Nokturno.net / tvorba / dílko

Dvě srdce v sobě vzhlédla se.
A tak nastal jejich čas, aby v zasnoubení v nový společný běh
života připraveni byli.
Za rok se jim chlapec z jejich lásky na tento svět narodil
a z chlapce muž a z dívky žena mu otcem a matkou byli.
Láska mezi nimi tehdy kvetla jak v máji. Však nic netrvá
věčně. Jejich sudičky s nimi měly jiné plány.

Kněz nové víry, jež jedinou správnou se zvala, uražen byl,
že mladý pár starých obyčejů si všímá a na něho s jeho
úřadem v milosti boží zcela zapomněl.
Tak zosnoval u soka v lásce dřívějšího,
u něhož zloba ze zklamání
stále byla, zlostný plán na potupení muže jejího.

Byla doba sněmu; muž se chystal, radost měl,
že pro svůj klan mnoho dobrých věcí vyjedná.
Jeho žena však neblahé tušení ze snů měla, že štěstí jejich
konce dochází, však jak, to ještě nevěděla.
Že zastavit v povinnosti svého muže nesmí, dobře
věděla, a tak svého osudu vyčkávala se svými tísněmi.
Naposledy muž svou milovanou ženu něžně políbil,
a pak rychle na sněm zamířil, však raději zapomenout
na něj měl.

Dobrý to byl sněm, hodně mluvilo se, rokovalo,
pilo se i hodovalo, a každý zúčastněný spokojen
byl.
Však, co doma u muže jejího děje se, to nikdo z nich netušil.
Zpoza lesa vyjela tlupa mužů bez citů a cti pustá.
Když dojeli na jejich dvorec vyplenili vše, co jen šlo,
co živého bylo, pobili,
co nebylo přibité, vzali, a pak přišla na řadu žena a synek jeho.
Slovo jí dal plané, že pokud po vůli
všem jim bude, že jejímu synku se nic nestane zlého.
Tak po vůli jim všem byla, aby svého malého synka zlých věcí
ušetřila.
Však marně se snažila, zmrzačená plazila se po podlaze
k synku svému, však ten vedví v koutě ležel rozpůlen.
Ruce v pěst a kletby letěly jejich směrem, však sil měla příliš
málo, aby pomstu sama vykonala.
Při odjezdu ještě v poslední jejich rozloučení svá kopí
na ní vrhli, aby tu už jen sama ona umírala.

Muž domů se vrací a ponuré ticho a hnilobný zápach ho z dálky
vítá.
Při pohledu na zbytky domova, který v troskách leží,
mu přebíhal jen mráz po zádech.
Z hrůzy z toho, co uviděl pak, když našel svého synka a ženu
svou, mu zbělal vlas.
Při opouštění jejich společného hrobu mu srdce pukalo žalem
z odloučení, a zároveň ztvrdlov kámen pro tento svět zas.

Vyjel jak v mrákotách směrem k rodnému domu, aby tu zlou
novinu oznámil doma živému všemu, co spolu tak rádi měli.
Doma ho za stůl posadili a se zděšením od něj příběh hrůzný
poslouchali, a když skončil s ním, přistoupil k němu starší
z rodu a radu mu dal, aby nyní svým mrtvým dobře naslouchal
a jejich přání beze zbytku vykonal.

On odjel časně zrána a muže své potupy s pomocí těch
z druhých stran vypátral, když runy pomsty do svých zbraní ryl.
Pak krajem se neslo kvílení vlků ze všech stran, když muže
z kůže stažené na cestách nacházeli a vítr si dlouho s jejich
částmi těl na stromech u cest pohrával.
Jen hlavy chyběly, ty dobře uschoval
v hrobě svých milých, jak předkové
mu poručili z druhých břehů stran.
A jen jeden už zbýval - bývalý sok v lásce, to byl sám ten, který, jak se o něm dozvěděl, jako hlavní vše z hrůz pro jeho milé vykonal.

Dva koně letěli, jak dva mraky před bouří, když se honí oblohou,
však vzdálenost mezi nimi již byla sotva znatelná, když pád muže
jejího z koně ho skolil a krvelačná bestie náhle unikla by.
Ze země se těžce zvedal a směrem k podlému svůj zrak stále směřoval,
ten to za svou šanci měl, a koně zpět proti němu obrátil a svou zbraň na něj pozvedl.
Jenže i jeho kůň už také málo sil měl a schvácen na bok svůj padl, a tak dojít k jejímu muži po svých musel připraven křivdu dokonat.
Pak se v jednu chvíli chvil setkalo právo s křivdou a hanbou, to vše najednou.
A prokletý sok vzpomněl si na kletbu vyřknutou umírající ženou, jež přiřkla mu,
že jeho hlavu spolu s ostatními z jeho klanu bude na věčnosti u Helji místo
svého synka v náručí mít a kdykoliv se jí zachce, ji do dračí sluje do hadího jedu plného kruté záště půjde pohodit.
Než dořekl prokletý slova zášti jejímu muži v tvář, že jeho žena ze strachu o svého syna po vůli bez zábran všem jeho mužům byla, hlava jeho už mu nepatřila a tělo rozsekáno měl.

A přeci ještě jeden zbýval muž, který původcem toho všeho byl, a v kutně své skrýval se a on, muž její, o něm nic netušil.
Mrtví jeho rodu ale nedali mu spát a strachem z příšerného skonu šílený začal lesy pomateně pobíhat.
A za čas krátký nakrmil svým tělem všechny místní dravé ptáky.
A jeden mezi nimi všemi bohům byl více zaslíben, ten oči a mozek vykloval mu, a pak jeho prázdnou hlavu tupě hledící do věčnosti na hrob matky a syna v oběť položili.

Jejího muže a jeho kdysi chrabreho ducha, už však nikdo nevzkřísil z jeho žalu; on brzy po vykonání msty na druhý břeh za svými milými
pomocí ostří své zbraně si pospíšil a našel klid duše své!

Setkali se pak spolu a byli šťastní tak jako dřív, když slunce
do tváří na jejich dvorci svítilo jim.