Nokturno.net / tvorba / dílko

Píseň podzimní lásky




Ptala ses na mé tajné přání:
Tvé srdce na svém
chtěl bych mít,
co skryto je pod horkou dlaní,
něžně, ach něžně políbit,

obejmout tvoje hebké tělo
a potom třeba
odplout tam,
kde Havajanky zdobí čelo
květinami a zvou tě k hrám,

kde dny se zdají
mnohem delší
a čas se nikam nežene.
To je to přání nejtajnější,
zoufalstvím stáří střežené.

*

Jak ale střežit tajná přání,
když tolik smutku leží v nich?
Nosím tě, lásko,
ve své dlani,
v jedné z těch prapodivných rýh,

v nichž psáno je,
co na nás čeká
a spřádá se tam osud náš…
Kde vzala ses, tak znenadání?
Jak dlouho se tam proplétáš?

*

Nepoklekl jsem u&# udánky,
i když mé srdce zmatené
volalo,
abych svlažil spánky,
abych se napil z pramene,

jen jsem si tak hrál bloudě mechem
s tím prapodivným osudem,
který nám určil,
jak jít světem,
jak dlouho na něm pobudem.

Či nepobudem? Mladé listí
zrudlo už,
v kmeni ztěžkla krev,
a pramen před nedávnem čistý
kdo ví proč trpkne na ústech.