ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Rodinné tajemství

15.11.04 | matěj grunt, @ | 2811 x | vypínač

Rodinné tajemství

Část první

„Na místě, kde zrovna jsem, je pořád tma a prší. Je to náramně vhodný večer. Něco bych vám chtěl ukázat. Je to v pokoji nedaleko odtud – vlastně to je hned na následující stránce.
Takže co? Jdeme na to?“

Stephen King

1

Richard Gartley pracoval celých dvacet let pro Alabamskou správu hotelů, motelů a restaurací, která určovala, kolik jaký hotel dostane hvězdiček, jestli se dá vůbec zpřístupnit a podobně. Byl ženatý a měl dvě děti.
V Alabamské správě hotelů, motelů a restaurací pracoval v letech 1983 – 2003. Na následujících stránkách bych vám chtěl prozradit, proč své práce zanechal – a můžu vám říct, že to nebylo kvůli malému platu.
S Richardem Gartleym jsem strávil několik hodin v jeho příbytku – nebudu říkat, jakém – a tam mi řekl to, co já teď řeknu vám. Všechen výdělek přenechávám jemu, protože já jsem jakýsi pouhý distributor jeho příhody. Celý jeho příběh vám zprostředkuji v první osobě – myslím, že tak bude zajímavější a také napínavější.
Nyní přejdeme k příběhu samotnému.
Byl 24. květen 2003 – den, ve kterém Richard od roku 1959 slavil své narozeniny…

2

Jakmile jsem vešel do své kanceláře, už mě na stole čekal menší stromek v květináči (když jsem se na něj pak pozorně podíval, zjistil jsem, že zas tak malý není – a začal jsem přemýšlet o tom, jak jej sem vůbec dostali). Na větvích stromku (který jsem, ač nejsem biolog, identifikoval jako borovici) byly svíčky – a po spočítání jsem zjistil, že jich je 43.
Pro jistotu jsem je přepočítal znovu: 43! To neumí počítat? zeptal jsem se sám sebe. Dva tisíce tři mínus devatenáct set padesát devět je… počkejte… třiačtyřicet, že?... ne?... tak čtyřicet čtyři?
Sedl jsem si na svou židli (otáčecí, jak jinak) a zapnul služební notebook. Ten za pár vteřin najel.
Podíval jsem se na poštu, jestli mi šéf neposlal nějakou práci (obvykle to tak dělal – když si na to tak vzpomínám, tak jsem ho viděl jenom jednou – a to v televizi, protože na něj někdo podal žalobu za to, že jeho hotelu dal špatnou pověst) nebo jestli mi někdo nevyhrožuje zabitím (i to se stávalo; jednou mi tak vyhrožoval muž, kterému jsem řekl, že jeho hotel neschválím – vy byste schválili „hotel“, složený ze tří pater v obyčejném paneláku, mezi nimiž byly postaveny schody?), případně z jiných důvodů (gratulace, výpověď, zvýšení/snížení platu apod.). U přijatých zpráv stála modře zbarvená číslice 3.
Odesílatel první zprávy byl Roger (můj kolega – bývalý učitel autoškoly, ale odtamtud vyletěl po tom, co od svého žáka převzal volant a začal ujíždět policistům – byl totiž krapet připitý), který mi gratuloval k narozeninám a omlouval se za špatný počet svíček – prý, že si mám zapálit jehličí.
V kolonce Předmět druhé zprávy stálo Práce – a byla od šéfa. Stručně mi pogratuloval (velmi stručně – ale i to jsem považoval za menší zázrak) a pak mi sdělil, že mám zajet do jednoho hotelu na druhém konci Alabamy, kdesi v River Townu. V příloze mi poslal fotky a informace o tom hotelu (celkem pěkná chalupa, napadlo mě, když jsem se na ně podíval).
Poslední zprávu mi poslal můj syn. Profesorka IVT prý chyběla, a tak byli celé dvě hodiny na internetu – odtamtud vytěžil nějaké tři povídky a jednu knihu na pokračování (vše od Stephena Kinga).
Aspoň si budu moct co číst v letadle, řekl jsem si a ty tři povídky vytiskl. Ta kniha byla moc velká, a tak mi stačilo nechat ji na notebooku – stejně ho tam s sebou budu mít, a číst se z něho taky dá.
Nyní mi zbývalo jen stihnout rezervovaný let – kdybych jej prošvihl, musel bych si letenky koupit za své (a to jsem v žádném případě nehodlal) – což se mi podařilo a za chvíli se Boeing, ve kterém jsem seděl (nevím, jestli 747, 737 nebo 007) odlepil od země a zamířil k výšinám.
3

