Nokturno.net / tvorba / dílko

Chceme být tím, čím jsme? Chceme být něčím jiným?! Co chceš ty a ty, ty taky. Co vlastně chcete? Zůstat nebo jít. Smát se nebo brečet. Spát nebo žít, žít nebo snad zemřít?! Odejít z tohohle světa a jednoduše nebýt. Ze světa zloby, nenávisti, zrady a podlosti, kde křehký kvítek štěstí, lásky a důvěry uvadá pod těžkými kapkami zla a nepřejícnosti. Není to příliš lehké? Pro vás?! Byli jste přece stvořeni pro tento svět, či ne? Jen tak se vzdát, nechat všeho a prostě si odejít? Opustit „nás“ v očekávání něčeho, něčeho, co vlastně není? Co existuje jen v představách a snech.
Jak snadné je pro nás odejít, jak těžké je mnohdy zůstat. Ví snad někdo, jak bolí to vyřčené odejít? Prostě zmizet, být fuč, odletět, odfrčet, zdrhnout, zbloudit.
Ty taky? A ty?! Vy! Stát! Už ani krok! Jediným krokem vpřed ztrácíte velkou část toho, co obsahuje zůstat. Co můžeme dosáhnout tady. Jen ne zády, hlupáci, čelem v řadě do boje. Že by ztráty případně děsily vás k smrti?! Ne, to ne! Vzmužit, vzchopit! Chlapy, ženy, dítka… a co vlastně?! Jak moc důležité je být spolu. Odolat, přežít, nechcípnout!! Omluvte mě, prosím, však emoce se mnou hází.
Co říkáš? Pouští jdeš? A hledáš oázu? Oáza není, už zmizela. Vždy jen pár metrů od tebe, ale nikdy se nezastaví, nepočká. Písečná bouře, té se střez, hlavu si chraň. Ten písek, ten vítr. Všude samá spoušť. Spoušť? řekl jsem? Ne, vážně? Snad slovo zaměnitelné jedno za druhé. Poušť je spouští čehokoliv. Tam chcíplý velbloud, tam řada vzpomínek, jinde zas bloudící karavana v zády s pouštními piráty nebo snad vojenská kolona. Pár bílých kostí…
V poušti a písku číst můžeš jako v knize. Leč originál spatříš pouze jednou, jedenkrát.
Cože?! Vy vážně chcete pryč? Prostě odejít?! Ta vaše mysl chorá už nesnese pravdu, kritiku ani ráj! Je velkou drzostí trochu času chtít? Ne, to jen tak běží čas, ne život. Tik tak tik tak a nic víc. Času je všude kolem dost. Vidíš, támhle a tady. Ne, ten nechtěj, zahodit! Běží moc rychle, zvadne ti úsměv, ochabnou svaly.
Co?! Ještě ne, vážně, to jen byla chvíle. Stůj – te přece, já ještě neskončil. Mám nač právo. Mám, máme, všichni ho mají, právo žít. Pak ale soudcem nejvyšším si v žitím svém je každý sám. Jeje, to to dopadá. Nechci, nepůjdu.
S kritikou oka, pohledu, zkoumali jsme celý svět. Tam někde právo je, snad až moc. Pak zase slzy a hněv, to prý právo není právem. Chtějí i svobodu a snad i mír. Ty duše zbloudilé, co jim jen dát? Nemáš něco? Ne?! Vážně? Hmm, moje kapsy zejí prázdnotou. Jéé a tady mám… no nekoukej, nic, jen díru. Díra, taková černá. Černá díra, je tam, někde. Nevím, možná. Prý ale není černá, ta černá díra. Být slepý, je asi černá díra celý svět. Jen ty zvuky… vánek z jara ochladí, voda smočí rozehřátou kůži. Voda!!! Mokrá voda! Co vlastně znamená mokrý? Nebýt suchý, být mokrý. Pocit čehosi, v čem nechceme spát, tak se usušíme. Mokrý, namočen, třeba v maléru. To se asi taky blbě spí. Nebo že by už byl ručník na vysušení z maléru? No jo, to je věc.
