Nokturno.net / tvorba / dílko

Pan Cibetka pracoval na farmě již stodvacátým rokem a dosud nebylo lze dosíti takové úrody co letos. Den co den slunce žhnulo metajíce svoje světelné šípy jako neviditelné jehly, zabodávajíce se pod ostrým úhlem do lebeční krajiny pracantů. Zrovna dneska ránem, když bylo lze vidět zářící kotouč teprve vycházející a prozatím ne příliš hřejivý, bylo naměřeno rovných 451 stupňů Fahrenheita, což je teplota, při které se vzněcuje papír. Ovšem u pana Cibetky papíru co pole polem nikde a tělo pracanta jest co do jakosti či bodu vzplanutí dosti jiného kalibru. Jak léta ubývalo, kůže zemědělců blížila se svým zbarvením spíše smaženým řízkům. Dva mladší pracanti již pod tímto nesnesitelným náporem prodělali kolaps lehčí povahy, avšak všichni starší jsouce již zvyklí na větší vedra –jémine, ještě si u práce prozpěvují a pan Cibetka co příklad kráčel všem svým zaměstnancům vstříc novým slunečným zítřkům jenž zrcadlily sklizeň obludného rozsahu. Již loni byl zaznamenán celkový úhrn sklizně cca dvacet tisíc tun a letos to již vypadá, že kdo by mluvil pouze o stonásobném navýšení, byl by ihned označen za strašlivého škarohlída a skeptika toliko povahy nemístně cynické. Pan Cibetka – již pětkrát ženatý, ovšem ve vší počestnosti stále s jednou a tou samou ženou, leč dosud bezdětný, neboť výnosy farmy zaměstnávali ho i jeho pátou ženu natolik, že nemajíce již touhy jediné, než rok co rok zaznamenávat velmi úspěšnou bilanci svého hyperprofitového pole – maje důvěry ve své zaměstnance, nedopřává sobě ani jiným odpočinku a v neustálém víření duševní i fysické energie slouží jako příklad bezedné vůle lidské. Ne, že by snad jeho hektické počínání mělo přivésti kohosi na rozhranní vyčerpanosti, či snad že by hrozilo jakés vykořisťování, neboť u pana Cibetky bylo lze se jednak domoci velmi dobrého výdělku i kýženého odpočinku a k tomu jistoty a prosperity, jelikož širokodaleko jiný farmář neprokazoval tak dlouhodobě vynikající produkci. Toto vše vedlo dokonce k prohlášením závistivé povahy, že by v tom musel být čert, aby měl Cibetka nastálo takové štěstí. Ale jelikož tyto a jiné negativní průpovědi povícekrát vypouštěny byly z úst známého chamtivce a tlučhuby statkáře Opilky, navíce toliko při příležitosti večerního chlastání kořalky a řezaného piva, nedostávalo se tomu i jiným takovým velice pozornosti. Navíce takovýto zlolajní kritikové metali opileckými argumenty, aniž by si kdy uvědomili pravou podstatu nezměrného úspěchu pana Cibetky – totiž že dost maká. Někdy i dvě stě hodin týdně. Ochlasta Opilka a jeho banda sestávající ze samých známých firem se po každých padesáti až šedesáti panácích rozkecala – no jéje. Ještě že se obvykle našla nějaká spravedlnosti chtivá dobrá duše, která nenávidíce křivé svědectví proti bratrovi svému rozbila Opilkovi tu jeho nevymáchanou tlamu. Obyčejně s přispěním ostatních chlapáků z hospody rovněž. Povětšinou se strhla bitka taková, že alkoholické oběti Opilkovi bandy končili v lepším případě na vozíčku v tom horším – no lepší neříkat, to vám byla dycky mela. Dokonce samotný Opilka již třikráte přišel o oko a nejednou byl brutálně vyvrhnut příslušníkem Cibetkaovy zaměstnanecké legie. Nu což – kdo nepije má v rukou fortel, kdo pije má v hlavě bordel (tzv. nasráno) a jelikož Cibetkovi zaměstnanci, přestože věkem mnohdy kolem devadesátky, (sám Cibetka byl již řádný kmet, že leckterý Metuzalém mohl by mu závidět) byly dobře živení, opálení a vytrénovaní sportovci – pan Cibetka je pod dozorem cepoval toliko plných osm hodin denně, vždycky po snídani ještě před nástupem do práce – amatérská druholigová Opilkova banda neměla na vítězství nižádnou čáku. Ovšem ráno obvykle všechno spraví, kdo byl ještě včera rozčertěn, ten opět podává kamarádovi ruku a s písní na rtech hurá do práce. Sláva vítězům čest poraženým. Ta tam je jakás nenávist, když to slunce na obloze tak hezky se na nás směje. Bylo lze tvrdit, že pan Cibetka byl vůkol velice oblíben a vážen.

