Nokturno.net / tvorba / dílko

INSPIRAČNÍ ŠOTEK
Dny se proměnily v bílou noční můru plnou sněhu a větru. Noci byly zmrzlé beznadějí a vojáci jako vyčerpaná zvířata hledali útočiště mezi skalními převisy a nedostatečnou ochranu v horských soutěskách. Nemělo ovšem příliš smysl se skrývat, protože nepřátelé si byli přítomností Královské hlídky vědomi a žádný jejich pohyb nezůstal dlouho utajen. Obři se každým dnem blížili a jejich útoky se neustále stupňovaly.
Kapitán Falherst unaveně zvedl hlavu. Jeho mladé temné oči vypovídaly o smrtelném vyčerpání. Pramínky tmavých vlasů měl porostlé krystalky ledu a jedinou jeho obranou proti zimě byla zdobená helmice, nasáklá ostrým mrazem, až mu z něj třeštila hlava.
Ztuhle se obrátil dozadu. Osm z jeho padesáti vojáků jelo v kruhu kolem princezny, doufaje, že aspoň to by ji mohlo ubránit před neočekávaným útokem. Tělo princezny Ariath halil bělostný kabát se silnou vrstvou kožešiny, ani ten ji však nemohl uchránit proti skučícímu větru. Když zjistila, že se kapitán otočil, upřela na něj pohled svých smaragdových očí. Čarokrásný obličej se rozjasnil úsměvem.
Falherst se rozpačitě obrátil. Ten nádherný úsměv ho dokázal uzemnit spolehlivěji než armáda nepřátel. Hned ale opět nakrčil čelo. Uběhly už skoro dva měsíce, co obři přepadli a vyplenili jejich město a kapitánovou poslední povinností bylo převézt princeznu do bezpečí. Jak se ale zdálo, zklamal. Poslední týden strávili v nelidských podmínkách, s mizernými příděly potravin, sevřeni mezi zasněženými vrcholky hor. A k tomu ještě ti obři... Falherst se kousl do rtu. Číhali na ně na každém kroku, připraveni poslat je do smrtící náruče téměř nezahlédnutelných skalních propastí.
Falherst pevně sevřel otěže svého koně, jehož kopyta se hluboce bořila do sněhu. Když vtom se to stalo.
Vzduch se naplnil svištivým zvukem letících šípů. Několik vojáků v zadních řadách padlo okamžitě k zemi. Ostatní se semkli kolem princezny. Falherst vytasil meč.
,,Stůjte!“ ozval se dunivý, hrobový hlas. ,,Stůjte a vydejte nám princeznu!“
Falherst se bojovně zvedl ve třmenech. ,,Do útoku! Braňte naši paní!“ Jeho hlas se rozléhal po chladných horách jako kostelní zvon. Vojáci souhlasně vykřikli. Vyjeli vpřed proti nepřátelům.
Na bělostném pozadí se začaly rýsovat nejasné obrysy tmavých, ohromných postav. Falherst se bezradně zadíval před sebe. Můj bože, je jich tolik!
Vzduchem opět prosvištěly šípy. Několik vojáků okamžitě padlo, jiní se bolestně sesuli ze svých koní. Přesto ostatní jeli vpřed.
Falherst zakroutil hlavou. Tohle nemůžeme vyhrát! Zasunul meč do pochvy a vyjel k Ariath. ,,Pojďte!“ Uchopil otěže jejího koně, a i přes její hlasité protesty ji unášel opačným směrem, pryč od bitevní vřavy.

Spokojeně jsem se zhoupla na židli. No, to by mohlo pro dnešek stačit... Unaveně jsem se protáhla a rozhlédla po pokoji.
Toho večera byl můj psací stůl uprostřed pokoje doslova zasypán nejrůznějšími bločky, kusy papírů, polámanými pastelkami a rozházenými učebnicemi. Úplně v rohu leželo mě oblíbené strouhátko ve tvaru hlavy jednoho nejmenovaného amerického politika, s otvorem na tužky místo pusy a drobný nápis na krku hlásal: “Sežeru vám to“.
Hned vedle stál můj počítačový stůl se starým monitorem, z něhož vyčuhovaly spousty volně létajících káblíků. Tím také veškeré mé počítačové vybavení končilo. Místo toho tam ale ležela soška bohyně Eset, bezvýrazně sledující mé počínání.
