Nokturno.net / tvorba / dílko

Drew si sedla před zrcadlo a začala si hřebelcovat hustý ohon svých vlasů. Přemýšlela o Anne. Má to teď těžké, první rok je pro každou z nás krizový. Když tohle přežije, je za vodou.
Vzpomněla si na své začátky. Má vryté do paměti, jak seděla se svými dvěma přítelkyněmi Judy a Jane u sebe a hořce plakala nad svým zpackaným životem. Byla právě v rozvodovém řízení. Mike jí vzal úplně všechno. Dům, auto, dítě, čest a sebeúctu. Před soudem vyrukoval s vykonstruovaným poměrem mezi ní a nějakým námořníkem. I synovi namluvil hlouposti, takže ji už nechtěl vidět. Zbyla jí jen nenávist k mužům. Judy na tom byla podobně a Jane byla tak plachá a – na rovinu – ne zrovna z nejhezčích, že se s pořádným mužským ani nepotkala.
Tehdy je to napadlo. Znáte tu písničku No women no cry? Byla jim inspirací. Co takhle život bez mužů? Ne tady, v Chicagu, ale někde, kde je hezky, klid a možnost užitečného trávení času. Už je šest let tady. Zprvu to vypadá jako jeden z opuštěných ostrovů v Pacifiku, ale když se dostanete blíž ucítíte pulsující život spolku dnes již jednatřiceti žen znechucených muži. Jednou za týden tu pluje kolem loď, takže stačí zapálit oheň a do speciální schránky dát vzkaz pro kapitána, co je potřeba zařídit, a mírný a moudrý pán vše zařídí. Ženy si tu vše vybudovaly samy a samy se o vše starají. Drew je lékařka, ale je tu i švadlena, profesionální kuchařka, zahradnice a dokonce psycholožka. Tato jemná stvoření se sem dostala většinou z feministických organizací, je tu i jedna, o kterou se starala charita. Prostě si tu jen tak žijí a je jim fajn, bez těch – proč na ně plýtvat slovy?

Před chýší se strhl křik. Drew vykoukla z okna, aby se podívala o co jde.
„Drew, pojď honem, v Zelené zátoce někdo leží, vypadá to, jako by byl mrtvý! Rychle!!“ Monica byla celá rozrušená a dostala se do takového stavu, že bylo skoro nemožné ji vyzpovídat a zjistit bližší informace o dotyčné, která se zřejmě dostala do velkých nesnází. Drew nejprve nemohla pochopit proč je Moni tak nervózní, pochopila to, až když přišla blíž k bezvládnému tělu. Sama se zarazila a projela jí vlna odporu, strachu i vzrušení. Samotnou ji překvapily její vlastní pocity. Jediná velká chyba na té urostlé, svalnaté a opravdu krásné ženě byla ta, že to byl muž.
Drew se na moment zastavila, ale pak si vzpomněla na Hippokratovu přísahu a přistoupila k mladíkovi. Napadlo ji, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvý. Několika naučenými způsoby zjistila, že se ještě neodebral do pekla, kam stejně všichni chlapi patří. Co tady vlastně dělá? Tohle je náš ostrov! Opatrně se přiblížila k jeho ústům, podívala se na své svěřenkyně kolem a pořádně se nadechla. Nejenom kvůli chystanému úkonu, ale hlavně aby si dodala odvahy. Hlavou jí blesklo, že je to již hodně dlouho, co líbala nějakého muže. Okřikla se. Vždyť ho přece nejde líbat! Zavřela oči a přiložila svá ústa na jeho. Cítila jejich hebkost a měkkost. Roztřásl ji podivný pocit. Vzrušení? Strach? Vzpomínky? Úpěnlivě mu vnucovala vzduch, ve skutečnosti si však přála, aby se dotyčný už neprobudil. Nebylo to pro to, že by tyto pocity zhmotňovaly něco nepříjemného, právě naopak – a toho se bála. Když se dotkla jeho hrudi ucítila lehký záchvěv jeho těla. Že by se probíral? Pohnula se mu víčka. Mladé tělo se nadmulo objemem vdechnutého vzduchu. Drew ustrnula nad zázrakem vráceného života. Pro tohle studovala medicínu. Muž se divoce rozkašlal. Pomohla mu zvednout se do sedu.
Teprve teď si vzpomněla, že kolem stojí ostatní a že on je podle ostrovních zákonů vlastně vyvrhel a měl by být potrestán jen za to, že vůbec je. Vrátil se jí její obvyklý přísný výraz spojený s nemilosrdností. Dostávala ho jen tehdy, pokud se mluvilo o těch příšerných stvořeních, která jí předtím neustále a samozřejmě naschvál házela klacky pod nohy. Upřel na ni své modré oči. Asi ho zabije sama. Postavila se na nohy. Ostatní kolem něj utvořily kruh. Seděl tam a sledoval kolem sebe ty ženy. Většinou byly krásné a v nejlepším věku. Netušil, co se děje. Byla to komická a zároveň smutná scéna.
„Víte, kde jste?“ Drew měla drsný a nepřístupný tón. Koneckonců všimla si, že její společnice jsou z neznámého narušitele klidu také vedle, mnohá na něj koukala jako na boží obrázek, a tak musela všem přítomným trochu schladit žáhu a vrátit je do reality.
„To opravdu netuším. V ráji?“ Mladík se rychle vzpamatoval z prožitého šoku a vykouzlil skoro neodolatelný úsměv. Drew se bolestně dotklo, když si všimla, jak mu to hrozně sluší.
„Toto je náš ostrov a nedá se říct, že byste tu byl zrovna vítán! Vaše loď jede bohužel až za týden. Dá se tedy říct, že tu budete muset pár dní vydržet i přes naši nechuť. Teď se mnou půjdete do chýše, dostanete postel, najíte se a napijete a do zítřka si pořádně odpočnete. Ráno za vámi přijdu a domluvíme se na podrobnostech vašeho pobytu. Ukažte pomohu vám na nohy. A chlapče, tady rozhodně v ráji nejste!“ Doufala, že to vyznělo dost drsně. Rozhodně na něj nechtěla být milá. Už kvůli obličejům svých přítelkyň ne. Musí si uvědomit, že ON sem nepatří. Že je prostě jako dotěrný hmyz, byť by měl sebebarevnější křídla. Drew ho vyloženě neochotnými a příkrými pohyby zvedla. Byl slabý jako pápěří. No co, aspoň jí nic neudělá.
Dovedly ho do chatky a donesly mu to nejnutnější. Drew si odvedla stranou nejbližší přítelkyně a srozumitelnými gesty dala najevo, způsob doporučeného chování k neznámému mladíkovi.