Po příletu mě ještě čekala jízda autem (River Town – to místo, kde se ten hotel nacházel – byl totiž od nejbližšího letiště dost daleko), a pak jsem nakonec na místo určení dorazil.
Žádné bloudění, cesta označená – to není špatný začátek, řekl jsem si a z auta vystoupil.
Hotel byl celkem hezký – ještě hezčí by ale byl, kdyby byla zima (dost dobře jsem si uměl představit tu zasněženou střechu a vrcholky stromů).
Moje auto však na jakémsi parkovišti před hotelem nebylo jediné – stála tam ještě dvě další (jedno pravděpodobně od majitele hotelu – a druhé?). První mělo Alabamskou poznávací značku, druhé Newyorskou. Ha, pomyslel jsem si, návštěvník – a to ještě není ten hotel oficiálně otevřený. To byl dost velký kaz na reputaci hoteliéra.
Kdyby tam to Newyorské auto nebylo (byl to jakýsi Ford – heleme se, vlastenci), vstoupil bych do hotelu a představil se jako Richard Gartley, Alabamská správa hotelů, motelů a restaurací (tuto větu jsem měl dost dobře nacvičenou) – já jsem si s ním ale chtěl pohrát.
Vešel jsem dovnitř. Mile mě překvapilo dřevěné obložení stěn i stropu – dokonce to bylo pravé dřevo – a na jedné ze stěn byla připevněna i hlava jakéhosi zvířete, patrně jelena. Uvítací místnosti vévodil nádherný krb.
Jakýsi muž ke mně přistoupil. Podle vzhledu jsem jeho stáří odhadl tak na sedmdesát let, možná o něco míň.
„Dobrý den, já jsem Edward Dick, majitel tohoto hotelu,“ uvítal mě s úsměvem. „Můžete mi říkat Ede i Dicku.“
„Raymond Frakes,“ představil jsem se a potřásl si s ním rukou.
Hrozilo nebezpečí, že kdybych se představil jako Richard Gartley, Alabamská správa hotelů a tak dále, mohl by poznat, kdo jsem – ale já si chtěl ten týden, co jsem tu měl objednaný, užít (a mimochodem, na to falešné jméno jsem měl i papíry – bylo to společné jméno pro všechny pracovníky Alabamské správy hotelů, motelů a restaurací, kteří by se ocitli v situaci, že by se potkali s nedostatkem ještě předtím, než vůbec do hotelu vstoupili nebo z jiných důvodů – kupříkladu Roger nikdy nepoužil své pravé jméno). Dokonce jsem měl nacvičený podpis (který musel být shodný s podpisy, jaké tvořili mí kolegové, aby nikdo fintu nepoznal).
„Na jak dlouho se tu hodláte zdržet?“ zeptal se Ed/Dick/Ed Dick.
„Na týden,“ odpověděl jsem. Byla to standardní testovací doba.
„Zavedu vás do pokoje,“ řekl, vzal mé kufry a vyrazil ke schodům – a já ho samozřejmě následoval. Zajímavé mi přišlo, že v hotelu nepracuje žádný poslíček – asi nemá majitel tolik peněz, aby si ho najal.
Vyšli jsme po schodech nahoru a hned jsme zabočili do leva – tam byl můj pokoj. Jeho dveře zatím nebyly ani označené cedulkou s číslem.
„Prosím,“ pokynul mi Dick a otevřel dveře.
Řeknu vám, nádhernější místnost jsem v životě neviděl – celá byla obkládaná dřevem, které sice bylo na první pohled dost staré, nikoliv však hnijící nebo jinak viditelně poznamenané stářím.
V jednom rohu stála postel (rovněž také umě dřevařsky opracovaná), v druhém skříň, ve třetím jakési piáno (také na první pohled staré, přesto však zachovalé) a ve čtvrtém byl stůl s židlí. Celý pokoj byl celkem malý, ale útulný. Každý kousek nábytku jakoby prokazoval, že jej tvořila ruka mistra řezbářského umění.
A ta vůně – vždy jsem měl rád vůni dřeva, a zde byla skoro hmatatelná. Kdyby se dala krájet, vzal bych si ji domů a začal prodávat.
Zlatým hřebem celého pokoje byl balkónek, ze kterého se dalo vidět na River Townský les.
Slovo krása pro mě nabyla nového významu.
Když jsem se otočil, Dick už tam nebyl (dále jej budu nazývat Dick, tedy příjmením, i když to tak nevypadá) – asi jsem tam tak stál dlouho.
Kufry byly přede dveřmi a přede mnou týden strávený v tomto hotelu.


