ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Ty, co číhají v knížkách

05.01.10 | Tereza Matoušková, @, další tvorba | 2309 x | vypínač

Jsem na blondýny. Myslím tím takové ty něžné břehule, co v pohádce vždycky unese drak.
V autobuse je smrad a narváno, snažím se dovést k dokonalosti klasickou polohu visíc na jedné ruce, stojíc na jedné noze. Autobus prudce zatočí a já omylem vrazím zadkem do borce rozvaleného na sedadle za mnou. Neomluvím se, stejně mám pocit, že se mi celou dobu snaží nakouknout pod minisukni. To mě nijak neirituje. Jak už jsem řekla – jsem na blondýny.
Vystoupím z výdobytku moderní hromadné dopravy, zkontroluji jestli mám všechno – meč, sprej proti vířilkám, peněženku, klíče a taštičku s líčidly. Meč u sebe nosím jen tak pro jistotu, kdybych potkala přerostlou vířilku s obzvlášť ostrými tesáky, jinak v podstatě stačí sprej.
Namířím si to rovnou ke knihovně. Cestou nakopavám plechovky. Dnes se v plechovkách vyrábí téměř všechno – včetně narozeninových dortů (brčko a svíčky zdarma). Zkusmo vezmu za starou ohmatanou kliku. Není zamčeno. Vstoupím. Knihovnice je mladá blondýna – och, jaká radost spolupracovat.
„Dobrý večer, vy jste ta Deratizérka?“ optá se celkem zbytečně – kdo jiný než Deratizér by si to tu mašíroval s mečem u pasu.
„Jo-jo,“ přikývnu a snažím se nekoukat jí do plného výstřihu. „Kajta Morfeová,“ představím se. Podáme si ruce. Má tlapku hebkou jako samet. Olíznu si rty.
„Tak kdepak je máme?“ mrknu na slečnu Hebkou tlapku. Vede mě do dětského oddělení. Jistěže, vířilky si libují v infantilních věcech. Mezi jejich nejoblíbenější tituly patří Moje nejlepší kamarádka, Moje nej-nejlepší kamarádka, Moje nej-nej-nejlepší kamarádka a Ta mrcha, co mi přebrala kluka.
„Rozleptaly nám už celý Endeho Nekonečný příběh a teď se pustily i do Tolkiena,“ hořekuje Hebká tlapka. Tohle jsou naopak knížky, které vířilky ze všeho nejvíc nenávidí. Logicky. Vytáhnu z batohu sprej a neohroženě se vydám mezi regály. Ticho. Nic se nehýbe. Zkusmo stříknu sprej na První rande, Druhé rande, První sex, Rozchod. Nic. Ve veledílech Vilmy Růžové zjevně žádné vířilčí hnízdo není. Pokračuji v průzkumu. Co může být debilnějšího než První rande, Druhé rande, První sex a Rozchod? No jistě! Rozhodně vykročím a vystříkám snad polovinu hubiče vířilek na romantickou ságu paní Rosamundy Heelové. A padají, potvory, padají. Pod regálem jich nasněžila pěkná hromádka. Malé, průhledné, placaté, aby se vešly mezi stránky knížek. Půjčím si od Hebké tlapky smetáček a lopatku, smetu je a vyhodím do igelitového pytle. Ještě dneska je musím vzít do sběrny nebezpečného odpadu, vířilky jsou totiž slabě radioaktivní. Něco se mi tu nezdá. Takové tiché chroustaní nebo co. Otočím se. Z protějšího regálu, jakoby samo od sebe vyletí leporelo Čaroděj Bubíček. Ještě dřív než pleskne o podlahu, vyletí z ní snad třímetrová vířilka. Trošku připomíná varhánky – ona se totiž musela poskládat, aby se do té knížky vůbec vešla. Tak Čaroděj Bubíček dneska na celé čáře porazil všechny dívčí románky. Kdo by to byl čekal? Tasím meč.
„Jen pojď blíž, ty svině,“ zahřímám, „naučím tě tančit tango!“ No, to jsem trošku přehnala, do tanečních jsem nikdy nechodila. Abych jenom nekecala, máchnu po vířilce svou čepelí. Uhne. Kráva! Rozpoutá se lítý boj. Vířilka kolem mě poletuje, jako když pustíte nafouklý balónek, a snaží se mě kousnout do předloktí. Podaří se mi useknout jí konec ocasu. Z třímetrové vířilky náhle mám jen dvouapůlmetrovou. Hurá.
Raněná vířilka vydá jakýsi cvakavý zvuk a chytne mě za kotník. Upadnu, meč mi vyletí z ruky. Vířilka pustí můj nebohý kotník a vrhne se mi po obličeji. Zaječím. V té chvíli se do toho vloží pohotová ruka s lopatkou. Vířilka dostane ránu po placaté kebuli a v mrákotách dopadne na podlahu. Nade mnou se sklání knihovnice, lopatku nachystanou v pohotovostní poloze.
„Jste v pořádku?“ strachuje se.
„Jo-jo, jen ze mě ta potvora vysála trochu fantazie a vkusu, takže si večer asi pustím místo Formana nějakou pokleslou americkou komedii. Počkejte, musím ještě...“ Místo abych větu dokončila, seberu z podlahy meč a obří vířilce dám ránu z milosti. Pro jistotu ji ještě důkladně postříkám zbytkem spreje.
Když se potom loučím s Hebkou tlapkou před knihovnou – v jedné ruce dva kontaminované igelitové pytle, v druhé Čaroděje Bubíčka (čistě pro pracovní účely) – jen tak nadhodím:
„Mám o víkendu volný barák, můžete se stavit, jestli chcete... na kafe nebo tak...“ Usměje se.
Zbožňuju blondýnky.




 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862