Přemýšlel o tom, co řekla. Nechápal, co ji tak rozčílilo. Ty dámy nevypadaly, že ho nenávidí, spíš mu připadalo, že je v zoo. Také mu její řeč nepřišla příliš pravdivá. Ve skutečnosti si myslela něco jiného, než mu tady povídá, i když teď o své promluvě byla do hloubi duše přesvědčená. Došli do vesničky. Najednou ho to napadlo. Vzpomněl si na ten vtip, že nejhorší je emancipovaná intelektuálka. Ztěžka polknul. Ztroskotal na ostrově feministek, které snad dvacet let neviděly chlapa! Dovedly ho do nějakého skladu nebo co. Na zem hodily deku a donesly mu nějaké ovoce a trochu připálené rýže s masem. Připadalo mu to jako zbytky. Sklenička s vodou podivně páchla. Začínal je nenávidět. Pokoušel se s nimi mluvit, ale ani z jedné nedostal milé slovo. To bude krásný týden, jestli je hned zítra všechny neutopí… nebo ony jeho. Když už skoro usínal přišla šéfka. Naposledy to zkusil po dobrém: „Jmenuju se Rich…“ Nabídl jí ruku a úsměv.
„Přišla jsem se podívat, jestli je všechno O.K. Kdyby byl nějaký akutní problém, bydlím v druhé chatce od vás, ale pokud zrovna nebudete mít záchvat malomocenství, musím vám doporučit zachování nočního klidu. Jinak vstáváme v sedm, takže mě tu ve čtvrt na osm čekejte, domluvíme se na průběhu vašeho příštího pobytu. Dobrou noc.“ Otočila se k odchodu.
„Zřejmě jste mě neslyšela. Jsem Rich.“ Zkusil to jemně.
„Slyšela, ale je mi to upřímně jedno. Nechte si své plky pro jiné naivky. Tady narazíte, krasavče. A příště mě neobtěžujte svými osobními výlevy. DOBROU NOC.“
Přivřel oči a hlavou se mu honily vyhlídky na další dny. Tohle vám vrátím i s úroky. A zvlášť tobě, kočičko! Těš se, to ti neodpustím! V hlavě se mu začal odehrávat šílený příběh o konci této protipřírodní organizace.

Drew nemohla usnout. Přeci jen na něj byla příliš hrubá. Ráno se mu omluví, je to sice chlap, ale kvůli němu se přeci jen nemusí chovat jako oni. Přemýšlela o tom, co to udělá s jejich ostrovním společenstvím. Hm, netvářil se moc nadšeně, když se děvčata chovala podle jejích bleskových instrukcí. Jeho to omrzí a holky taky. Za týden budou všichni rádi, že vypadne. I přes tu jeho pěknou tvářičku.


DEN I.

Přesně o půl osmé klepala na dveře jeho chatky. Vlastně to byl sklad nářadí, ale kdo ví, zda si toho vůbec všiml.
„Richi? Dobré ráno. Dříve než vám něco povím, ráda bych se alespoň trochu omluvila za ten včerejšek. Byla jsem rozespalá a unavená, trochu jsem to přehnala. A jsem Drew.“ Uuuuf! Pár vět a dají takhle zabrat.
„To je v pořádku, byla to neobvyklá situace a já chápu, že tu jsem jen na obtíž. Drew?“ Vyskočil na nohy strhl ji k sobě a - políbil ji. „Těší mě.“ Drew jen zalapala po dechu, vstoupivší Kim také. Rich se někde uvnitř sebe uvnitř pomstychtivě zasmál. Drew se zděšeně oklepala. Co si to…?!
„A vy jste kdo, lady? Jsem tady vlastně na celý týden, takže bychom se měli poznat.“
„Ah… já, já jsem Kim…“ Richův polibek byl dlouhý a velice jemný, ale zároveň temperamentní. Kim zůstala celá omámená stát. Drew se na ni nevěřícně otočila: „Kim?…“ ta se jen blaženě usmála, ale když uviděla Drew, otočila a PLESK! Rich měl svůj temperament vrácený v podobě facky na tváři. S chladnou hlavou však opáčil: „Divoško.“ A s šibalským úsměvem vykročil do slunného rána.
Drew si sedla na postel a složila hlavu do dlaní. Asi mu bude muset naordinovat naprostý klid a karanténu. Prudce vstala a běžela za ním. Co zase ten chlap vyvede!
Rich seděl u stolu v jídelně a vyloženě koketoval s dámami kolem sebe. Některé se oddaně smály, jiné seděly a vzpomínaly na muže svého života. Měly neurčitý výraz. Linda s ním flirtovala! Pět minut a tenhle hulvát udělá takovou spoušť. Copak se všechny zbláznily?
„Richi,“ oslovila ho Drew poněkud nejistě, ale zachvění v jejím hlase nebylo téměř cítit, „mohl byste jít na moment se mnou?“
„Ale jistě. Budeme se zase líbat?“ Všechny zraky se teď stočily na ni. Začala koktat.
„Co-ože?! Ne, ne to opravdu ne. Pojďte, prosím, se mnou!“ Drew na něj vytřeštila své vyděšené oči.
„Ctím vaše přání, má nejdražší, ale bude mi to chybět, to mi věřte.“ Připojil roztomilý úsměv a zmizel ve vchodu. Drew zůstala nevěřícně stát. Ostatní taktéž. Zmohla se jen na jediné slovo: „Lže.“ Sama k sobě dodala slova dvě: „Zničím ho!“ Než odešla otočila se na Kim, která se s vševědoucím výrazem sklonila nad ostatní.
Dostihla ho před svou chatkou.
„Vaše obydlí, že?“ zeptal se hned na úvod. Kývla. Vzal ji za ramena a obrovskou silou a rychlostí ji vtáhnul dovnitř aniž by stačila protestovat. Posadil ji na postel a s vážným výrazem se zeptal: „Co vám schází, zlato?“ Měla chuť okamžitě vyskočit a vrazit mu facku. Co si to dovoluje?! To snad není pravda!
„Schází mi klid, Richi! A stoprocentně ženská společnost, respektování našich pravidel a úroveň chování hosta! Stačí?! Já myslím, že ano a taky že víte jak to napravit, MILÁČKU!“ Skoro křičela.
„Drew…“ poslední slovo stoprocentně slyšela Emily. Vypadala více než překvapeně. Drew měla pocit, že cítí lavinu, která ji pomalu zasypává. Příšerný pocit!
„No, nebudu vás rušit, určitě si chcete popovídat. Přijdu zase v noci.“ Drew se zatmělo před očima, ten hajzl! Emily jen kroutila hlavou.
„Emily, počkej! Vysvětlím ti to!“ Pozdě, byla už pryč.

