ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Dokud nás smrt nerozdělí

03.01.09 | xkacerka, @, další tvorba | 2377 x | vypínač

Nervózně přecházím po pokoji sem a tam. Při každém kroku podlaha pod nohama vrže. Myšlenky prolétávají hlavou tak rychle, že některé ani nestačím zachytit.
Tohle se nemělo stát. Všechno jsem zpackal.
Srdce mi buší, jako by mělo vylétnout z hrudi a uletět někam daleko.
Musím si sednout a uklidnit se.
Pomalu přecházím k tvrdé dřevěné židli. Pečlivě se vyhýbám pohodlnému křeslu z měkké kůže.
Jak často na něm sedávala, četla si, vyprávěla neuvěřitelné historky z práce.
Opět ta pronikavá bolest, tentokrát přímo u srdce.
Posadil se.
Vlastně by to ani nebylo tak špatné, kdyby mě ta bušící masa, která pohání celé tělo opustila. Co bych asi cítil? Zemřel bych hned? To by mohl být zajímavý experiment.
Bože na co to zase myslím.
Schovávám hlavu do dlaní.
Ani ty blbý slzy mi netečou. Slzy. Právě to nás přece tenkrát svedlo dohromady. Jako by to byly už stovky let.

V prostorné učebně je ticho a horko. Venku sněží, a tak mnoho studentů přišlo v kabátu, který si teď pověsili přes opěradlo židlí. Sněhové vločky na nich pomalu tají a kapou na zem, kde vytváří malou loužičku.
Vedro je úmorné. Snažím se soustředit na malého mužíčka vepředu před plátnem. Při řeči legračně poskakuje, rozhazuje rukama a koulí na nás očima. Otevřený sešit přede mnou je dnes bez jediné čárky. S takovou asi zkoušku neudělám.
Dobře, budu se chvíli soustředit.
Tupě zírám dopředu a snažím se pochopit o čem je řeč.
O řadu přede mnou sedí poměrně pěkná dívka. Horlivě si zapisuje. Je mírně shrbená a neustále si pohrává se svými dlouhými vlasy.
Možná bych ji mohl zkusit pozvat na kafe. Už jen proto, že určitě má všechny poznámky.
Šustění stánek okolo mě vytrhává ze snění. Profesor asi dokončil jednu kapitolu a všichni otáčí, aby si mohli tu další psát na čistý list.
Tak a teď už budu dávat pozor. Pohlédnu na mužíčka vepředu.
„Takže, studenti, naším dalším tématem bude oko. Pro dnešek začneme slznými žlázami. Tedy, slzné žlázy jsou uloženy při okraji očnice a vytvářejí slzy. Z vnitřního koutku oko vytékají…“
Moji pozornost opět upoutala dívka přede mnou. Zřejmě ji dopsala propiska a ona teď nemohla najít žádnou jinou. Vycítil jsem příležitost a okamžitě po ní skočil Prsty jsem jí zlehka poklepal na rameno a nabídl svoji, mimochodem jedinou propisku.
„Díky moc.“
To jak se usmála mi dodalo tolik odvahy, že jsem se cítil jako pán všeho tvorstva a najednou ze mě vylétlo:
„Nešla bys potom na kafe?“
Zkoumavý pohled, krátké a přikývnutí a znovu se otočila dopředu k sešitu. A já ani trochu nelitoval, že nemohu psát, protože moji propisku teď vlastní ono krásné stvoření, naopak, byl jsem šťastný tak, jako jsem snad ještě nikdy nebyl. Najednou se mi zdálo, že se teplota v místnosti zvýšila alespoň o patnáct stupňů. Ale ani to mi nevadilo. Byl jsem šťastný, tak šťastný.

Zvonek.