4

Sotva jsem si stačil vybalit, už pro mě Dick zašel, že se podává večeře.
Sešel jsem po schodech dolů a vešel do jídelny – netušil jsem, kde by mohla být, ale jakási lahodná vůně mě tam dovedla bez sebemenších problémů.
Jakmile jsem si sedl ke stolu, už přede mnou přistál talíř s gulášem, jenž chutnal opravdu znamenitě – dokonce jsem si ještě dvakrát přidal, než můj žaludek uznal, že už toho bylo dost.
Když jsem se Dicka zeptal, jaký to byl guláš a zda by mi na něj mohl dát recept, odpověděl mi, že lituje, ale že je to rodinné tajemství.
„Máte více takových rodinných tajemství v jídelním repertoáru?“ zeptal jsem se.
„Tady se podávají jenom rodinná tajemství,“ odpověděl a posbíral talíře a sklenky – nepřestával jsem žasnout nad tím, že tento muž, i když mu je určitě přes sedmdesát, dokázal zastávat funkci uklizeče, kuchaře poslíčka a majitele hotelu zároveň.
Po večeři jsem strávil chvilku povídáním s Newyorským párem, jemuž patřilo to auto venku. Oběma bylo asi pětadvacet a plánovali se do River Townu přestěhovat, a tak se sem zajeli podívat – a nenašli jiné ubytování, než tady – ale nelitují.
Když jsem se už pokoušel uhnout (to už jsem měl přečtenou půlku první části toho románu Plant – ty tři povídky jsem dočetl už v letadle), zaklepal kdosi na dveře.
„Dále,“ řekl jsem a dovnitř vstoupil Dick.
„Jaký byl váš první den v tomto hotelu, pane Gar… Frakesi?“ zeptal se.
„Výborný,“ odpověděl jsem – toho jeho přeřeknutí jsem si skoro nevšiml… věděl, že jsem Gartley? I tak jsem byl toho názoru, že tenhle hotel by měl těch hvězdiček dostat šest – i když to ukážou až příští dny.
„To jsem rád. Musím vám ale sdělit ještě jednu věc; po celém hotelu se můžete pohybovat, kde chcete – jenom nevstupujte, ani se nesnažte odemknout zamčené dveře, co jsou napravo, když vyjdete z pokoje. Nechtějte, abych vám řekl proč – prostě se o to nepokoušejte.“
„Dobře,“ přikývnul jsem. Na jeho přání se mi nezdálo nic divného.
„Tak dobrou noc,“ rozloučil se Dick a zavřel dveře.






























Cást druhá

„Existuje tolik různých druhů tajemství! Co mě na nich tak přitahuje, to je ta mystika v nich: temné tajemství…
Už sama slova temné tajemství jsou prostě nádherná. Zdráhám se vidět něco v tak jasném světle, že by nezůstal žádný prostor pro fantazii…“

David Lynch

1

V noci jsem měl sen. Vzal jsem v něm za kliku dveří, těch, o kterých mi Dick říkal, že se jich nemám ani dotknout, a ty se otevřely…
Probudil jsem se vlastním výkřikem.

2

„Jak se vám spalo?“ zeptal se mě Dick při snídani (zrovna jsem jedl chléb s jakousi pomazánkou – jak jinak, než vynikající).
„Dobře,“ zalhal jsem a namazal si další krajíc.
Ten chlap něco skrývá, řekl jsem si, jinak by mi to přece neříkal. Nikdy by mě nenapadlo snažit se odemknout zamčené pokoje někde, kde nejsem doma – tak proč mi to řekl?
Chce mít jistotu, odpověděl jsem si. To je přece normální,
Jistotu pro co?
Aby si byl jistý, že tam nikdo nepůjde.
Co tam může být tak hrozného?
Na tuto otázku jsem nedokázal ani já, ani moje mysl odpovědět.