Drew tu zlost potřebovala někde ze sebe dostat. Zastavila se u chýše Judy, byla tu i Jane. Všechno jim řekla. Přítelkyně ji chlácholily. Když nic, tak si alespoň byla jistá, že tyhle dvě jí věří a podpoří ji. Drew si vzpomněla, že dnes má být rada. Vyšlou ho někam a společně se všemi se domluví co a jak. To přece nejde, aby jen tak zahodily šest let života, kvůli chlapovi!

„Richi, evidentně ti již nic není. Dojdeš tedy pro dřevo a uděláš z něj velkou hranici. Na pláži, kde jsme tě našly. Teď hned!“ Drew si dala záležet na nepřístupném tónu.
„K vašim službám, madame. Vrátíte mi to v naturáliích.“ Nedošlo mu proč má odejít. Pokojně odkráčel a přemýšlel o svých dalších tazích.
Ženy se začaly scházet a za chvíli již Drew ohnivě odsuzovala nového přivandrovalce a vysvětlovala všechny jeho hloupé řeči. Ozvalo se pár nevěřících hlasů, které zřejmě již zapomněly na ty podrazáky, kteří před tím denně ovlivňovaly jejich životy, ale Drew je dokázala usadit. Doufejme, že ne na chvíli.

Rich zpozoroval spiknutí až když přicházel zpátky. Viděl, jak všechno osazenstvo tohoto tábora se rozchází do svých domovů. Došlo mu to. Mrcha! Jen počkej… Nejlépe bude pořádně se na to vyspat. Nebude to lehké, ale tohle dokáže. Viděl je přeci ráno…

DEN II.

Vzbudil se hned za rozbřesku. Opatrně a potichu vyšel z chaty a rozhlédl se. Den jako stvořený na pomstu. Doběhl k chýši, kde spala Drew. Večer si všiml jakou velkou postel ta sufražetka má. Vlastně nad tím moc neuvažoval, ale dost dobře nemohl pochopit, jak tu mohl ty ženy jen tak vydržet. Podle zařízení jsou tu již delší dobu. Co jim ti chlapi museli udělat, že volí dobrovolnou sebevraždu odloučením od společnosti? Vkradl se oknem dovnitř. Spala tichounce u zdi. Musel uznat, že nebýt v téhle situaci, asi by se o něco pokusil, přece jenom je to krásná žena. Vlastně ho tenhle styl pomsty neskutečně baví. Absolutně nehlučně seskočil dolů a velice opatrně si lehl do postele…
Chvilku jí trvalo, než se probrala, ale zato potom spustila na celé kolo.
„Richi??? Co tady děláte?!! Kdo vás sem pustil?! Vypadněte!!!“ Drew spala zřejmě již dlouho sama.
„Ale miláčku, copak jsme se včera nedomluvili, že mi budeš tykat?“ Rich hrál o čas. To se mu povedlo. Nebylo přece důležité, co Drew křičí, ale že je s ním v posteli a oba dva jsou skoro nazí.
První přiběhla Emily a za ní Kim a pak Monica, pak už to přestala Drew vnímat. Bylo jí vše najednou jasné, včetně toho, že teď může na radě povídat co chce, ale po téhle scéně to bude úplně jedno. Vypadalo to naprosto výmluvně a pravděpodobně, zvlášť když Rich při odchodu jen tak pronesl: „Už mě, prosím tě, nepřesvědčuj. Vím, že jsi tady už dlouho, ale nikdy bych nemyslel, že budeš těm ženám kolem sebe schopná tak zapírat, že něco cítíš. Já vím, že jsi zmatená, jsem tu jen jeden den, ale přesto by ses měla rozhodnout, zda chceš ostatním i sobě pořád jen něco nalhávat, nebo být doopravdy šťastná! Chci být s tebou a po dnešní noci také vím, že je to i tvé přání! Musíš se rozhodnout.“
Znělo to hodně přemrštěně a asi by to ve skutečnosti takhle nikdy neřekl, ale svůj účel to splnilo. Poznal to v pohledech jejích přítelkyň. Byl krutý, zřetelně si to uvědomoval, v podstatě se však jen bránil.
Drew seděla na posteli, hlavu měla v dlaních. Po tvářích jí stékaly veliké slzy. Tohle může být začátek konce… Události minulých hodin byly tak hektické, že si pořádně nedokázala uvědomit, co se děje. Neuvěřitelné, stačil mu pouhý den. Nikdo o její dveře nazavadil. Až večer přišla Judy.
„Drew, si v pořádku? Co se tady vlastně stalo?“
„Všechno si vymýšlí, chce mě dostat na kolena. Asi se mu to vede.“ Drew bylo sotva slyšet.
„Opravdu si s ním nic neměla?“
Drew se na svou přítelkyni překvapeně podívala.
„Promiň, chtěla jsem to jen slyšet od tebe. Víš, vlastně ho i chápu. Je tu sám a my jsme proti němu. Vycítil tvou sílu a tne do živého. Neměla by ses tak sesypat. Teď pojď na večeři a ukaž mu, že se ho nebojíš. Jsi statečná a tohle je těžká zkouška, ale stačí jen pár dnů a on navždy zmizí. Když to vydržíš, tak se vše vrátí do starých kolejí, uvidíš.“
Drew se zvedla, vzala si na sebe své lepší oblečení a s hrdostí lvice vykráčela z chaty. Judy byla její nejlepší přítelkyně. Nyní se potvrdilo proč. Nutno dodat, že její usilovné přání nepotkat ho se splnilo. Toto sebevědomí bylo totiž jen dočasné. A ona to věděla!