Pronikavý zvuk se zařezává do hlavy jako tisíc nožů a vytrhává mě ze snění tak, jako tenkrát šustění stránek.
Pomalu zamířím ke dveřím. Každý krok mi rezonuje v celém těle.
Krátký pohled kukátkem.
Bože, tohle mi ještě chybělo.
Otevírám dveře.
„Ahoj Tomáši. Je nám to strašně líto.“
Masa lidí, obklopují mě, všichni mi potřásají rukou.
„ Tak, snad pojďte dál. Je to od vás hezké, že jste přišli.“
Šoupání nohou po dřevěné podlaze. Bolest hlavy zesiluje.
„ Posaďte se. Omlouvám se, ale nemám žádné jídlo. Nikoho jsem nečekal a já sám hlad nemám, takže…“
„ Nám je to jasné Tomáši. Vždyť jsme taky nepřišli na hostinu. Jen jsme chtěli říct, že všichni s tebou soucítíme.“
„ Děkuji, já…“
Cítím jak se mi do očí valí slzy. Najednou. Předtím nic a teď úplná záplava. Snažím se je zadržet,ale nejde to.
Opět šoupání nohou. Všichni jsou okolo.
„ Je to moje vina.“ Přes slzy skoro nemůžu mluvit.
„ Ale prosím tě, nevymýšlej hlouposti. Bylo to srdeční selhání. Ty jako doktor bys to měl vědět nejlépe.“
Ruce se ovíjí všude kolem mě. Propadám se do černé prázdnoty.

„Dobré odpoledne všem našim posluchačům. Dnes je 31. října 2007 a svátek má Alena. Tak pokud nějakou Alenu znáte, nezapomeňte jí popřát. A malý dáreček by možná také neuškodil. A teď už si pustíme Richarda Müllera a jeho Milovanie.“
Super. Moje oblíbená.
Zesiluji zvuk a vychutnávám si první tóny písničky. Auto spokojeně vrní. Krajina hraje všemi barvami. Občas mrknu do zpětného zrcátka, abych zkontroloval křeslo, které si hoví na vozíku za autem. Je nádherné, potažené měkoučkou kůží a moc pohodlné. Určitě se Alče bude líbit. Nemůžu se dočkat až jí ho dám. Jak se jí rozzáří oči, sedne si a celá do něj zapadne. Potom bychom mohli jít na večeři. Dá si jako obvykle zapečené makarony. Moc rád ji u jídla pozoruji. Vždycky si kousek ukrojí, strčí do pusy a pak ho nekonečně dlouho žvýká a vychutnává. Hodila by se do Francie. Tam se přece jí tak dlouho. Vlastně proč ne? Alespoň vím, kam jet příští prázdniny na dovolenou.
Konečně doma
Beru schody po čtyřech. Křesílko zatím nechám dole.
Ještě poslední čtyři. Co je to na té rohožce? Boty. My máme návštěvu? Zrovna teď, když s ní chci být sám. Ale co, beztak to bude děda a ten stejně půjde pryč hned, jak mě uvidí. Z nějakého důvodu jsem se mu nezalíbil.
Mačkám zvonek.
Zevnitř se ozývají spěšné kroky. Trvá to nějak dlouho. Konečně Alča otvírá. Je celá rozcuchaná.
„ Ahoj Tome, kde se tu bereš tak brzo?“
Vlepím jí velkou pusu.
„ Miláčku to bys neuhodla. V nemocnici jsem si vzal volno, abych s tebou mohl slavit. Ale vidím, že už mě někdo předběhl. Budu hádat. Děda, viď?“
„ No, ne tak docela.“ Uhýbá očima. „ Pojď, představím vás.“
Následuji jí do bytu. Dřevěná podlaha nám pod nohama vrže.
„ To je David. Kolega z práce. Přinesl mi kytku.“
Muž vycházející z pokoje je mnohem mohutnější než já a úplně stejně rozcuchaný jako Alča. Přátelsky natahuje ruku.
„ Ahoj, já jsem David. Ale vlastně už odcházím, nebudu rušit. Papa Ali a užij si to.“
Rychle se hrne ke dveřím a mizí na schodišti. Ani boty si nevzal.
Cítím, jak mnou lomcuje vztek a zklamání. Tak moje žena mě podvádí s nějakým hromotluckým kolegou z práce.
Pohlédnu na ni. Úzkostlivě mě pozoruje.
„ Tomáši, já ti to vysvětlím.“
„ Ne, nic mi nemusíš vysvětlovat, já moc dobře chápu, co se tu dělo.“
„Je mi to strašně líto, nechtěla jsem. To on mě svedl. Slibuji, že už se to nikdy nestane.“
Sedí jako uzlíček neštěstí na gauči a já si najednou uvědomuji, že mi je jí líto.
„ No tak dobře. Protože máš ten svátek. Ale slib, že to bylo opravdu naposledy.“
„ Já tě tak miluju.“ Vrhá se mi kolem krku a já najednou cítím příval lásky, lásky k této krásné bytosti a vím, že ji musím chránit a opatrovat jako malé zvířátko, které by bylo bez pána naprosto ztraceno ve víru toho obrovského světa kolem něj. Musím.