Na zdi nad postelí visel staroegyptský Hymnus na slunce a hned vedle něj mapa Egypta. Na vršku přeplněné knihovny se povalovaly barevné polodrahokamy a několik exemplářů anglického pazourku, kdysi štípnutého z Doveru.
Tolik k popisu mého pokoje, který s hrdostí prohlašuji za ukázku světové kultury. Má matka ho ale častěji nazývá “ukázkou neskutečného bordelu patnáctileté puberťačky“. Taky tě miluji, maminko. I přes tvou naprostou ignoraci...
Unaveně jsem se svalila na postel. Podívala jsem se na budík: 22,46 – no fuj a zítra zase škola!
Modrá propiska se skutálela ze stolu a s chřestěním dopadla na zem. Líně jsem ji zvedla. Vstala jsem a položila ji zpět na její místo na zuřivě popsaném a přeškrtaném papíře. Moje dílko ještě ani zdaleka nebylo hotové, uklidňoval mě ale pocit z dobře odvedené práce toho večera.
Už jsem se chtěla vrátit znovu na postel, když vtom se to stalo. Nevěřícně jsem zamrkala. Nejspíš se mi něco zdálo...
Ale teď zase! Popsaný dvojlist papíru se lehce nadzvedl a potom zase spadl. Že by průvan? Ne, to není možné... Nikdo jiný už není vzhůru a před spaním se přece vždycky zavírá... Papír se zase pohnul.
Opatrně jsem k němu vztáhla ruku, abych ho rozevřela. Když tu najednou... to udělal sám! Vyděšeně jsem se přitiskla ke zdi. Z otevřeného dvojlistu vyskočilo něco malého a neforemného a elegantně to přistálo na stole. Leknutím jsem se nemohla ani pohnout.
Strnule jsem hleděla tváří v tvář asi půlmetrovému stvoření s šedohnědou kůží, kolem pasu zakrytou jakýmsi kusem hadru. Dlouhé silné paže se prsty dotýkaly země – tedy, abych byla přesná, prsty delšími než jeho vlastní lysá hlava. Mile se na mě usmál a upřel na mě pohled svých jasných modrých očí. Vyzařovala z nich jakási přirozená poťouchlost.
Zdvořile se uklonil. Dlouhou chvíli nejspíš čekal, že udělám něco podobného, když jsem na něj ale celou dobu nevěřícně zírala s otevřenou pusou, seskočil ze stolu. Dlouhá chodidla klapala při každém jeho kroku. Zastavil se asi půl metru ode mě a přátelsky mi podal ruku. ,,Těší mě,“ pronesl vysokým, vrzavým hlasem.
,,Jo... no... mě taky,“ vykoktala jsem a nejistě jeho ruku stiskla. Každou další vteřinou jsem si připadala jako čím dál větší blázen. Máma měla pravdu, nemám tolik číst.
,,Potěšení je na mé straně,“ dodal ještě a s úsměvem se rozhlédl po pokoji.,,Bylo mi řečeno, že tady dochází k velkému omylu a byl jsem tudíž poslán, abych to trochu napravil. My dva se ještě neznáme, ale já jsem inspirační šotek. Zasahuji, kde je to nutné a tady nejspíš míra fantazie překročila povolenou mez. Tak, kde je ta povídka?“ zeptal se a s nakrčeným čelem očekával mou odpověď.
,,Po-povídka?“ opakovala jsem tupě. ,,Jaká povídka?“
Šotek se zasmál. ,,No, jen jsem vás zkoušel. Samozřejmě tady,“ řekl a vykročil ke stolu. Dlouhými prsty uchopil mé dnešní dílo. Chvíli v něm četl, potom se ale pobaveně uchechtl a otočil se opět ke mně.,,To jsem si mohl myslet. Bude to potřebovat drobné úpravy.“
,,Jaké úpravy?“ vyhrkla jsem vyděšeně. Pomalu jsem vykročila ke stolu, stále jsem však hlídala každý jeho pohyb.
Šotek se nadechl, aby mi odpověděl, potom ale vítězoslavně uchopil mé strouhátko. ,,Hezké,“ brumlal si pro sebe. ,,To ostatní neměli.“ Se zájmem do něj strčil prst a s úsměvem jím pootočil. Úsměv mu ztuhl. S bolestným výrazem vytáhl prst ven. Opatrně odložil strouhátko stranou.
