ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Jaký otec takový syn? Pokračování II. kapitoly

12.02.05 | čtenář Vicki, @ | 2540 x | vypínač

Druhého dne se Johnny probudil velmi časně, ostatně tak tomu bylo vždy, dnes se ovšem probudil velkým úlekem. „Ještě jednou, a můžou mi připravovat smutečný obřad…“ řekl Johnny ještě celý polekaný, poté, co utišil svůj řinčivý budík. Vždy měl jistotu, že vstane časně, jelikož byl ten jeho budík starý a řinčel tolik, že se chvěl(i když chvěl je příliš slabé slovo) i stolek na němž stál. Johnny se vždy musel přinutit vstát, i když jen velmi nerad, ale protože nebyli jeho sousedské vztahy vskutku příliš dobré, nedalo se nic dělat. Už tolikrát byli sousedé se svými stížnostmi a prosbami za domovnicí Vilmou a nebýt to jeho přítelkyně(jak už mu také řekla) hledal by si nejspíše suché místečko někde pod mostem.

Takže celý unavený a jaksepatří rozmrzelý vstal. Zprvu stál vykuleně uprostřed své maličkaté ložnice a přemýšlel o dnešním dni. Dnes ho čekala pěkná parta nevlídných lidí, inspektorů, kteří mají za úkol rozhodnout o budoucnosti Manhatanu. Ani pomyšlení na tuto událost nebylo příjemné a tudíž se rozhodl přesunout svůj odpolední čaj na dobu ranní. O chvíli později se vydal ze schodů směrem dolů k paní Vilmě.
„Snad nebude spát…“ pomyslel si Johnny, když stál u dveří. Z jeho obav ho však v mžiku vyvedl její hlas: „Ty lumpe praštěná!!! Cos to provedl!?“ ani zdaleka nezněl tak sladce jako předešlé noci a kdyby Johnny starou Vilmu neznal, byl by radši bleskurychle pádil pryč. Johnny párkrát silně zabušil na dveře, věděl, že je Vilma dosti nahluchlá i když ona sama o tom nechtěla ani slyšet. Za dveřmi se náhle ozval příšerný štěkot. Vilma totiž měla tři psi. Tři černé maličké psíky. Dnes, ale Johnnymu přišel štěkot poněkud silnější a zvučnější než jindy.
„Ticho!“ vypískla Vilma a Johnny jí konečně spatřil. Ne však v celý její kráse. Viděl pouze její hlavu, kterou měla vystrčenou ze dveří. „Ahoj…“ pozdravila dlouze.
„Ahoj, myslíš, že bych si svůj odpolední čaj mohl vypít teď?“
„No jistě, drahoušku, pojď dál…“ Jako mávnutím proutku se Vilma proměnila na hodnou přívětivou paní. Chytla Johnnyho za zápěstí a vtáhla ho dovnitř. A než se chudák stačil rozkoukat už po něm skákal jeden černý pejsek za druhým, ale jedno však nečekal…Včetně tří rozjásaných pejsků po něm skočil, jemu zcela neznámí, bílí pes. Byl veliký jako poník a Johnny div neztratil rovnováhu. Moc toho nechybělo a byl by už ležel na zemi, naštěstí se v poslední chvíli stačil zachytit věšáku(jak zjistil, když mu otrnulo).
„No, není rozkošný?“ zajíkala se Vilma, když obřího psa tahala stranou. Johnnymu tedy vůbec nepřipadal rozkošný, ale nevěděl jak to jen říci.
„ No a není trochu…ehm…velký?“ vypálil to první co mu vpadlo na jazyk.
„Velký? Hehe..“ zasmála se Vilma, jakoby Johnny právě řekl nějaký špatně vyvedený vtip.
„No ano…velký..“ nedal se Johnny odbít, Vilma mu však skočila do řeči.
„Je krapet vyrostlej, ale jinak je to andílek, oproti těmhle lumpům.“ ukázala na stále poskakující černé pejsky.

Když se tak Johnny díval na jejich hašteření, jakoby ho hrom do palice uhodil a on si v tu ránu vzpomněl na obtloustlého psíka, který způsobil díru v plotě pana Blacka. „ Ten musel šílet, když to zjistil…“ pomyslel si, ale neuvědomil si, že se mu jeho myšlenka vkradla až do úst a on ji vyslovil zcela zřetelně a pořádně nahlas.
„Kdo šílel?“ zareagovala okamžitě Vilma, která právě připravovala lahodný čaj, jenž umí jen ona, a něco k snědku.
„Ále, to je na dlouho…“
„Ráda si to všecko vyposlechnu, jen to tu všecko pěkně připravím a dodělám…Ty lumpe jedna šeredná…“ Johnny div nespadl z pohovky na níž seděl, jak zuřivě Vilma vykřikla. V jednu chvíli snad zauvažoval, co špatného provedl. Ale, když spatřil sušenku v tlamě jednoho ze tří černých čertů, bylo mu vše nad slunce jasné.
„Vilma měla asi pravdu, tenhle je fakt hodnej.“ pomyslel si Johnny, když se kouknul na bílého psa, jenž mu ležel na kolenu. Po chvíli by však dal přednost veselému hašteření bílého psa, neboť mu po noze stékala dlouhá slina. Neměl čas déle nad tím ohrnovat nos, jelikož už před ním stála Vilma s velkým podnosem s malými šálky toho nepřekonatelného čaje a s miskami s cukrovým a koláči.