„ Tomáši, Tomáši, prober se!“
Něco mokrého a lepkavého mě studí na obličeji. Otevírám oči.
„ Díky Bohu, je vzhůru. Chlapče tys nám teda dal zabrat.
„ Co se stalo?“
„ No, mluvili jsme s tebou a najednou jsi omdlel. Asi bys měl jet do nemocnice.“
Nemocnice, jen z toho slova se mi zvedá žaludek.
„ Ne, to je v pořádku. Jenom jsem přetažený. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Asi bych si měl jít lehnout.“
„ Opravdu nechceš, abychom tě zavezli k doktorovi?“
„ Ne jste moc hodní, ale já sám jsem přece také doktor, tak to snad dokážu posoudit.“
„ No jak myslíš. Tak my teda půjdeme. Hlavně se drž chlapče a kdybys něco potřeboval, klidně zavolej.“
Šoupání noh a vrzání podlahy. Zvedám se a jdu je vyprovodit.
Konečně zase sám. Asi bych si vážně měl jít lehnout. Ale do ložnice nemůžu. To nedokážu. Lehnu si tady, na podlahu. Moc pohodlné to sice není, ale patří mi to. Ach Bože, Bože. Proč?

Poklidný večer. Tlumená světla vytváří v místnosti útulnou atmosféru. Konečně chvilka klidu na odpočinek.
Tiché zaklepání na dveře.
„ Pane doktore, neruším?“
„ Ne, jen pojďte dál sestři. Copak potřebujete?“
„ Já jen, no jestli bych si mohla jít na chvíli lehnout. Jsem tak unavená, že nevím, kde mi hlava stojí. Všichni pacienti jsou už samozřejmě zaopatřeni.“
„ Ale určitě. Jen běžte. Stejně si myslím, že dneska moc příjmů nebude. Taková poklidná noc.“
„ Moc děkuju. Dobrou.“
„ Dobrou a sladké sny.“
Výborná sestra. Taková mladá a už tak pečlivá a starostlivá. Kéž by takové byly všechny. Ze školy posílají jen rozklepaná mláďátka, která se ani netrefí s jehlou do žíly a doktorům pouze přidělávají práci. Ale co. I ony se to jednou naučí. Jen potřebují čas. Všichni potřebujeme čas. Hlavně na spaní.
Zavírají se mi oči. Ta sestra měla dobrý nápad. Taky bych si mohl zdřímnout. Jen na chvilinku.
Siréna.
To snad ne. Zrovna teď musíme mít příjem. Sotva usnu.
Vybíhám z pokoje. Na chodbě už jsou saniťáci s nosítky.
„ Dobrej doktore. Dopravní nehoda. Žena a muž. Žena, věk 35 let, vážný otřes mozku a zranění na celém těle. Vezem ji na jipku. Muž, věk 37 let, páteř přelomená na dvou místech. Už je dole na ARU. Zřejmě přežije, ale už asi nebude nikdy chodit.“
Chudáci. Asi manželé. Úplně stejně staří jako já a Alča.
„ Mohl byste podepsat ty příjmový papíry, doktore?“
„ Jo jasně, vezmu si to k sobě.“
Opět tlumené světlo pokoje. Oč je tady příjemněji, než tam na chodbě. Až vyplním ty papíry, mohl bych si na chvíli zase lehnout. Tak jdem na to, ať už můžu do postele.
Letmo pohlédnu do prvního.
Jméno: Alena Cupáková
Ne, to musí být náhoda. Jen blbá shoda okolností.
Věk: 35 let
Datum narození: 31. 10. 1972
Ne, ne , to nemůže být pravda.
Vybíhám z pokoje a neuvěřitelnou rychlostí mířím nahoru, do druhého patra. V ústech cítím krev a krk mám úzkostí tak sevřený, že skoro nemůžu dýchat.