DEN III.

Den se opět vyspal do růžova, ale všichni obyvatelé ostrovní osady byli nevyspalí a zamyšlení. Trochu moc vzrušení na poslední dny.
Rich si ráno přispal, vlastně ležel a přemýšlel. Je jich tady jednatřicet. Ženy, které se dobrovolně účastní tohoto výletu na dobu neurčitou. Mají tu i psycholožku, ta ovšem, jak vidno, radši pozoruje než radí. Tohle pro ni byla zřejmě lekce k nezaplacení.
Od včerejšího rána ji Rich neviděl. Najednou mu jí přišlo líto. Tam venku potkala nějakého hajzla a tvrdě za to zaplatila, konečně našla klid a asi se z toho vzpamatovala a přijde si on a všechno je pryč. Měla tady výsadní postavení a uznání. Teď je na ní všechna špína a to jen kvůli němu. Ztratila důvěru. Může za to lež a hloupost. Celá tahle věc je hloupost. Už od začátku. Tenhle ostrov byl dobrý nápad, ale jsou tu moc dlouho. Už moc dlouho. Proto ta šílená nevraživost k němu. Nenaučily se znovu žít s muži, Rich pro ně představuje něco špatného. Ony se ho bojí, protože zapomněly jak to chodí. Neměl by se jim mstít, měl by jim pomoct. Nevědí jak s ním zacházet, proto se chovají hrubě. V životě tu nejsou jen ti dobří a ti špatní a stejně tak kvůli selhání několika jedinců se nemůže zahodit všechno, co třeba jen souvisí s celým pokolením. Každopádně má ještě víc jak čtyři dny, aby to napravil.

Drew se vydala do středu ostrova. Byla sama a sama také chtěla zůstat. Tohle byl malý ostrov, ale celému společenství poskytoval spoustu možností bez žádného většího přírodního nebezpečí. Čas strávený na tomto místě poskytl Drew spoustu příležitostí na prozkoumání všech zákoutí tohoto až donedávna klidného ráje. Došla přímo k vodopádům, rozhlédla se a stáhla ze sebe oblečení. Je docela daleko od osady, takže pravděpodobnost, že by se tu někdo objevil je velmi malá. Ještě před pár dny by jí to vůbec nevadilo. Nakonec proč ne, stejně je to už jedno. Ztracenou důvěru bude získávat ještě hodně dlouho. V lepším případě. Vstoupila do jezírka. Bylo chladné a průzračné. Drew vydechla úlevou. Byla daleko od přetvařování a hloupého vysvětlování. Nemělo to cenu, stejně jí nevěřily. Přemýšlela o Richovi. Nakonec, co čekala? Od začátku se k němu chovala hrubě a nepřívětivě. Judy měla pravdu. Vlastně se jen bránil. Trochu surové bránění! …asi si to zasloužila. Je tu už šest let a bez větších problémů zvládá všechny nenadálé situace, ale obyčejná konfrontace se stejným lidským druhem ji vyvede z míry do té doby, že to zcela rozhází celou jejich fungující společnost. Nejspíš nebyly tak scelené jak si myslela. Jejich zdejší partnerství je vlastně postavené na jedné jediné věci. Nenávist k mužům. Nenávist? Není to spíš strach? Že by se tu všechny bály Riche jako čerta? Potom se člověk nemůže divit, že s jejich přátelstvím je to jako s domečkem z karet sotva „zafouká“ chlap! Je to dobře? Nejsou tu až příliš dlouho? Neminuly se s cílem?! Vzhlédla na oblohu, jejíž tyrkysové nebe halil malinký bílý obláček. Jediný široko daleko. Skoro by se zdálo, že je to jedno, že tu je, hloupost. Ten malinký beránek sliboval velkou bouřku, měla by jít zpátky do osady. Do blankytného místa, ohroženého zlověstným trpaslíkem. Příznačná paralela.
DEN IV.

Kvílivý vítr se proháněl vrcholky palem a první těžké kapky si jako ledoborce razily cestu černou tmou a plakaly na trávu, písek, moře a chýše. Byla jedna hodina v noci a osadníci se choulili do svých postelí s touhou dospat rána. Rozhněvané nebe si to však nepřálo. Burácelo a blýskalo na poplach. Ale jako by vidělo relativní klid v táboře, vypustilo ze svého nitra nejméně sto větrných mužů a ti se začali prohánět nebezpečně blízko ostrova. Pojednou našli cestu mezi vzdorujícími stromy a zamířili přímo ke střeše kuchyně, která se jako na povel zvedla a odletěla kousek s nimi. Poté dál pokračovali ve svém díle.
Drew si oblékla to nejnutnější a vyběhla z chaty. Nebezpečí bylo přímo na dosah. Běžela k jednotlivým chatám, budila jejich obyvatele a vyzývala je, aby spěchali do velké chaty zřízené pro tyto účely. Vítr jí rval slova od úst a snažil se ji překřičet. Co chvíli ji chtěl i úplně zastavit. Počkala na Riche, protože neměl tušení, kam se jde. S úlevou si oddychla, když za sebou zamkli dveře. Rozhlédla se kolem.
„Kde je May?“
„Tady.“
„A Anne?“ Drew dychtivě čekala na odpověď. Nic se neozývalo. Ještě jednou vybídla jmenovanou, aby se ozvala. Ale bylo ticho rušené poryvy větru a deštěm.
„Melany, kde je Anne? Ona nepřišla s tebou?“ Melany sklopila oči.
„Nechtěla jsem na ni čekat. Bála jsem se. Myslela jsem, že běží za mnou. Má sice tvrdé spaní, ale budila jsem ji.“
Nikomu se nechtělo do toho pekla venku, zvlášť když chata byla kus od osady. Nebylo jiné možnosti. Drew se nadechla a rozběhla se do noci. Všichni se za ní v tichosti dívali. Nezáviděli jí. Tohle Rich nemohl vydržet. Nemohl tady jen tak sedět a čekat až přijde. Cítil za ni od jisté chvíle zodpovědnost. A pak – uvědomil si svou mužskou úlohu. Zvláštní, ironické a absurdní.