„Tak povídej…“ pravila, jakmile se usadila hluboko ve svém oblíbeném, sice potrhaném křesle.
„Takže…odkud začít.“ zapřemýšlel Johnny.
„Stačí, když mi povíš vše od doby, kdy si opustil tenhle dům.“ řekla Vilma, když se nic nedělo a tím ulehčila Johnnyho přemýšlení.
Johnny si hluboce povzdychl a posléze se také hluboce nadechl a začal vypravovat. Vypravoval jak šel do klubu a jak jel k otci, řekl o úkolu, který mu přidělil otec i o celém tom prapodivném jednání, natolik staré domovnici věřil.
Samozřejmě se také nezapomněl zmínit o tlustém psíkovi, přitom se Vilma celá rozplývala a už plánovala záchranu toho chudáčka před ukrutnou smrtí hladem. Už, už se zvedala, ale Johnny ji naštěstí stihl přesvědčit, aby zůstala, že psík zcela jistě hlady netrpí a že je to pes ze sousedství.

Vilma se tedy opět hluboce zavrtala do křesílka a hlasitě usrkávala stále horký čaj, přitom však poslouchala Johnnyho další slova a kupodivu je i slyšela. Nebylo divu. Johnny mluvil tak hlasitě, že to muselo působit bolest na citlivá ouška bílého obra, jak mu Johnny začal říkat.
„Dneska tam máš tu kontrolu co?“ promluvila Vilma, jakmile Johnny dořekl svůj příběh, žádná odezva z Johnnyho strany nepřišla a tak Vilma pokračovala dál.
„Ale neboj, určitě ti to nezavřou nebo něco podobnýho a kdyby se o tom jen slovem zmínili pěkně z vostra si o tom s nimi promluvím. To ti slibuju.“ Johnny se musel pousmát, představa Vilmy jak zápasí s inspektory byla víc než výmluvná. Na slovo se však zatím ještě nezmohl a tak Vilma pokračovala dál. Nedělalo jí to žádné problémy, ostatně byla velmi mluvná.
„A to já umím, to ty víš, jo, pěkně z vostra….To bys neuhodl co jsem včera dělala, no inu, já ti to tedy povím. Ten starej blázen McMillan svolal zase nějakou schůzi a já na ní samozřejmě nemohla chybět. Řešili se tam samé prkotiny, to víš, ale potom přišla zmínka o tvém klubu.
Johnny stále nevěděl co říct, tak jen povytáhl obočí. A jelikož byla Vilma velice vnímavá stará dáma, nemusel ji už nijak více pobízet k pokračování. „No to ti povím, ten starej blázen začal mluvit tak ošklivě o tvém klubu až mi to nedalo a stoupla jsem si, všichni si mysleli, že se chystám k odchodu, ale to já ne, pěkně zpříma jsem se koukla na toho dědulu a spustila jsem. Pravila jsem, že je to klub slušný a žádnou neplechu, že tam neděláte.“
„A co on na to?“ promluvil konečně Johnny, vypadal, že ho to opravdu začíná velice zajímat.
„No on, on byl rudý jako krocan a nervy mu div netekli z uší.“
„Ale myslím, co na to řekl?“ Johnny byl vskutku napjatý jako struna.
„Nejdřív nic, ale potom z něj sršela jedna připomínka za druhou, ale ani jedna nedávala moc rozumu. Nakonec řekl, že hlasitá hudba brání jeho nočnímu spánku. Ale to říkat neměl, hned jsem mu vmetla do tváře, že zavíráš klub ve velmi brzkých večerních hodinách a v jeho ctěném spánku mu možná tak brání jeho vlastní řeči z mrzutosti.“
„A nic víc neříkal?“ zajímal se stále víc napjatý Johnny.
„ Milý hochu, kdybych ti měla popsat celý večer zmeškal bys tu ctěnou komisy a to bys určitě nerad. Povím ti tedy jen to nejzajímavější, to se tedy potrháš smíchy…“
A tak Vilma všecek rozrušená začala vyprávět co všechno prožila v domě pana McMillana a také jak slíbila se u vyprávění Johnny rozhodně nenudil. Vilmy vypravování hladilo na duši a vždy dokázalo zvednout náladu a to právě potřeboval. Její vypravování nepostrádalo vtip ani napětí, vtipné bylo už jenom to, jak Vilma na chlup stejně předvedlo dopáleného a rozčileného McMillana.


 Přidat komentář 




› Online 22


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866