Nokturno.net / tvorba / dílko

V záři půnočního měsíce,
či na dně oceánu tančí mrvé duše?
Pro oči nikoho pláče,
zpívá píseň samoty pro dvě němé tváře,
pro ty dva samotáře.

V hlubinách sebe sama
topí se slanou vodou.
Teskný křik bez hlasu,
který jen hluché uši slyšet mohou?
Cítí střepy v bosých nohou.

Chtěla psát rukou umělce,
chtěla to, co vlastně není,
chtěla kreslit srdcem pro něj,
co tu zbyde vlastně po ní?
Osud slzy za ni roní.

Tak co hlavou se jí honí?
Kdo ji našel mezi řádky?
Kdo to ví a kdo to poví?
Toho vezmu do pohádky.
Vždyť život jsou jen samé hrátky.

A tak...
Nedávej mě do přihrádky!