Vyběhl ven. Po pár krocích ji doběhl. Podívala se na něj udiveným pohledem. Chtěl jí to všechno říct, ale nemohl. Foukal silný vítr a… prostě nemohl. Místo toho ji chytnul za ruku. Chtěla se vyškubnout, ale pak si vzpomněla, o čem přemýšlela včera, a jenom se usmála. Snad smutně, nebo to bylo spíš děkovně?
Vběhli do chaty, kterou obývala Anne. Příbytek byl malý, takže stačil jediný pohled a bylo jasné, že zde žena není.
„Kde by mohla být?“ otočil se Rich na Drew. Ta chvíli horečně přemýšlela a pak ji napadlo, že by mohla být schovaná v jídelně za kuchyní. Rozběhli se tam. V naprosté tmě a v cloně padajících kapek nebylo skoro poznat, kde se jídelna nachází. Celý obraz také rozostřoval vítr a burácení moře. Po chvíli byli oba dva běžci celí mokří a lomcovala s nimi zima. Oba dva na sobě měli jen tričko a krátké kalhoty. Stále se drželi za ruce. Bylo to zvláštní gesto, pro Riche a Drew těžko pochopitelné. Drew nedokázala dost dobře popsat ten pocit, ale Rich si pro něj našel vhodná slova. Snad spojenectví, odvaha, vzdor a dokonce i něžnost. Drew myslela jen na to, že tohle je důležitý zlom. Nevěděla v čem, ale bylo to tak.
Prohledali celou jídelnu, ale po Anne žádné stopy.
„Panebože, kde je?“ Drew netušila, kdy by mohla být.
„Bude někde kolem, nejspíš se bojí a schovává se. Jak to, že nevěděla, kam má jít?“ Silný vítr bral Richovi slova z úst, musel proto křičet Drew do ucha. Byl o hlavu větší, takže když mu chtěla odpovědět, musela si stoupnout na špičky a naklonit se k němu.
„Je tu nová. Strávila tu sotva šest měsíců…“ Drew chtěla něco dodat, ale uvědomila si, že se jí tričko lepí na tělo a taky že tu teď oba stojí přitisknutí k sobě a že ji Rich vůbec nevnímá. Všimla si, jak má přivřené oči a pootevřená ústa. Přišlo jí to strašně sexy. Musela se nadechnout, protože ji to docela vzalo. Cítila se, jak se zachvěl, když se její hruď ještě víc přitiskla k jeho. Fascinovaně na něj zírala, napětí bylo přímo cítit. Zvedl ruku a pohladil ji po zádech. Vyschlo jí v ústech, když se na ni podíval. Sehnul se k ní ještě víc a jenom kousek… Udělala drobný krok dozadu a nezřetelně řekla: „Anne…“
Rich prudce vydechl. „Jistě.“
Drew se záměrně rozběhla rychleji. Běžela ke kuchyni.
„Támhle je!“ vykřikl Rich. Anne seděla schoulená pod pultem, třásla se a plakala. Opatrně ji zvedli a Drew ji objala. Společně vykročili k chatě.

Drew se Richovi vyhýbala celý den. Záměrně mu dala práci úplně na druhém konci tábora. Pořád se jí v hlavě opakovala noční scéna, nemohla na to přestat myslet. Doufala, že ji práce zabaví, ale neustále sama sebe nachytávala, jak si představuje Riche. Snažila se zmizet ze svých úvah, ale instinktivně se k nim stále znovu vracela. Co se to děje? Možná mu ubližuje, ale pořád je to muž! Snaží se jí ublížit. Nejspíš to patřilo do jeho ďábelského plánu. Tisíckrát si tohle zopakovala, ale tisíc první myšlenka patřila jeho očím, úsměvu a černým řasám. Byla ze sebe velice zmatená, avšak kdykoliv si vzpomněla na prožitou noc, na tváři se jí vykouzlil úsměv. Vždy se potom napomenula. Její zářící obličej však nešlo přehlédnout. Ženy kolem se jí vyhýbaly očima. Nevěděly, co si mají myslet. Je to ta stará Drew, která se jim všem obětovala, nebo mají před sebou vzpurnou loutku zmanipulovanou muži? Vlastně jen jedním mužem. Hm, on vlastně vůbec není k zahození… Je možné, aby ji takto ovlivnil? Je tu tak krátce. Spletly se v ní?

Rich ve stínu řezal dřevo na nové kůly. Přemýšlel o dnešní noci a o tom, co se stalo. Kdo by si pomyslel, že to dojde až tak daleko. Sám chvíli nemohl přijít na to, proč se v noci tak choval. Když si však znovu vybavil atmosféru rozbouřené noci a těsné blízkosti, uvědomil si silnou touhu dostat se dál. Čím více o tom přemýšlel, tím více byl přesvědčený, že ještě pár podobných situací a Drew dlouho vzdorovat nebude.

Drew, ač si to nepřipouštěla, to cítila také.
Mezitím se v hlavní místnosti začínala scházet valná hromada. Nic nebylo plánované, ale ženy cítily potřebu tuto situaci nějak vyřešit a tak, když se jich sešlo víc, sehnal se zbytek a začalo se jednat. Drew byla v lese a Rich v druhé zátoce. Rozpoutala se šílená bouře a spory v kauze Drew versus Rich. Drew se mezitím vrátila, ale uviděla sněm a radši zůstala na kraji lesa. Neměla co dodat, stejně by ji neposlouchaly. Ženy a dívky se urputně hádaly a smršť argumentů a poznámek nebrala konce. Po půl druhé hodině vyšla Sam, kývla na Drew a pozvala ji dovnitř.
„Drew, je mi líto, že ti to říkám, ale sama ses dostala do prekérní situace, alespoň na tomhle jsme se shodly. Máme tě rády, avšak Richova přítomnost ti viditelně nesvědčí. On za tři dny odjede, ale ty by sis měla uvědomit, co všechno tvoje chování způsobilo. Není to pro nikoho z nás teď vůbec jednoduché,“ Jane se nadechla, aby mohla pokračovat, „prostě si vezmeš potřebné věci a vrátíš se v ten den, kdy Rich odjede, jen odpoledne, abyste se minuli. Půjdeš do srubu uprostřed ostrova. Kdyby se cokoliv stalo, samozřejmě přijď. Odchod je za hodinu, takže se najez a sbal se, někdo z nás ti potom pomůže.“ Jane svěsila hlavu a rezignovaně odešla. Drew znala od dětství, odjely sem spolu, tohle by jí neměla říkat ona!