Potom ale jeho pohled padl na mou knihovnu. ,,Paráda!“ vykřikl a vrhl se k policím. Dychtivě uchopil první knihu a zvedl ji do výše očí. ,,Dickens,“ vydechl. ,,Toho jsem znal.“ A s úsměvem na rtech ji odhodil za sebe. ,,Scott!“ vykřikl a mrštil Ivanhoea na protější stěnu. ,,Stoker! Waltari! Anderson! Asimov! Green! Tolkien!“ Co výkřik to letící kniha.
Sotva jsem stačila zachytit ve vzduchu Hobita, když jsme dostala po hlavě Eragonem. Proč musí, proboha, psát tak tlusté knihy? držela jsme se za svou ubohou lebku.
Jakmile se rozplácl o zeď Alchymista, šotek se na mě obdivně otočil. ,,No, tedy, slečno,“ oslovil mě zdvořile. Oči mu plály radostí. ,,Nikdy bych u vás něco podobného nečekal! Tolik velikánů pohromadě!“
,,Super,“ procedila jsem mezi zuby, s jedinou prosbou, aby ten hluk nevzbudil někoho v horním patře. S tím skřetem si to vyřídím sama.
S vytřeštěnýma očima se vrhl na stěnu, kde visel Hymnus na slunce. V poslední chvíli jsem ho zachytila za nohu, až se šotek s žuchnutím svezl k zemi. ,,No... jsi tady kvůli něčemu jinému, ne?“ snažila jsem se odvést jeho pozornost od jediného exempláře Hymnu.
Šotek si oklepal prach z vyčnělých kolen a znovu se zazubil, jakoby úplně zapomněl na můj malý útok. ,,Jistě.“ Vyskočil na stůl a nalistoval začátek mé povídky. S vyplazeným jazykem přejížděl prstem po naškrábaných řádcích. Dlouhou chvíli bylo ticho.
Nakonec se ale šotek zasmál a vrhl na mě pobavený pohled. ,,Jako všichni!“ vydechl a zakroutil hlavou. Nahmátl vedle nepopsaný dvojlist, který si položil nalevo od mé povídky. Chvíli prsty vybíral vhodné pero v plechovce, nakonec ale uchopil starou tužku s papouškem na konci a začal něco čmrkat na papír.
,,Je s tím snad něco špatně?“ zeptala jsem se nesměle, abych to malé stvoření náhodou nerozzuřila.
Šotek vyvalil nevěřícně oči. ,,Špatně?“ Zíral na mě, jakoby nemohl uvěřit mým slovům. ,,Je to celé jeden velký výmysl, slečno. Od začátku do konce. Tohle se nemůže jen tak nechat být!“
,,Je to fantasy,“ podotkla jsem. ,,Samozřejmě, že je to ´výmysl´.“
Šotek zoufale spráskl ruce až to plesklo. ,,Ale milá slečno, i fantasy má svá určitá pravidla! Já jsem tu od toho, aby se ta pravidla dodržovala a to neplatí jen u fantasy. No, jen se podívejte,“ napřáhl dlouhý prst na začátek prvního řádku. ,,´Dny se proměnily v bílou noční můru´,“ obrátil se ke mně. ,,Vy už jste snad někdy měla ´bílou noční můru´?“
Přiznám se, že jsem byla jeho otázkou nanejvýš zaskočena. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale to jen tak obrazně... jako, že tam sněžilo a bylo bílo... no, něco takového jsem tím myslela.“
Šotek se nevěřícně zasmál. ,,Bílá noční můra je pitomost,“ zkritizoval můj bravurní obrat a hned ukázal na další. ,,´Smrtelné vyčerpání´- tak proč ještě žije? ´Vlasy porostlé krystalky ledu´- to snad led roste jako salát? ´Čarokrásný obličej´ - proč jsou všechny princezny čarokrásné? To nikdy neexistovala žádná škaredá nebo aspoň přiměřeně krásná? ´Dunivý, hrobový hlas´ - no co je tohle za nesmysl?“ Zděšeně pobíhal prstem mezi řádky a kritizoval jedno slovo za druhým. Nakonec ale vyděšeně vytřeštil oči, až mu málem vypadly z důlků. ,,A co obři? Proč si všichni myslí, že obři jsou zlí? To Falherst je mnohem horší! Věřte mi, slečno, já Falhersta znám a je to bídák!“
Zaraženě jsem poslouchala každé jeho slovo. Nahá hruď se mu rozčileně zdvíhala nahoru a dolů jako o závod. ,,A,“ začala jsme opatrně, ,,co s tím jako chcete dělat?“
Šotek se pomalu uklidnil. Úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu a oči se mu šibalsky zaleskly. ,,Přepsat to,“ odpověděl prostě a zase začal škrábat tužkou po papíře.
