Nokturno.net / tvorba / dílko

„Bezstarostnej život“

Nějak mi to nešlo. Kruci, komu taky jo, když tady musí dřepět nad bichlema a děcka zatím řádí venku.
Táhlo mi na dvacítku a život byl vlastně nanic. Že já na tu vejšku lezla. Jó, to jsem si říkala, jaká je to paráda! Vzali mě. Mě! Takovou chytrou, he! Člověk vážně žasne. A teď, teď tady dřepím, myšlenky mi lítaj všude možně jen ne nad těma volovinama, co si mám do zítra nasoukat do bedny. Mám totiž dělat zejtra zkoušku a já na to dlabala a důkladně. A teď to mám.
Byla jsem utahaná, oči se mi zavíraly a ty blbosti o latině a já nevím o čem ještě se mi hnusily už na první pohled. Jak to mám sakra udělat?! Pohled mi zabloudil k vedlejší skříni. Jo, Sigi, ta je v pohodě, párkrát si šňupne a šlape jí všechno jak na drátkách. Hypnotizovala jsem ty dvířka, za kterejma byl uskladněnej ten „bezstartostnej život“, jak Sigi s oblibou říkala.
K čertu, na co to vůbec myslím! Nejsem přece praštěná ani padlá na hlavu, kvůli pitomý škole do toho přece nespadnu, nechci přece dopadnout jako… jako TI všichni!!!
Zaostřila jsem pohled zpátky nad učebnici a na poznámky ze seminářů, ale moje mysl se teď horečně zabývala tou možností. Tou, co by mi pomohla. Co se může stát? Jenom jednou. Málo. Jen trochu, udělám zkoušky a pak to bude v pohodě, ne? Kruci! Nesmím zblbnout, já určitě ne, nejsem Sigi.
Jak ta je pořád v pohodě.
Jenom malinko, co by se za nehet vešlo. Se smíchem jsem se podívala na svý „půlmetrový“ nehty. V mžiku jsem vystřelila ze židle jako blesk a chtěla otevřít skříňku. Vidina toho, že ze mě spadne ta tíha tý zatracený školy mi dodala energie.
Zatr… skříň, dvířka se ani nehnula. Kam jenom schovává ten blbej klíč! Posedlá představou bezstarostnýho života jsem šmejdila po celým pokoji, ale nikde nic. Mrcha! Kam jenom schovává ten malej klíček? Zatraceně! Já ho musím najít!
Byla jsem jak posedlá ďáblem.
Ááá , mám ho! Vítězoslavně jsem se křenila na svou ruku s tou malou proklatou věcičkou, která mi měla odstranit poslední překážku.
Tak, hezky zastrčit klíč, otočit jednou, dvakrát a už se ozval skřípavý zvuk otevírajících se dvířek. Pohledem jsem se vpíjela do každičké věci, která se mi naskytla v obzor. Konečně! Ten malej nevinně vypadající sáček tam ležel jakoby nic. Vypadal jako… nevím. Jako nic a přece!!!
Opatrně jsem odsypala z balíčku, zavřela jsem skříň, ale v tu ránu se zarazím, rychle otvírám skříň a chňap! celý balíček, zabouchnout dvířka, zamknout a vrátit klíč, hotovo!!!
Opatrně. Ták…hezky pomalu sednout, balíček na stůl. A co teď? Co vlastně s tím? Je to jak práškovej cukr nebo co. Nervózně jsem se zachichotala. Teď to přece nevzdám, když můžou ONI, tak to zvládnu taky. Zhluboka nadechnout, do ruky smotanou bankovku a … cítila jsem, jak mi ten „curk“ prochází nosem dál a dál. Chvíli jsem seděla a čekala. Ani vlastně nevím, co jsem čekala. Výbuch sopky? Znovu ten smích! Smála jsem se já? Asi jo, nebo snad… ksakru, kašlu na to, hezky do ruky bankovečku a v momentě ve mně zmizel celý obsah zázračnýho léku. Jo, teď jsem to cítila, bylo to jako… jo, droga, ale ten nádhernej pocit, ta paráda, stav beztíže.
Héj! Co tady dělá ten pták?! Ten tu přece nebyl. Hehe, je fakt boží! Ha! A já se toho bála! Seru na vás lidi! Tohle je teda něco. Bylo mi nadpozemsky, nedá se to ani zdaleka vyjádřit slovy. No doprrr… já lítám, já vopravdu lítám! Ksakru to je teda fakt gól, já se vznáším, umím lítat, čumte lidi! Zamávám jednou rukou… druhou… a hezky k oknu. Však já vám všem ukážu, vy bídáci, serete na mě, ale já vám ukážu! Maminečko, to bys koukala, jak je tvoje dcérenka nadaná. Pořád si jenom dokola tvrdila, že sem k ničemu! Ták, lidi, pěkně koukejte… to neumíte co?!! Co to…. sakra, dopr.. kde jsou……………??????!!!!!!!!!!!!!
A ozvala se rána. Dutá nic neříkající rána. Já ležela na zemi s připitomělým úsměvem na ksichtě. Z nosu, uší i pusy mi crčela krev, ale já to nevnímala. Nejasně jsem viděla, že nade mnou někdo je, něco říkají. Chtěla jsem jim říct, že to je O.K., že jenom lítám, ale nějak to nešlo, stmívalo se… chtělo se mi spát, tak strašně spát. V dálce jsem slyšela nějakou sirénu… kde zas hoří? A pak vše zmizelo a já se ponořila do tý hustý mlhy a pomalu se ztrácela v temnotách.
Jo, a lidi, to nebyli hasiči, to byli poldové a pohřebák, prej zdechla zase nějaká další feťačka, prej se předávkovala a vyskočila z okna. No jo, feťačka! Pro mě teda nejeli… pro mě určitě ne!!!!!!!!!!!!!