Nokturno.net / tvorba / dílko

Zamyšlená, tichými kroky kráčela bosými chodidly po rozpáleném písku, s pohledem upřeným do dálky, kde se obloha vpíjela do moře, kde se hranice mezi nebem a zemí ztrácela v mlhavém šeru. Tady se poprvé setkali.
Už půl roku o něm neslyšela, neviděla jeho tvář, přesto jí pořád srdce bušilo při pouhých vzpomínkách, přesto chodila na tuhle pláž kdykoli měla volný večer.
Teprve teď si všimla postavy, sedící na skalním útesu, s pohledem, stejně jako ona před chvílí, zarytým do vodní hladiny. Poznala ho a srdce se jí namísto radosti sevřelo nevysvětlitelnou úzkostí.
Už už se chtěla nepozorovaně vytratit, když se za ní ozvalo tiché: „Počkej.“ Trhnula sebou úlekem a překvapením a pomalu se otočila.
Seskočil ze skály na pevnou zem a přistoupil až k ní. Pozdravil a ona mu odpověděla, aniž by se mu podívala do očí. Nebyla ráda, že ji tu tahle přistihl, připadala si zranitelná a nerada by se v nich znovu utopila.
Odhrnul jí vlasy z obličeje, ale pak se zarazil a z pod jejího svetru vytáhl stříbrný řetízek. V jeho tváři zahrál potěšený úsměv, který se pokoušel skrýt.
Náhle se ušklíbl a promnul její vlasy, obarvené barvou křiklavého odstínu mezi prsty. „Ty vůbec nejsi taková, jakou se děláš,“ poznamenal a v jeho hlase byla znát střepinka zklamání. Už nebyla taková, jakou ji znal. „To kvůli mně nemusíš,“ dodal po chvíli.
Chtělo se jí zakřičet, že to přece není kvůli němu, vmést mu do tváře, tolik věcí, tolik výčitek. Přesto nemohla promluvit, jen si mlčky odepnula řetízek, který od chvíle, kdy jí ho on sám připnul ani jedinkrát nesundala. Na zlomek vteřiny, aniž by si toho stihl všimnout ho sevřela v dlani. Pak mu ho podala, ze všech sil se snažíc potlačit pláč.
Nechala ho stát za sebou a odcházela s vědomím, že už se sem nikdy nevrátí, že se sama z vlastní vůle vzdala nové šance, nebo alespoň posledního rozloučení.
To ji udělalo silnou a dovolilo, když ne zapomenout, tak alespoň dál žít…
Stříbrný řetízek, potřísněný slzami hořké bezmoci v tu chvíli dopadl na mořské dno.