Nokturno.net / tvorba / dílko

V jedné zemi se střídaly jedna vláda za druhou. Sotva jedna padla, už ji vystřídala druhá ještě horší té předešlé. Byly to psí vlády, psí ministerstva a psí předsedové vlád, takže jejich mateřskou řečí bylo vrčení, štěkání, ale podle okolností také kňučení, stahování ocasů mezi nohy a zalézání do boudy.
Ta bouda nesla honosné jméno „ALIBI“, což znamenalo, že každý, kdo do ní vlezl, nemusel ničemu rozumět, o ničem hlasovat a o nic se přít, nemusel do ničeho nezasahovat ani diskutovat, ale zato si mohl v koutku té boudy klidně něco vypít, sníst nebo vykouřit doutníček. Za to všechno se mu dostávalo tučné odměny.
Nebylo divu, že za takových okolností byla třetina psího parlamentu v boudě, druhá třetina se tlačila v řadě před boudou a ta třetí, na kterou už nezbylo nikde místo, zůstala sedět na svých místech, ale tam spala, četla si psí noviny plné psích zvěstí, bavila se a budila dojem, že na ni nikdo nemůže. Tak se stalo, že jednoho dne byl zvolen ministerským předsedou všech psů Tlustý Dobrman.
„Haf, haf, haf!“ obořil se na celé psí shromáždění, ve kterém jich jako obyčejně dvě třetiny chyběly. „Ty,“ ukázal na vůdce smečky jezevčíků, „budeš poslouchat, jak se na jezevčíka sluší a patří. Packu zvedneš, jenom když ti poručím, a když neporučím, budeš sedět v boudě a ani nevystrčíš čumák, rozumíš?“ a hodil mu jednu z kostí, které mu zbyly od včerejší večeře. To se ví, že vůdce jezevčíků rozuměl.
Tak ten Tlustý Dobrman postupně navštívil také vůdce kokršpanělů, chrtů i labradorů, a když každému z nich hodil kost a ujistil se o jejich psí
spolehlivosti, vydal se v doprovodu jednoho ze svých tělesných strážců k samotnému Bernardýnovi Druhému, který té zemi panoval. Mladý dobrman také dostal kost, a když mu Tlustý navíc slíbil, že po něm jednou dostane i předsednické křeslo, radostí si poskočil a ochraňoval svého pána ještě obětavěji než kdykoli předtím.
„Haf, haf, haf,“ štěkl Tlustý Dobrman na svého vládce, „odedneška tu poroučím já. Nařizuji ti, abys mě respektoval. Celá psí vláda stojí za mnou.“
„Ále, a kdo vůbec jsi?“ podivil se Bernardýn a pokrčil nos nad tou psí opovážlivostí.
„To už jsi tak starý a krátkozraký, že nepoznáváš svého ministerského předsedu?“ vypjal prsa Tlustý Dobrman. Ale ani jeho mladší ochránce nezůstal pozadu a sprostě se na Bernardýna Druhého rozštěkal. Oba vypadali hrozivě, ale panovník se nezalekl.
„Co na to říkají moji rádcové?“ obrátil se ke Zlatosrsté Kolii a Německému Ovčákovi, o kterých bylo známo, že jsou v těch věcech nestranní, a nikdo o tom nepochyboval.
„Ten první je nezdvořák, pane,“ řekla Kolie, když si většího z dobrmanů pořádně prohlédla. „Asi by se chtěl stát Bernardýnem, jenže zapomněl, že k tomu patří také dobré vychování, a proto se dobrman nikdy Bernardýnem nestane.“
„A ten druhý je zas hulvát, pane,“ zavrčel ovčácký pes, „ale buď k němu shovívavější. Je to ještě štěně a musí dostat pořádných pár výprasků, než se naučí být dobrým dobrmanem.“
„Houby s octem!“ štěkl dovnitř skrz pootevřené dveře jakýsi cizí pes. Byl to takový obyčejný ořech z ulice, nikdo ho nepozval, nikdo by si ho ani nevšiml, ale jak tak běžel kolem, celý ten rozhovor vyslechl, udělalo se mu špatně a nedalo mu, aby se do něj nezamíchal. Byla to přece i jeho věc, když šlo o vládu nad všemi psy – nebo ne?
„Vyhodˇ je oba na ulici, pane,“ štěkl podruhé, „a uvidíš, jak je my, ořechové, naučíme dobrým způsobům! To si piš!“ dodal ještě a s nosem vztyčeným vzhůru zamířil ke dveřím.
Štěkot milionů psů, který sem zvenku doléhal, nemohl ani král přeslechnout.


Poslání:

Když chceš se psí smečkou žít,
budeš s nimi muset výt.
(Ale nepovoluj nikdy řemen, jinak budeš brzy sněden!)