Drew netečně stála a dívala se na moře. Čekala hodně, ale tohle tedy ne. Měl odejít Rich, ne ona. Při vzpomínce na vyslovení toho rozsudku ji píchlo u srdce. ,Richova přítomnost ti viditelně nesvědčí…‘ Copak nezačíná až nyní chápat pravou podstatu věci a snad… šílený omyl?! Zvedla oči k rozcházejícímu se fóru. Rich. Stál tam a upřeně ji pozoroval. Už ho neuvidí. Zrak se jí opět stočil k vodní pláni. To není spravedlivé.

DEN V.

Drew ležela na chatrné posteli a přemýšlela o prožitých šesti letech. Za tu dobu, co je tady, si to ještě nikdy takhle nerekapitulovala. Vzpomínala na úplné začátky a na dny plné zloby, které ji dohnaly k tomuto azylu. Uvažovala o tom, že její přítelkyně velice dobře přijaly Riche. ,Je přece muž a to je zde heslo k zavržení‘. Bylo by tomu jinak, kdyby byl ošklivý, měl pár kilo na víc a nechodil s rozepnutou košilí? Je tahle společnost opravdu taková, jaká se zdá být? Není to jen povrchnost? Opravdu je to jen tak jednostranné? Francouzské přísloví říká Cherches la famme. Za vším hledej ženu. Opravdu jsme tak zranitelné a bezbranné? Tak utiskované a přehlížené? Copak nemáme žádnou možnost, jak se bránit proti psychickému a fyzickému násilí? Není tenhle ostrov jen ulitou před opravdickým světem? Bojíme se bránit se? Vždyť na tom nejsme ještě tak špatně! Mnoho jiných lidí – jak žen, tak mužů – se ocitlo v daleko horší situaci… Odjeli někam? Stěžovali si dennodenně stejně postiženým lidem? Bojovali, na rozdíl od nás, které sedíme daleko od problému, navzájem si foukáme na rány a ještě to považujeme za hrdinství místo toho, abychom někomu pomohli. Někomu, kdo je na tom jako my – i hůř. My přece máme dost sil!

Ozvala se silná rána.
„Zatraceně!“ To je Rich! Drew zůstala jako opařená. Co tady dělá? Strčil hlavu do dveří: „Ahoj. Můžu dál?“
„Jistě…“ Drew si chtěla sednout, ale uvědomila si, že spí jen v průhledné košilce. Pro jistotu přes sebe přetáhla deku.
„Včera mi Judy vysvětlila, kde tenhle srub je. Nechtěla mi to říct, ale vysvětlil jsem jí, jak se věci mají. Nemohl jsem tě tu jen tak nechat. Můžu za to já. Jsem hlupák. Promiň mi to, prosím. Za chvíli si odjedu, ale ty tu zřejmě zůstaneš a ony tě kvůli mně budou nenávidět. To jsem nechtěl. Nejdřív jsem myslel, že by nebylo od věci,“ Rich si přesedl ze židle na postel a vzal Drew za ruku, „kdybych ti něco provedl, aby ses nad sebou zamyslela. Když jsem sem přijel, měl jsem pocit, že kdyby to nikdo neviděl, tak mě tam necháš ležet. Vím, že bys to neudělala. Teď už ano. Vlastně jsem ti ani nepoděkoval za záchranu života.“ Netušil její další reakci, cítil, že si dovolil víc, než by se vtéto situaci slušelo. Také ona byla chvíli zmatená, nicméně po chvíli si dodala odvahy.
„To je v pořádku. Nemusíš děkovat, je to přece samozřejmost. Udělal by to každý.“ Drew cítila, jak roztává. Nemohla odolat jeho pomněnkovým očím. Zvlášť, když ji držel za ruku. Tak dlouho je to, co nikoho…
Rich se sehnul a jeho rty začaly klouzat po tváři Drew. Nakonec našel její rty a vpil se do nich. Drew vychutnávala každičký dotek. Ani si to neuvědomovala, ale její ruka se svezla po jeho vlasech a tvářích. Zdála se mu neuvěřitelně rozkošná v té košilce, co před tím pokoušela schovat. Cítil její vášeň a touhu líbat ho do skonání světa. Měl pocit, že ona je zhmotněný sen. Pravá reálná Alenka z říše divů. Líbali se takhle ještě dlouho. Jeho ruce však nepřekročily žádnou hranici, kterou by to mohly pokazit. Bylo moc brzo. Na oba dva z nich. A pak – zbývají jim ještě dva dny a dvě noci…

Rich nasekal dříví a Drew na ohni udělala provizorní oběd. Bylo to jen obyčejné jídlo, ale v neobyčejném prostředí a atmosféře. Stali se z nich spojenci. Pořád však bylo něco ve vzduchu. Něco nevyřčeného. Něco velkého. Rich by si o tom docela rád popovídal, ale nechtěl na Drew tlačit. Ona o tom mluvit nechtěla, zdálo se jí brzy. Nebyla připravená a bála se okamžiku, kdy se jí Rich zeptá, protože jednou to přijít musí. Drew o tom musela přemýšlet, kdykoliv se na Riche podívala. Jednu chvíli se s ním viděla na lodi a na druhou stranu se jí nechtělo z azylu jiného světa. Musí se rozhodnout! Nevěděla, co bude dál. Tížilo ji to jako velký balvan. Nebyla si jista ničím. Tuto dlouhou dobu zde nazývala sice již chybou, ale bylo to jako její vlastní dítě. Nechtěla to jen tak zavřít a říct: Byla to hloupost – moje hloupost. Jistěže, chvíli to mělo smysl, ale teď? Drew byla přes to přese všechno na své dílo hrdá a nebyla smířená s tím jen tak to opustit. Nic jiného jí asi nezbude… Rozhodla se o tom moc zatím nepřemýšlet a užívat si volných chvil, možná posledních. Povídali si, vařili, uklízeli, smáli se, líbali se, odpočívali, zpívali a četli si a bylo jim fajn. Skoro fajn.