3

Po snídani jsem vyrazil na takovou jakousi procházku hotelem. Šel jsem skoro všude – to „skoro“ je znak toho, že jsem respektoval Dickovo přání (nebo varování?). Začínalo mě totiž děsit.
Dům se skládal ze dvou pater plus sklep. V prvním patře byla toaleta, koupelna, kuchyň, obývací místnost a terasa. Ve druhém byly ložnice – a Onen pokoj (ani ještě pořádně nevím, jak jej mám nazývat).
Po obědě (který opět představoval vrchol gastronomického umění) jsem si zašel do lesa – Procházka neuškodí, řekl jsem si, vzal foťák (fotky se mohly později použít jako dokumentace hodnocení, ale který byl i na osobní účely – alespoň v případě, když se chce kontrolor v jednom z hotelů v budoucnu ještě někdy ubytovat i s rodinou) a šel.
Tento výlet vymazal všechny mé obavy – kdyby šlo všechno tak jednoduše, pomyslel jsem si - a vtom jsem před sebou spatřil čtyři mrtvá tělíčka ptáků, pravděpodobně vrabců.
Vypadli z hnízda, řekl jsem si, ale z omylu mě vyvedla jakási díra – ta, kde by mělo být srdce, ale kde nyní nebylo nic.

4

„Dneska bude další specialita,“ prohlásil Dick, když přinášel večeři.
Na talíři byl vedle oblohy jenom malý kousek masa.
„Co to je?“ zeptal se muž, který do hotelu přijel, zatímco jsem byl v lese. Pocházel z New Yersey a chtěl si užít čerstvého vzduchu.
„Rodinné tajemství,“ odpověděl Dick
Při krájení toho kousku masa jsem zjistil, že to vlastně vůbec maso není, ale že to je spíš nějaký sval… a pak jsem si vzpomněl na ty mrtvé vrabce.
Rodinné tajemství.

5

Sousto jsem s velkými obtížemi spolkl a zapil jej celou sklenicí vody.
Dick si mého neobvyklého chování povšimnul.
„Nechutná?“ zeptal se.
„Ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jenom mi zaskočilo.“
Kdoví, z čeho byl ten včerejší guláš, pomyslel jsem si a mírně se mi vzedmul žaludek.
Objednal jsem si další sklenici vody a na jeden lok ji vypil.
Newyorskému páru večeře zjevně chutnala – nevěděli totiž, z čeho (pravděpodobně) je. Ten muž z New Yersey se své porce ani nedotknul – viděl totiž moji reakci, a tak tomu, co měl před sebou na talíři, moc nedůvěřoval.
„Velice se omlouvám, jestli byste chtěli přidat,“ řekl Dick po pár minutách a začal sklízet nádobí.
Muž z New Yersey nabídl, že případnému zájemci svůj díl dá („Nedělá mi to dobře na srdce,“ okomentoval – i když podle mě ne zcela pravdivě).
Kdo to vrabčí srdce z toho Newyorksého páru snědl, to netuším – nechtěl jsem se na to dívat, protože už při pouhé představě na ten kus (ještě možná slabě tlukoucí) svaloviny se mi zvedal žaludek – a já nechtěl tomu příjemnému sedmdesátníkovi znečistit ubrus na stole.

