Nokturno.net / tvorba / dílko

Tak tohle je životopis jedné moji postavy na Andoru. Kdo nezzná, je to server, kde se hraje DrD online. Příjemnou zábavu

,,Řekni mi, proč?“ jeho ledové oči zabloudily k jejím. Byl to dlouhý pohled, znamenající snad nějaký cit nebo nepochopení. Dívka sklopila oči, nemohla ten pronikavý pohled, jenž ji naháněl husí kůži, vydržet. Po tváři se ji skutálela slza, zanechávajíce po sobě lesklou stopu.
,,Tak odpovíš mi?“ jeho hlas, tak pronikavý, hluboký a rázný. Naléhal na ni a ona nemohla vyřknout to, co chtěla udělat už dávno.
,,Protože…“ přivřela oči a stěží zadržovala pláč. Nešlo to…
,,Tak mluv! Nebudu tady s u trávit věčnost! Jestli sis nevš…“
,,Miluju vás…“ Muž se zarazil v ce věty a pohlédl na svou otrokyni, ležící mu u nohou. Kolikrát se na ni takhle díval. Kolikrát se díval na dívku, kterou kdysi dávno nalezl v rozbořené chatrči. Byla ještě malá. Věřil, že z ní jednou bude velice nadaná dívka. Snil a představoval si, jak ji bude učit všemožná zaklínadla. Jak jednou budou společně vládnout..
A tak ji vzal pod svou ochranu. Ale jeho sen se rozplynul spolu se zjištěním, že dívka v sobě nemá ani špetku energie, jenž by ji hnala kupředu nekromancie. Nechtělo se mu však dívku připravit o život, zbavit se ji. Přeci na ni bylo něco, co mu bránilo ji jakkoliv ublížit.
,,Zmiz mi z očí…“ sykl na ni. I&# esto že se tvářil zahanbeně, jakoby s dívkou od této doby nechtěl mít nic společného, uvnitř cítil něco docela jiného. Byla jedinou, která v něm viděla něco víc, než jen pouhého čaroděje. Věřila v něj…
Otočil se za ní, jeho černé vlasy mu zavlály. Miloval i&# ji? Tuhle myšlenku si nechtěl připustit. Láska by jej zničila. Připravila o veškerou moc a to on nemohl dopustit.
,,Temaro.“šeptl. Musel to udělat. Jedině tak zabrání úpadku jeho moci a rozvíjení jejich lásky, v kterou dívka tiše doufala.
Dívka se otočila.
,,Již nebudeš milovat! Z polibků stane se sípot, z ohně stane se chlad! Jen jedna slza promění tě v kámen!“
Jeho slova se ozvěnou šířila sálem. Temara uviděla jen bílé světlo, které postupně přecházelo v tmu…

Opět spatřila ty ledové oči, z&# chž čišela krutost a nemilosrdnost. Jeho chladné rty, jakoby stále toužila po tom jej políbit, ale věděla, že by jej i jediný polibek z lásky mohl zničit. A to si ona nepřála. Proč se ale najednou cítila tak zvláštně? A co vůbec znamenalo to bílé světlo? Na tyhle otázky však neznala odpověď a neopovážila se na ně zeptat. Bude se s tím muset smířit, jako se vším, co ji v životě potkalo.
Ale ten pocit, který jí projížděl nedokázala popsat. Ještě nikdy se takhle necítila. Jakoby cítila ke všem kolem sebe nenávist. Všechno začala nenávidět až na něj. Sotva na něj pohlédla, nenávist se zklidnila, i když tu stále v nepatrném soustu byla.
Tu se však ozvala ohlušující rána. Trhla sebou a on se rozběhl, v očích děs, k oknu.,,Ne!“ vykřikl s nataženou rukou. Z jeho dlaně vyšlehly ohnivé plameny.
Přeběhl přes místnost, popadl Temaru za ruku a rozeběhl se s ní dolů s úmyslem ochránit ji před velkým hněvem lidstva. Klopýtali spolu po schodech do jedné místnosti, kde ji zamkl a šel čelit hrozbě zvenčí. Doufal, že i přesto, že pevnost bude zbořena, zadní část přetrvá, pokud odláká jejich pozornost. Oni neví o Temaře, zajímá je jen on…


Tamara zůstala stát a hledět na dubové dveře. Mírně v&# oku, co se stalo během tak malé chvilky. A v jejích očích se náhle objevil ještě větší děs, než panoval před tím, když zjistila, co se vlastně děje. Rozeběhla se ke dveřím a začala na ně zuřivě bušit. Chtěla jej ochránit, nedovolí, aby jej zabili. Ale byla uzamčená pod jeho kouzlem, ze kterého se nedostane ven. Ozvalo se tiché plesknutí. To slza dopadla na zem, ne však z těch světle zelených očí, ale z kamenných očí znehybnělé sochy…

A&# té, kdy slunce už dávno vyšlo na oblohu přivítat všechny svými lechtivými paprsky, objevil se znenadání u sochy mladý muž. A tou dobou se Temara ze svého prokletí probudila.
Kdo byl ten tajemný muž? Možná sluha, otrok, který přežil tu bouřlivou katastrofu. Možná někdo úplně jiný. Ale teď ji nezajímal ten mladík, hledala někoho jiného. Očima těkala po místnosti, pohledem zabloudila ke dveřím, které byly rozbořené. Ale už nikdo jiný do nich nevešel. Němě tam oba stáli. Muž v překvapení, dívka ve zděšení.
,,Kde je?“ špitla dívka a udělala krok k muži. Věnovala mu krátký pohled zoufalství.
,,Musel utéct.“ mladík ji pohled oplatil. Dobře věděl, o kom Temara mluví.
,,Takže je na živu?“ v jejích očích se objevila naděje, ale v obličeji byla pořád chladná.. Mladík přikývl. Ani si nevšimla divného záblesku v jeho očích. Rozešla se pryč z téhle napůl rozbořené komnaty. Muž ji následoval.
,,Musím ho najít…“ řekla dívka pevně, při čemž stiskla dlaně v&# st. Musela a chtěla jej najít. Už pro lásku, kterou k němu cítila. A až jej najde, znovu povstane a bude se mstít.
Její koutky se zvedly v nepatrném úšklebku.
,,Mohl bych ti pomoci jej najít. Ve světě jsme doma, mnoho jsem toho procestoval.“
Dívka po něm střelila pohledem, až teď si uvědomila, že toho muže vlastně vůbec nezná. Když říkal, že je cestovatel, nebude patřit k jejímu pánovi. Ale mohl by se ji hodit. Sama světem nemůže cestovat, nic o něm neví. Neumí ani bojovat, proto by byla její šance na přežití mizivá. I přesto, že se naučila pár kouzel, které odkoukala od Pána.


Jmenoval se Devor a byl to vychytralý chlapík. Svá slova vždy moudře zvážil. Později se ukázalo, že v boji muž proti muži trochu zaostává, ale těm se začali kvůli své předvídavosti a opatrnosti vyhýbat. Za to s kuší to uměl velice dobře. Pro Temaru byl Devor podivín. Nedokázala jej odhadnout, občas se zachoval jinak, než předvídala. Byl pro ni jakoby neprozkoumanou oblastí. Ale na druhou stranu byla ráda, že je ochoten ji doprovázet, i když se někdy sama sebe ptá, proč…