DEN VI.

Drew vstala jako první a šla ven natrhat nějaké ovoce na snídani. Jedna z výhod ostrova – jídlo všude kolem, jenom si vybrat.
„Mohli bychom někam vyrazit. Co říkáš?“ Richovi se jako obvykle usadil na tváři roztomilý úsměv, který mu dodával eleganci malého rošťáka.
„To je dobrý nápad. Nejbližší okolí máme již zmapované a stejně nemáme co na práci. Kam půjdeme?“ Drew se toho nápadu chytla a začala přemýšlet o nějakém zajímavém místě.
„Chtěl jsem se zeptat tebe. Přeci jenom to tu znáš. Rád bych se někde vykoupal, ale moře mám dost. Nevíš o nějakém jezírku?“
„Jistě. Nedaleko odsud jsou vodopády. Je to takové romantické zapomenuté místo. Znám to tam jen já , Jane a Judy. Navíc ty dvě tam byly jen párkrát. Radši se koupou v moři. Kdy vyrazíme?“
„Třeba hned. Vezmu s sebou jen něco na lehnutí a půjdeme, ano?“
„Jen něco na lehnutí?“ Drew se zarazila.
„Jistě, nic jiného přece nepotřebujeme, nebo je snad něco, na co jsem zapomněl?“
Na tohle se nedalo nic říct, obzvlášť, když ji chytl za ruku a políbil ji.
„Asi máš pravdu.

Za neustálého hovoru a občasných přestávek většinou vyplněných sladkými tresty, které způsobilo pár ironických poznámek a pošklebků podle hesla Co se škádlívá, dospěli až k cíli své výpravy. Za palmovými listy se ukrýval jeden z koutů Edenu. Krása přírody omámila každého příchozího natolik, že se prostě musel zastavit a chvílí ticha a naprostého úžasu vzdát holt Vyšší síle, protože toto nemohlo být dílo náhody.
„To je neskutečné. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“
„Proto jsem tě sem vzala.“
Rich si svou půvabnou průvodkyni přitáhl k sobě a počastoval ji odevzdávajícím se polibkem. Drew vycítila změnu atmosféry a radši se odtáhla a strhla Riche směrem k vodě. Rich se po ní rozběhl, ale zavrávoral na malé vyvýšenině nad srázem do vody.
„Richi, chytej!“ Drew mu hodila malinký kamínek. Rich se jej v dobré snaze pokoušel chytit a to byla chyba, v momentě, kdy udělal prudký pohyb, ztratil rovnováhu nadobro a s výkřikem spadl dolů.
Drew se mohla usmát. Rich se vynořil a první reakce byla pohled boha pomsty.
„Jen počkej!…“ To Drew moc práce nedalo, protože jí smích nedovolil zaměstnávat něco jiného než bránici. Rich chytil Drew do náruče a nesl ji k vodě. Ta se teprve teď vzpamatovala a začala žadonit.
„Pusť mě! Jsi celý mokrý!! Richi, prosím, pusť mě. Slibuju, že už to víckrát neudělám…“
Rich se nevinně usmál, řekl jen: „Já taky ne!“ …a skočil s ní do vody! V podobném duchu pokračovalo celé odpoledne. Navečer si rozdělali oheň a opekli si přichystané jídlo. Vše se zdálo být idylickou pohodou, jakmile však spokojený smích utichl, padl na oba trosečníky zvláštní pocit nostalgie a strachu z neznámé budoucnosti. Rich to už nemohl vydržet: „Drew, nechci na tebe naléhat, nikdy jsme spolu o tom nemluvili, ale potřebuju vědět, co s námi bude.“
„Já vím a moc dlouho jsem o tom přemýšlela. Popravdě,“ Drew se musela nadechnout, „nevím, co mám dělat.“
„Ještě ses nerozhodla? Je to těžké, ale teď už bys měla vědět, jestli tu zůstaneš, nebo ne. Je to důležité, alespoň pro mě ano.“ Rich přestal pozorovat plameny a obrátil svůj zrak na Drew.
„Myslím, že dost dobře nechápeš, proč tu sem. Ne, nepřerušuj mě. Ani to nemůžeš pochopit.“ Odmlčela se a hledala správná slova, aby mu mohla dokázat důležitost tohoto místa. Nakonec to vzdala a s povzdechem začala vyprávět: „Vdala jsem se hned, jak jsem dokončila vysokou školu. Vím, že je to moc brzo, ale Mike byl pro mě nadevšechno. Před tím jsem žila se svou matkou a sestrou v chudé čtvrti, otec od nás odešel a nikdo ze zbytku rodiny o nás nejevil zájem. Vždycky jsem si myslela, jak mě tohle neovlivnilo a jak jsem si zvykla, chyby lávky. Také nedostatek peněz na mě nepůsobil dobře, školu jsem dostudovala jen díky stipendiím. Mike byl pravý gentleman, měl mě rád a peněz neměl málo. Zpočátku jsem byla šťastná. Narodil se nám syn a já si užívala nového života. Mike založil prosperující firmu a já si začala připadat jako v pohádce. Během pár dní jsem však zjistila, že mě podvádí. Myslela jsem si, že za to můžu já a snažila jsem se ho opět si přiblížit. Čím více úsilí jsem do toho dávala, tím horší to bylo. V tu dobu mě Mike začal psychicky terorizovat. Měla jsem nadávky a výčitky na denním pořádku. Byla jsem v hrozné situaci a nedokázala jsem s tím nic dělat. S pomocí mé sestry jsem nakonec však podala žádost o rozvod. Tamie byla jediná, kdo při mně stál. Jinak byli všichni proti mně. Včetně mé matky, která mi nepřestala vyčítat, že jsem jí zastavila pravidelný příjem peněz. U soudu jsem se seznámila s Jane a Judy. Judy měla podobný osud jako já a Jane byla její právnička a přítelkyně. Mike na mě udělal šílený podraz. Byl bohatý a mohl si dovolit vše. Podplatil spoustu lidí, aby svědčili proti mně. Sebral mi úplně všecko, co jsem měla – včetně mého syna. Byla jsem naprosto na dně. V tu chvíli nás napadla věc s tímhle ostrovem. Přes známé jsme se dostaly až sem a přibylo k nám spousta jiných žen. Podobně postižených a nervově labilních. Načerpaly jsme tu novou sílu asi tak během dvou let. Nikomu se však již nechtělo vracet do nejistého světa ovládaném muži. Proto jsme otázku eventuelního návratu zažehnaly úporným mlčením. Asi to byla chyba. Upřímně řečeno, nevím, jak bych se dnes zadaptovala v moderním světě. Zapomněla jsem, jak to tam vypadá. Jediné, co tu mám, jsou lékařské knihy. Bojím se návratu, nechci opustit své přítelkyně, ale zůstat tu také nechci. Opravdu nevím, co mám dělat.“ Drew dokončila vyčerpávající zpověď a uvědomila si slzy stékající po své tváři. Rich se zvedl a přesedl si k ní. Dlaní ji hladil po tvářích a utěšoval ji. Nedovedl pochopit muže, který se k tomuto stvoření zachová tak nelidsky.
„Miláčku,“ začal konejšivě, „nemáš za sebou hezkou minulost, ale to ještě neznamená, že bys kvůli tomu musela zahodit celou svou budoucí kariéru a přicházející štěstí. Máš na ně právo víc než kdo jiný a tady je těžké jej potkat. Přemýšlela jsi o tom, proč tu jsi i teď?“
„Ano, právě proto tu nechci zůstat. Byl to dobrý azyl na prvních pár týdnů, ale nyní tu nemáme co dělat. Chtěla bych jim to vysvětlit, ale ony mě neposlouchají. Bojím se, aby je to taky napadlo a došlo jim to.“
„Nemyslíš, že nejlíp uděláš, když odjedeš? Budeš jim to osobně demonstrovat, jedině tak je o tom donutíš přemýšlet. Vždyť jsi jejich vzor…“
„Ne, teď už ne.“
„Ale ano. Byl jsem tam s nimi, když jsi odešla. Pořádně se pohádaly. Nechtěl jsem ti to říkat, ale měla bys to vědět. Žádám tě, odjeď se mnou a buď se mnou šťastná. Budou tě následovat, uvidíš. Chci toho moc?“
„Ne.“
Mlčky se zvedli a bez ohlédnutí opustili ráj. Kráčeli tiše až do chaty. Oba měli o čem přemýšlet. Tu noc však zapomněli na vše a věnovali pozornost jen sami sobě. Nikdy jim nebylo lépe, než když ráno usínali v náručí při východu slunce. Unavení, šťastní a… rozhodnutí.