6

Po večeři jsem zamířil přímo do svého pokoje – cestou jsem minul Ony dveře – kdoví, co je v nich za rodinné tajemství, pomyslel jsem si.
Jakmile jsem si sedl ke stolu a otevřel svůj notebook, abych si přečetl třetí část toho románu (manželka mi vždycky vyčítala, že jednou takhle oslepnu, ale momentálně jsem neměl tolik papírů – nemluvě o tiskárně – abych jej vytisknul), kdosi zaklepal na dveře.
To bude určitě Dick, pomyslel jsem si a zvolal: „Dále!“
Dovnitř ale nevstoupil Dick, nýbrž ten muž z New Yersey.
Po chvilce rozmluvy jsem se dozvěděl, že se jmenuje John Torrio (s králem mafie ale nic kromě jména společného neměl) a že pochází z „Pekelné kuchyně“ – znal se prý dokonce i s Lorenzem Carcaterrou, ale pak se musela jeho rodina odstěhovat.
„Proč jste přišel?“ zeptal jsem se ho.
„Chtěl bych si s vámi promluvit o jistém rodinném tajemství,“ odpověděl Torrio a pokračoval: „Viděl jsem, jak jste reagoval na to jídlo, co bylo na večeři.“
„Říkal jsem, že mi zaskočilo,“ odvětil jsem, ale Torrio se oklamat nenechal.
„Když člověku zaskočí, zakašle – alespoň jednou. Mě to spíš připadalo, že jste věděl, odkud to jídlo pochází – že ano?“
Přisvědčil jsem, protože jsem zjistil, že zapírání nemá cenu.
„A můžete mi tedy prozradit, o co se to jednalo?“ pokračoval ve vyzvídání Torrio. „Nebo je to taky rodinné tajemství?“
Řekl jsem mu o těch vrabcích, co jsem našel v lese – dodal jsem ale, že nevím jistě, že večeře byla z nich.
Torrio si očividně oddychl. „Díky za varování. Nerad bych žvýkal holubí srdce.“
„Vrabčí,“ opravil jsem jej. „A nemáte zač.“
Myslel jsem, že tím naše rozmluva končí. Torrio se ale k odchodu moc neměl.
„Ještě bych si s vámi chtěl promluvit o jedné věci,“ řekl jaksi tajemně – alespoň mi to tak připadalo. „O jiném rodinném tajemství,“ upřesnil a já pochopil, že tím myslí ten vedlejší pokoj.
Vtom kdosi zaklepal na dveře a dovnitř vstoupil Dick – skoro jsem se bál, že přijde ten Newyorksý pár.
„Vidím, že tu máte schůzi,“ poznamenal a zeptal se, jestli pro mě má něco udělat, než půjdu spát.
„Ne, děkuji,“ odmítl jsem, ale pak mě něco napadlo.
„I když… mohl byste nám prozradit, co se skrývá za těmi dveřmi?“
„Proč to chcete vědět?“
„V noci jsem si všimnul, že tam šlo asi pět krys – neměl byste sem pozvat deratizátora?“ odpověděl jsem otázkou – a popravdě, protože jsem tam ty krysy opravdu viděl (a ty by v hotelu být neměly).
„Rodinné tajemství,“ odpověděl Dick a už se chystal k odchodu.
Torrio jej ale v poslední chvíli zastavil.
„Už se tam někdo pokoušel dostat?“ zeptal se.
„Ne, nikdy,“ odpověděl Dick a zavřel za sebou dveře.


















































Cást tretí

„Pročpak, otče?“ zeptal se Michael a přistoupil k němu. „Proč se je schováváte?“
„Protože člověk nikdy neví,“ odpověděl otec Bobby pohleděl Michaelovi přímo do očí, „kdy někomu nebude jeho slovo stačit.“
„Už někdo někdy dříve vaše slovo zpochybnil?“
„Ne,“ prohlásil otec Bobby, „to se mi ještě nikdy nestalo. Ale většina věcí na světe má své poprvé.“