Páni!!! Vidíte?! Tam nahoře, ta zlatá koule! Slunko? Pěkný, jak se mění! Prý je středem vesmíru. Já nevím, my u toho nebyli. A ty kuličky? Aha, planety. Létají kolem dokola, stále jedním směrem. To musí být nuda. To slunko je zas rudé jako krev. Krev je v nás, je to život, taky obíhá. Bez krve není život, bez slunka také ne. Tak kam chcete jít?! Chceš se proměnit? Vyměnit? Zaměnit? Předělat v něco, co zrcadlilo by tvůj vysněný dokonalý ideál? Ale běž! Nevěříš tomu snad?!
My všichni, ač malí, součástí jsme něčeho, co běží. Co je a není, bez zraku vidí, bez sluchu slyší. Ty „toho“ pravou rukou jsi, ty zas levým okem a ty, i ty jste
součástí. Odejdete-li, co zbude celku bez drobností?! Jak pojede auto bez motoru? A co vodní mlýn bez vody?
Zázrak!! Nevěříte? Dnes a včera, i zítra se to děje zas. Bez toho nelze žít. Je to tu s námi, všude kolem. Jen dotknout se, spatřit, uvidět a uvěřit. Ač okem svým to nikdy nespatříte, ten závan čehosi, co vy mylně pletete si s lehkým vánkem podzimním, to tajemné „něco“ tu bouří, bije, pulsuje.
Kde jste? Ne, přece ještě času trochu zbývá! Co tam? Snová iluze zklame vás záhy, já tam byl! Prr, kroťte se přec, jedna s druhou, otázky se mísí, jen pomalu. Tak povídej. Jak bylo tam? Temno, chladno, pusto, zima!!! Vážně, nelžu vám!? Saň tříhlavá místo vítacího sboru vás na hromádku kostí přidá do sbírky.
Ach, vy znáte tuhle pohádku? No dobrá, nevím, neznám, nebyl. Leč výkladu, co podal jsem, se to jistě podobá! Mámení klamu! Já přece žiju zde, dál. A srdce cítím víc, bije, hoří a bojuje pro nás!!!
Tak pochopte, že svět je svět a bez vás ztratí lesk, vodu i vzduch. Večerní vánek přestane čechrat vlasy zbloudilé dvojici večerní, sluneční paprsky nedají sílu klásku na poli a nikdo nebude moci přirovnat krásky vlas k barvě zrajícího obilí. Šum lesa neochladí nás v polední výhni, vládci nocí a dní v boji věčném zapomenou své nebeské oře pouštět ze stájí. Což nechápete ten chaos, zmatek i děs, co jistojistě přijde, když vy! opustíte nás!?
Tak hlavy dejte dohromady, rozum z hrsti do hlavy, ať ranní rosa osvěží vás, slunce zase zahřeje, pod stromů větve stín usedněte v zadumání a potom výrok vyneste.
No to je doba, já zestárl snad dvacet let. Oni sedí, mluví… neusnuli přec? Co tak těžkého vidí v tom, že bez nich život není? Navzájem sobě samým pomáhají, bez druhého nejsou víc než nic. Snad povedlo se mým slovům, i když trochu bláznivým, trochu jejich chorou mysl oživit. Tak honem, rychle, nerad čekám. Už jdou?! Bojím se slyšet šepot lesa, strach ze slunečních šípů mám, co když voda uzme moje tělo.
Pánové! Vítám vás, co…?!
Hurá!!! Žijeme!!! Srdce bije, život pulsuje. To rozhodnutí bylo správné, páni zlatí. Tak sbohem, vlastně nashledanou. Každý den spatříme se přece, každou noc tu budete.
Ti tři kumpáni, zůstali!!! Kdože to byl? Já to neřek‘? To přece slunko odepřít nám chtělo zlatý vlas, to voda doušek sebe vzít nám chtěla, to přece lesy málem stín nám odepřely.
Teď v klidu ulehnu zas v zem sladkou, vodou rosenou, sluncem vyhřátou a lesem ukrytou.
Já nepředstavil se? Och promiňte! Mě jménem jedním nazvat nelze, jsem bláznivý i chorý, směju se i pláču, dýchám i žiju, dívám se a prostě jsem… jsem život sám, vážení!