Sledovala jsem ho s narůstajícím neklidem. Copak se celý svět zbláznil? Je snad možné, aby se mi uprostřed noci objevil na stole nějaký šotek a začal horlivě přepisovat mou ubohou povídku? Ne, svět se nezbláznil – to já jsem se úplně pomátla!
Šotek bleskově dopsal poslední řádku a s vítězoslavným pohledem mi ji vtiskl do ruky. Mlčky jsem čekala, co se bude dít. Stvoření rozevřelo dvojlist s původním příběhem. Stoupl si na něj a hluboce se mi poklonil. ,,Doufám, že už u vás nebudu muset zasahovat. Každopádně mě těšilo, slečno. Poroučím se!“ A s tichým lupnutím zmizel i s papírem.
Dlouhou dobu jsem ještě nehnutě civěla na to místo, odkud se vypařil. Roztřeseně jsem rozevřela popsaný list papíru a začala číst první řádky:

Bílé dny se proměnily v černou noční můru plnou sněhu a větru. Noci byly zmrzlé a vojáci jako vyčerpaní lidé hledali úkryt mezi skalními převisy a nedostatečnou ochranu v horských soutěskách. Nemělo ovšem smysl se skrývat, protože jejich pronásledovatelé si byli jejich přítomností vědomi a většina jejich pohybů nezůstala dlouho utajena. Obři se každým dnem blížili a jejich útoky se neustále stupňovaly.
Kapitán Falherst znuděně zvedl hlavu. Jeho mladé temné oči se unaveně dívaly vpřed. Na pramíncích černých vlasů měl krystalky ledu a, kromě tlustého kabátu a silných kožených rukavic, byla jeho jedinou obranou proti mrazu zdobená helmice, prochladlá mrazem, kterou však po chvíli sundal a vyměnil ji za teplou čapku.
Zvědavě se obrátil dozadu. Osm vojáků obklíčilo princeznu, doufaje, že aspoň to jí zabrání v dalším nečekaném útěku. Tělo princezny Ariath bylo promrzlé na kost. Halil ji jenom lehký plášť a pár proděravělých rukavic. Když zjistila, že se kapitán otočil, upřela na něj pohled svých šedozelených očí. Přiměřeně krásný obličej se zkroutil v pohrdavém úšklebku.
Falherst se triumfálně obrátil. Ten pohrdavý výraz ho dokázal pobavit spolehlivěji než armáda krvácejících nepřátel. Hned ale opět znuděně nakrčil čelo. Uběhly už skoro dva měsíce, co přepadli a vyplenili město a jeho příjemnou povinností bylo odvést princeznu svému vládci. A jak se zdálo, byl už docela blízko. Je sice pravda, že poslední týden strávili v hrozných podmínkách, s mizernými příděly potravin, ztraceni v horách a k tomu ještě obři... Falherst se zarazil. Číhali na ně skoro na každém kroku, připraveni opět vysvobodit princeznu.
Falherst sevřel otěže svého koně, který se až po kloub spěnkový bořil do sněhu. Když vtom se to stalo.
Ozval se svištivý zvuk letících šípů. Několik vojáků v zadních řadách padlo téměř okamžitě k zemi. Ostatní se semkli kolem princezny. Falherst vytasil meč.
,,Stůjte!“ ozval se nesmělý hlásek kdesi v dáli. ,,Stůjte a vydejte nám princeznu!“
Falherst se zuřivě zvedl ve třmenech. ,,Bojujte, vy holoto nebo vás nacpu do jitrnic!“ Jeho hlas téměř zanikl ve vanoucím větru, vojáci přesto vyděšeně vykřikli a bezhlavě vjeli mezi nepřátele.
Oproti bílému sněhu byly jasně patrné blížící se postavy. Falherst se bezradně rozhlédl kolem sebe. Můj bože, oni se snad zbláznili!
Vzduchem opět prolétly šípy. Několik vojáků téměř okamžitě padlo k zemi, jiní byli natolik ochromeni strachem, že bolest ani nevnímali. Přesto prchali vpřed.
Falherst zakroutil hlavou. To snad není pravda! Rychle odhodil meč do sněhu a uchopil otěže princeznina koně. ,,Pohni!“ Škubl ze ně a rychle ji unášel pryč.