Lorenzo Carcaterra – Spáči

1

Ráno jsem se probudil velmi brzy – zase se mi zdál ten sen. Tentokrát jsem do místnosti vstoupil- všude byla tma, jediným zvukem byl tlukot mého srdce, pak jsem nahmatal vypínač a zmáčkl.
Vtom jsem se vzbudil.
Jít na snídani se mi nechtělo (částečně jsem se jí i bál – kdoví, co to bude teď za rodinné tajemství), a tak jsem na noční stolek položil notebook, zapojil do něj sluchátka (dárek k narozeninám – doma jsme je slavili den předem, protože bylo velmi pravděpodobné, že tam příští den už nebudu) a pustil jsem si koncert Gamma Ray (ještě se Schleepersem u mikrofonu a Kuschem za bicími) – slyšel jsem ho více než desetkrát, a stejně mě nepřestával bavit.
Když skončil, zjistil jsem, že je 6:20 – což je dost brzká doba na vstávání, a tak jsem si ještě pustil album Helloweenu The Dark Ride (poslední písničku jsem nazýval „pouťový metal“ – kdo ji někdy slyšel, ví proč), což mi zabralo další hodinu. Přitom jsem dočetl třetí a začal číst čtvrtou část The Plant.
Pak jsem šel do jídelny. Měl jsem hlad, ale na jídlo jsem se moc netěšil – stále jsem před sebou viděl ty čtyři vykuchaná vrabčí tělíčka ležící v listí.
Tam už u stolu seděl Torrio, který také nevypadal moc vyspale.
Přisedl jsem si k němu a zeptal se ho, jestli ví, co představuje dnešní snídani.
„Doufám, že ne rodinné tajemství,“ odpověděl.
Dick přinesl párky, kečup a rohlíky. Začal jsem přemýšlet, jestli je ten párek vůbec párek – a jestli je ten kečup kečup.
Já i Torrio jsme tedy snědli jenom rohlíky (každý po dvou) a zbytek jsme odmítli s tím, že to není věc, která by nám chutnala (a přitom jsem měl párky vždycky rád) – rohlík byl jediná věc, u kterého se jeho původ nedal zpochybnit… a jestli ano, tak jsme se snažili myslet jenom na to, že to, co jíme, je obyčejný rohlík.
Na pití jsme si oba poručili čistou vodu – na malinovku ani jeden z nás nepomyslel.
Pak jsem se Dicka zeptal, zda je tu někde poblíž nějaká samoobsluha – a bylo mi řečeno, že ano, ale že je to pět kilometrů lesem – po silnici dvacet.
„Procházka nikdy neuškodí,“ řekl jsem a vyšel ven – a Torrio mě následoval.
Když jsme tam došli, koupili jsme chleba a nějaký salám – ne sice čerstvý, ale kdo by jej v těchto končinách čekal – a po cestě jsme svou novou snídani snědli, bez rizika, že by ten salám nebyl z prasete, ale z vrabce. Chápal jsem, že některým vrabčí srdce chutná, ale já jsem nebyl – a doteď nejsem – takovéto labužnické stravě zrovna nakloněn. Řeknete si maso jako maso – a máte možná pravdu, ale nikdo nemohl vědět, jestli tam ta těla byla dodatečně odhozená, anebo je třeba Dick vykuchal hned na místě – a možná i zaživa. Ne, děkuji, to se radši stanu vegetariánem.
Zpátky jsme došli akorát na oběd.
Dick se hned omluvil, že tento recept rodinný není – já i Torrio jsme si oddychli – ale že to je obyčejné ražniči.
Nikdy mi ražniči nechutnalo víc – u věcí jako špek a u salámů jsem sice před zkonzumováním zapochyboval, že jsou ze zvířete tomu určenému, ale jakmile jsem si je vložil do úst, zjistil jsem, že to je obyčejný špek a obyčejný salám – což mě nesmírně potěšilo.
Bylo to poprvé, co jsem se od té večeře sestávající z vrabčích srdcí (možná to ani vrabčí srdce nebyla – možná byla kuřecí… ale co ti vykuchaní vrabci?) pořádně najedl.

2

Odpoledne jsem strávil vyřizováním služebních věcí – to znamená předběžným hodnocením hotelu.
Není dostatečné množství podkladů, napsal jsem, ale spíše jsem se nemohl rozhodnout – přinejmenším mu poradím, aby se vyvaroval rodinných tajemství.
Pak přišla večeře.

3

Když jsem si sedl ke stolu, už tam na mě čekal jakýsi karbanátek („To není obyčejný karbanátek, dámy a pánové, to je rodinné tajemství,“ prohlásil Dick). Kdoví, co je v něm namleto za maso…
Pak mi hlavou projela taková myšlenka – dost nepříjemná. Uvědomil jsem si, že ty krysy, které probíhaly u mého pokoje, jsem tento den ani nezahlédl – a to jsem se probudil kolem pěti.
Nemohl jsi je vidět, když byly za dveřmi, vysvětlil jsem si to, ale stále jsem váhal.
Přece bych je uslyšel – minule mě přece probudily.
Začínáš být paranoidní, vyčetl jsem si.
I tak jsem se svého sousta nedotkl (stejně tak i Torrio, který mi už v tomto ohledu věřil).
Při cestě do svého pokoje jsem se schválně podíval pod knihovnu, která byla vedle protějších dveří.
Když jsem tam spatřil pět šedých tělíček (nebo spíš jejich kůží), měl jsem co dělat, abych svůj žaludek ovládl.