„Toho bohdá nebylo, aby tolik kukuřice přibylo! Sakra práce – klucí, to je teda žrádlo.“, posteskl si pan Cibetka poté, co jeho odborné oko uzřelo tu hromadu a jeho odborná mysl zpracovala tuto informaci. „Papáníčko je na stole.“ Jen pár kukuřičných klásků se zachvělo a asi dvě hodiny se pak pozvolna snášelo k zemi, když paní Cibetková s nepředstíranou radostí svým chimérickým altovým hláskem podala tuto informaci do éteru a všichni tři Cibetkovi zaměstnanci – chlapi jako hory (např. Blažkov, Křečhoř, Bučina, ale i takový Božanovský špičák či Slunečná hora) – v čele se samotným kukuřičným conquistadorem Cibetkou zasedali do polední domácí pohody. Při této slavnostní příležitosti – mon apetite – bych chtěl vzpomenout jisté obtíže při zařizování domácnosti Cibetkových a při každodenní pozvánce dělňasů k teplé krmi: jelikož si pan Cibetka do práce nenajímal žádné třasořitky či konipásky, průměrná výška jeho zaměstnanců činila toliko rovné tři a půl metru, přičemž zmužilý pan Cibetka svého nejvyššího zaměstnance o dobré tři hlavy převyšoval. Pouze o jednom z Cibetkových zaměstnanců bylo lze prohlásit, že je nevelkého vzrůstu. Ten to ovšem značně doháněl co do průměru a aby neměl mindrák, směl se při každodenním pravidelném měření výšky a zapisování do kartotéky „vyrostl/zmenšil se“ položit na bok, což mu při jeho hypertrofickém průměru dodávalo patřičné sebevědomí, takže si někdy na velké chlapi doslova vyskakoval. Těm to ovšem bylo jedno (tzv. šumafuk), protože toto jeho počínání při své výšce stejně nijak nebyli schopní zaznamenat. Inu byli to věru správní kluci a chuť k jídlu jim věru nechyběla. No a tak, jak už jsem zde poznamenal, tato malá růstová aberace, kterou by zřejmě nebylo lze označit co pouhou statistickou chybu způsobila, že normální výška stropů a velikost dveří v domě pana Cibetky byla pro jeho každodenní osazenstvo krajně nepříjemná. Pan Cibetka již několikrát na stavebním úřadě úpěnlivě požadoval zvláštní povolení pro přestavbu svého sídla, jenž žádalo gigantických rozměrů, leč co čert nechtěl – na úřadě pracoval jeho agrární sok číslo jedna a velký sportovní soupeř v každodenním pořádání knajpových mlátiček – tzv. mlýnů – pan Opilka. Ne snad, že by pan Opilka proti panu Cibetkovi měl něco osobního, ale vyznával životní heslo: ve hře neznám bratra a jelikož skutečně bratra nikdy neměl, nevěděl co to vlastně doopravdy přesně znamená, jenže tak či tak, Cibetkovi povolení nedovolil. „Až jednó v mlýnu vyhraje mého družstva, pak možná, ale do téj doby bohdá né!“, prohlašoval sveřepě Opilka, který měl v úřadě velký vliv, ježto si ho oblíbil ředitel a ten býval ve svých lepších letech boxerským trenérem třetí ligy a vlastnil tak zvláštní patos pro outsidery a podobné chcípáky. „Jen si čum jak tele na vrata.“, dodával vždycky opilka, když se s panem Cibetkou přátelsky loučil podáním ruky a políbením na rty, přičemž ty jeho vydávaly pokaždé takový akusticky velice nedefinovatelný zvuk – mlask, lup. „Tak snad zase příště sósede.“ A tak se stalo, že náhodný pozorovatel, jenž by svým všetečným pohledem sklouzl skrze transparentní okenní tabule toliko na stůl hodovníků, byl by zřejmě poněkud pobaven absurdní situací, kdy skupina jedlíků, poskládána do tvaru nemálo podobném jakýmsi lidským krabicím s nosem v omáčce nabírá pavoučími hnáty žlutoskvoucí farfalle, ani nemluvě o tom nevelkém, jehož absurdně nestydatou polohu, připomínající jisté flagelační techniky, těžko povědět. Také rychlý přesun do jídelny na povel paní domácí vytvářel zpočátku nemalé nepříjemnosti, nesoucí mimojiné neustálé opravy narušené statiky Cibetkova obydlí, což nejenže ubíralo čas již tak značně potřebný na tréninky a dělňačení, ale též určitou míru rodinné pohody. Nejednou se stávalo, že se tak chlapům po jídle při práci prozpěvovat nechtělo a onehdy je k dobré náladě musel pan Cibetka přivést dokonce užitím násilných prostředků – toliko biče a klacku – než zase bylo lze poslouchat veselé prozpěvování nesoucí se široširým polem a mísící se se sladkým štěbetáním sýkorek, supů a abstinentů. Ale zvyk je zvyk (tzv. železná košile) a nyní již je na farmě pana Cibetky opět tuze veselo – jéjej, to se to skáče když kosa pláče – a než se co aksamitový závoj snesl k zemi poslední kukuřičný klas, chlapi už byli zase na poli.

Tož tak si žili tu v tom slunném kráji
měli též pocitů nevinných
pak přišly kobylky – všecko je v háji
není teď do čeho bys tu pích
kobylky spásaly klasy, když zráji
není již úrody v rukou tvých
avšak co dělat teď v tom slunném kráji
vysrat se na všecko byl by hřích
zbývá než poslechnout co v knajpě hráji
nabývat počitků přemrzkých
mlýn se teď protáčí po celém háji
na poli přibývá těl tuhých