsem se doopravdy snažil pomoct. Tak proč to tak skončilo? Co se pokazilo? A přitom žádné špatné svědomí nemám a za co se stydět už vůbec ne. Vždyť jsem dělal vše s těmi nejčistšími a nejlepšími úmysly. A že jsem jí nepomohl?
A to mě vede k nejdůležitější otázce, ke které jsem došel: jak můžeme vědět, co je dobré pro druhé?
Myslím, že nemůžeme.
Myslím, že jediné co můžeme vědět je to, co je dobré pro nás a to je asi tak všechno.