4

Už jsem skoro spal, když někdo vrazil bez zaklepání do mého pokoje.
Byl to Torrio.
Podíval jsem se na své hodinky a zjistil jsem, že je půl dvanácté v noci.
„Co je?“ zeptal jsem se ho.
„Viděl jste ty dva z New Yorku?“ pronesl Torrio roztřeseným hlasem.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Co je s nimi?“
„Nikde nejsou – ani ve svém pokoji. Když jsem se ptal Dicka, kde jsou, řekl, že neví – já mu ale nevěřil. Sledoval jsem ho… a pak jsem ho viděl vcházet do toho pokoje…“
„Určitě tu někde budou,“ uklidňoval jsem ho, ale i mě začal přemáhat ten zlý pocit – pocit poznání.
Vstal jsem a přes chodbu vešel do jejich pokoje (spíše vrazil – kdyby tam byli, určitě by jim to nebylo příjemné, že jim někdo skoro urval dveře) – tam ale nikdo nebyl.
Zamířil jsem tedy do obývacího pokoje – byla to jediná místnost, kde byla televize – tam ale také nikdo nebyl.
Stejný výsledek mého hledání byl i na WC a v koupelně.
Pak jsem zkusil štěstí v kuchyni – když jsem se obracel k odchodu s tím, že zde nikdo není, spatřil jsem vedle dřezu ležet nůž. Jeho čepel byla celá od marmelády… nebo to klidně mohla být i krev.
Co blbneš? zeptal jsem se sám sebe. To nepoznáš marmeládu? A navíc, kdo by někoho zabíjel nožem na mazání?
Musel jsem uznat, že začínám panikařit – a od paniky vede jen velmi krátká cesta ke strachu.
Vrátil jsem se do svého pokoje, kde stál Torrio stále na tom samém místě.
Ani jsem mu nemusel říkat, že mé hledání bylo neúspěšné.
„Ještě zbývá Dickův pokoj,“ řekl a zamířil ven ze dveří, já ho ale včas zadržel.
„To nemůžeme – co když jsou ti dva jenom venku? My ho probudíme – a co z toho?“
„Já vím, že tam není,“ řekl Torrio a vytrhl se mi. Šel dolů po schodech a vešel do Dickova pokoje, který byl vedle toho obývacího, a z něhož se vcházelo na verandu.
Měl pravdu. Nikdo tam nebyl.
Hodiny odbíjely půlnoc.




Cást ctvrtá

„Viete, aký deň je dnes?“
Odvetil som, že je štvrtého mája. Zavrtela hlavou.
„Zajtra bude svätého Juraja. Neviete, že dnes v noci, keď hodiny odbijú polnoc, zmocnia sa vlády všetky zlé síly?“

Bram Stoker - Dracula

1

Vzali jsme za kliku Oněch dveří v jakési naději, že by je Dick mohl nechat odemčené… nebo také mohl být on i oba Newyorčani někde venku, přičemž jim nehrozilo nebezpečí větší než rýma, protože v noci je zde, i když je léto, celkem chladno.
Zevnitř se ozval jakýsi šramot – mohly to ale být krysy…
Ty mrtvé?
Určitě je jich tu více než pět, tak nepanikař…
… anebo Dick s nožem v ruce nachytaným ke kuchání svých obětí…
Co blázníš? Ty si opravdu myslíš, že by ti je dal zítra k snídani?
Torrio poodběhl na konec chodby, odtamtud se rozeběhl a do dveří ramenem narazil ve snaze vyrazit je – tomuto úkonu následovalo zaklení, nikoliv však otevření dveří.
Zvuky uvnitř už nebyly vydávány krysami – nebo krysy tak řvou?
Na žádné procházce nejsou.
Zkusil jsem to samé, co Torrio, ale výsledek byl stejný – ty dveře sice byly staré, zato však pevné – ten, kdo je dělal, věděl asi proč.
„Mám nápad,“ pronesl Torrio a odešel do svého pokoje – pořád se mi nepřestávalo zdát divné, že je jakýsi klidný – a za chvíli se vrátil s jakýmsi klíčem v ruce.
„Kde jste to nabral?“ zeptal jsem se ho.
„Rodinné tajemství,“ odvětil Torrio a odemknul – vešel jsem první.

2

I když jsem nechal dveře co nejvíce otevřené, do místnosti nepronikalo skoro žádné světlo – rukou jsem na zdi šmátral po vypínači (jako v tom prvním snu), ale skončil jsem, jakmile jsem nahmatal jakéhosi pavouka (jedna z mála věcí tady, která má srdce, pomyslel jsem si).
Torrio byl stále venku a pokuřoval si cigaretu, jakoby se nechumelilo (podobné žerty, jako že byl přece květen, si laskavě nechte).
„Vy nejdete?“ zeptal jsem se ho.
Najednou se vypnulo světlo na chodbě (samo?), takže jsem byl v naprosté tmě.
„Ne,“ odpověděl a pak jsem slyšel jenom bouchnutí dveří a šramocení klíče v zámku.