Saniťáky doháním v půlce chodby. Neurvale jednoho z nich odstrčím. Zůstávají vyjeveně stát a já hledím do bledého obličeje své ženy.
Ne, proboha, jen to ne.
„ Alenko, Alenko, řekni, že to nejsi ty.“
Má zavřené oči a velmi suché, rozpraskané rty.
„ Alenko, no tak, řekni něco.“
„ Davide?“
Oči zůstávají zavřené a rty se pohybují jen malinko.
„ Co to říkáš Alenko? To jsem já, Tomáš.“
Saniťáci se konečně vzpamatovali a odvážejí ji pryč.
Najednou je kolem spousta lidí. Všichni mě utěšují a vedou zpět do kanceláře, kde mě usadí a tiše odcházejí.
Cítím vzrůstající vztek. Stačí mi jen letmý pohled na druhý papír. Stojí tam:
Jméno: David Vyorálek
Vlna zklamání, bolesti a vzteku mi zaplavuje celé tělo. Porušila slib a podváděla mě zřejmě pokaždé, když jsem měl noční. Ale proč?
Opět tiché zaklepání na dveře. Tentokrát to není ona příjemná sestra, ale primář z jipky.
„ Ahoj Tome. Řekli mi, že je to tvoje žena. Já…no, asi bys měl vědět, že no prostě, že teď upadla do kómatu. Je mi to líto.“
Vrznutí dveří, pronikavé světlo a opět přítmí.
Vůbec nedokážu přemýšlet. Podvedla mě. Cloumá mnou vtek. Ruka mimoděk sjede k flaštičce na okraji stolu. Strkám si ji do pravé kapsy. V levé jsou injekce.
Prudké světlo na chodbě. Soucitné tváře.
Určitě ji dali na šestnáctku. Tam vždycky dávají nováčky.
Zkusím vzít za kliku. Pokoj je ozářený mdlým světlem. Uprostřed stojí postel a na ní drobná žena omotaná spoustou hadiček. Přístroje tiše vrní.
Cítím, jak mě vztek opouští a já ji opět lituji a zlobím se na sebe, že jsem to malé zvířátko v ní nedokázal ochránit a že podlehlo tomu velikému světu kolem.
Po tvářích mi stékají slzy. Vím, co musím udělat.
Obě ruce vsunu do kapes svého pláště.

Země je tvrdá a tlačí do páteře. Mě to ale nevadí, přijímám to jako součást trestu. Trestu za zločin, který mě bude provázet po celý zbytek života. Pravděpodobně se na nic nepřijde, ale já sám před sebou se nikdy neospravedlním. Můžu se chlácholit myšlenkou, že by to pro ni stejně nebyl žádný život a že by jen trpěla. Možná by se ale jednoho krásného dne probrala a žila dál. Kdo ví?
Jenže já jí tu možnost vzal a tím odsoudil k smrti nás oba.
Je bolestné, jak se život člověka může zvrtnout v jediném okamžiku.
A co se mnou teď bude?
Stanu se stínem, troskou bez smyslu života, člověkem, kterého pohltila minulost. Už nikdy si neužiju západ slunce ani nádhernou podzimní krajinu. Lidé se mě budou stranit, pro ně budu jen podivínem uvězněným ve vlastním těle.
Celý život budu sám a sám také zemřu.
A to bude můj trest.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 10.01, 22:36 - Tereza Matoušková
 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6381
autorů: 862