DEN VII.

Před polednem si sbalili všechny věci a vydali se do tábora. Cesta byla dlouhá, oba dva byli nevyspalí, ale optimismus, síla a energie jim sálaly z očí. Ruku v ruce vkročili do osady. Ženy se zastavovaly a udiveně je pozorovaly. Poslat Drew pryč bylo víceméně jen tak, aby se neřeklo, po nedávné výměně názorů skoro nikdo nevěřil, že by Drew mohla s Richem něco mít, i přes to, že se Rich ztratil. Věřily, že i kdyby za ní přišel, tak ona ho přes práh nepustí. Pohled na dvojici jim vyrazil dech. Ti dva mířili rovnou do chaty, kde přebývala Drew.
Judy vstoupila do místnosti. Našla je, jak skládají věci do kufrů.
„Drew, co to děláš?“ otázala se jakoby dotčeně.
„Odjíždím.“ Strohá odpověď Judy pobouřila ještě víc.
„Že bych tě opravdu přecenila? Tady máme tu bojovnici, která se nedokáže postavit problému! Jen si odjeď, hrdinko!“ Judy chtěla ještě něco dodat, ale Drew se prudce zvedla a sjela svou přítelkyni přísným pohledem. Na tenhle těžký kalibr si Judy netroufla.
„Já utíkám od problému? Omyl, kamarádko, já jedu řešit problémy. Jedu si uvědomit, co jsme tu vlastně dělaly celé ty roky. Proč jsme tu zabíjely čas a jediné, co jsme s naší překážkou dělaly, bylo to, že jsme ji pojmenovávaly a zvětšovaly. Dávám vale, těmhle končinám vlčí mlhy a jedu se prát do opravdového světa! Zůstaň si tu, slepá!“
„Ha, našla bys ty svou slepeckou hůl bez něho?!“ nenávistný pohled patřil Richovi.
„Ne a nestydím se za to. Jsme hloupé, všechny do jedné, když nás mohlo napadnout, že jsou všichni stejní. Muži jsou trošku jiní než my, ale to je všechno. A pak, nemůžeme za tyhle rozlišnosti třeba my???“
„Jdi si, neznám tě.“ Poslední slovo. Judy odešla a Drew skanula obrovská slza. Setřela ji rukou a pomyslela si, že nemá cenu plakat.
„Ona to pochopí.“ Rich jemně políbil svou ostrovanku na rty.
„Já vím.“ řekla sotva znatelně Drew.

Loď se začala vzdalovat od břehu, kde dohoříval oheň. Drew si prohlížela tváře svých přítelkyň. Možná je již nikdy neuvidí. Ačkoliv - ta hloubavost v jejich očích se nemusí týkat pouze dneška. Třeba je to donutí přemýšlet nejen o Drew, ale i o sobě samých. Možná jednou opustí svoje dobrovolné vězení na ostrově, kde kraluje ta pověstná Utopie. Iluze stará jako lidstvo samo, zakrývající oči lidem a pomíjivá jako mlha. Prostě přijde, zmate nás a rozplyne se…





written by Petra Pisková
http://www.informace.cz/timur/textpetra.html