3

Začalo mi to docházet – Torrio je s Dickem.
Vyčítal jsem si, že jsem byl tak důvěřivý – pak jsem uslyšel jakési kroky.

4

„Je tu někdo?“ zeptal jsem se.
Zvuk kroků se stále přibližoval – a ty kroky způsobovaly boty. A kdo měl na sobě ty boty nazuté? Dick?
„Mám pistoli!“ varoval jsem neznámého – kdybych ji ale tehdy měl, už by dávno mluvila za mě.
Vůbec nic jsem neviděl – ve městě něco jako absolutní tmu nenajdete, ale v té místnosti opravdu byla. Ani obrysy se nedaly vidět.
Ustupoval jsem dozadu, když v tom jsem narazil do jakési skříně, která byla postavená v rohu místnosti.
Jsem v pasti, pomyslel jsem si. Zvuky se ozývaly ze všech stran. Strach mě obepnul jako nějaká popínavá rostlina – s trny, které bodají do těla strach. A ta rostlina, která mě obepínala, měla těch trnů hodně.
Pak si mé oči konečně přivykly tmě – spatřil jsem obrys toho člověka, který se ke mně blížil.
V jeho ruce jsem poznal linii nože.
Pak se ale stalo něco jako zázrak – když jsem rukama bloudil po poličkách skříně v naději, že tam najdu nějakou zbraň, nahmatal jsem něco chladného kovového – byla to pistole.
Vytáhl jsem ji a bez dlouhého míření jsem na muže vypálil – ten padl k zemi.
Pak se ale ze tmy vynořily další obrysy.
Plno obrysů.
A já pálil…
…a pálil…
…a pálil…
Na stěně naproti mně jsem rozpoznal nápis „PŘEKVAPENÍ“.
Pak někdo rozsvítil.







































Cást pátá

„Dobrý Bože!“ zaječela nahlas ostrým vysokým přeskakujícím hlasem a nevěřícně na nás zírala. „Co jste to, vy kluci, provedli? Co jste to udělali? Tak mluvte! Co jste to provedli?“
„Myslím, že jsme právě zabili člověka,“ řekl Michael.

Lorenzo Carcaterra – Spáči

1

Edward Dick, John Torrio i Newyorský pár byli členy River Townského divadla – Richardovi kolegové je najali, aby pro něj zahráli takové divadýlko… a aby jej zavedli k nim – oni totiž byli skrytí v jedné místnosti, kde na stěny rozvěsili stuhy s nápisy „PŘEKVAPENÍ“, „VŠE NEJLEPŠÍ“ a s čísly „44“ – jeden z nich dokonce přinesl i strom – borovici – s čtyřiačtyřiceti svíčkami.
Přesně.
Toho dne zemřel člen Rivertownského divadla Derell Rifley, hrající Edwarda Dicka, a Reinhard Block, představitel muže z New Yorku. Jeho manželka (jak ve skutečnosti, tak v hrané podobě) přežila s prostřeleným ramenem. Osud umrlce potkal i Lyonella Brookse, šéfa Alabamské správy hotelů, motelů a restaurací, Rogera C. Ketta (přezdívaného „Rocket“) a Julii Gartleyovou, manželku Richarda („Richieho“) Gartleyho, která se ke gratulujícím chtěla připojit také…

2

Když kdosi rozsvítil světlo, Richard Gartley spatřil na zemi ležet dva jeho kolegy, Dicka, ten Newyorksý pár – a svoji ženu.
Zamířil si pistolí na spánek a zmáčkl kohoutek – ozvalo se však jenom prázdné cvaknutí.
Nezbyl žádný náboj.
Nyní žije v Alabamském ústavu pro mentálně choré.

























Cást šestá

„Neskončilo,“ přikývl Nejvyšší představený. Nevšímal si koťat válících se v klubku u jeho nohou. Někde daleko v Aonu je stále ztracen a oslepen Alyssin duch.
„Máš pravdu, ještě to neskončilo.“

Joe Dever – Meč slunce

1

Místo Richarda Gartleyho převzal Ralf Frost.
Jednoho dne slavil narozeniny.
Jeho kolegové si řekli, že by pro něj mohli přichystat překvapení.
Ten bude rád!

KONEC

26.9.-5.10.2003


 Přidat komentář 




› Online 21


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866