Nokturno.net / tvorba / dílko

Turnaj byl pro Neorda celkem rutinní záležitost. Nebyl to nidhog, ale sázky byly přesto hodně vysoké, protože šlo hlavně o prestiž. Účastnili se šermíři (a tedy i sázkaři) i z jiných měst. Někteří byli dobří, jen co je pravda, jejich čepele vířily v perfektně prováděných smrtících figurách, byli rychlí a soustředění. Ale většina z nich se nedokázala zbavit strachu ze svého vlastního selhání, jejich pochyby je stály vítězství. Nebo si o sobě naopak mysleli příliš, a to je taky zbavilo možnosti vyhrát. Jeden cizinec ale Neorda přesto zaujal. Viděl jej bojovat už tři zápasy a žádný z nich netrval déle, než minutu. Někdo z pořadatelů mu řekl, že se do turnaje přihlásil pod jménem Livius Allot. Neord se zaujetím hleděl na jeho do půl pasu svlečené tělo, které se zdálo být až nepřirozeně bledé a hubené stejně jako jeho tvář. Velké modré oči a bledé rty jen umocňovaly dojem živé mrtvoly. Neord nechápal, kde se v něm bere ta rychlost, s jakou svým krátkým, neobvykle tvarovaným mečem odrážel útoky svých soupeřů. Pokud údery neblokoval, ale vyhýbal se jim, tak jen nelidsky těsně, nemíjely jej víc než o šířku palce. Musel mít perfektní odhad. Ale přesto dělal chyby. Neord si všiml, že místy byla jeho rychlost spíš na škodu, před ránou vedenou šikmo shora neuhýbal na stranu ale zbytečně zavířil v piruetě, což jej muselo nutně připravit na zlomek vteřiny o koncentraci a zároveň to poskytlo čas útočníkovi. Přesto jej Neord obdivoval. Byl si téměř jistý, že se s ním nakonec utká, že pořadatelé schválně připraví toto grand finale…
Slunce už se začínalo pomalu chýlit k západní Rhodirské bráně a v turnaji zbývalo jen osm šermířů. Kousek od arény, odděleny železnými zábranami od zbytku hlediště, stálo několik hrubých lavic. Byly určeny pro zápasníky, kteří ještě nevypadli z turnaje a dalo se k nim přijít jen zvláštním vchodem ze šaten. Právě teď tam seděli dva šermíři a Neord, trochu stranou. Odpočíval po souboji. Soupeř byl nějaký rhodiřan, sice talentovaný, ale chyběly mu zkušenosti. Pár let v aréně a mohl by z něj vyrůst hodně dobrý zápasník.
Publikum bylo u vytržení, neboť s tím, jak ubývalo šermířů v turnaji, rostly sázené sumy a napětí. Někteří z Rhodirských diváků dokonce skandovali Neordovo jméno. Byl to jejich hrdina, pomohl jim už k tolika penězům…
„Můžu si přisednout?“ Kvůli hluku burácejícího davu si Neord všiml příchozího, až když byl těsně u něj. Byl to Livius.
„Zatraceně, chlape, chodíš jak duch, ty jsi Livius Allot, že? Viděl jsem tě v aréně, máš můj obdiv. Řekni mi, ve kterém městě učí lidi tak dobře šermovat?“
„Jsem rhodiřan.“
„Vážně? Nikdy jsem tě tu neviděl.“
„Nezápasím běžně pro peníze. Vlastně ani dnes tu nejsem kvůli penězům.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Jsem tady kvůli tobě, Neorde. Necháváš si tak přece říkat, že?“
„Říkat? Jsem prostě Neord.“
„Ale já vím, že to není tvoje jméno, vím o té nešťastné události s pravým Neordem a tedy i to, proč hledáš smrt v aréně.“
„To má být pokus o vtip?“ Na Cohen-ar-sabert nemohl být přece nikdo, kdo by znal jeho pravé jméno. Tenhle chlápek si možná jen něco málo zjistil a teď se jej snaží před finálovým zápasem snad trochu postrašit, nebo co.
„Ne, Forsetti. Mluvím naprosto vážně.“
„Kdo ti řekl to jméno?“
„Všechno se dá zjistit, drahý příteli, úplně všechno.“
„Máš pravdu, v tomhle s tebou souhlasím,“ řekl Neord. Pokud by se někdo opravdu snažil, tak by jistě mohl vypátrat jeho minulost. Ale copak by se někdo zajímal o nějakého elfa na pokraji propasti? „Říkals, že jsi tady kvůli mně…“
„Neorde, jsi jeden z nejlepších šermířů a zápasníků nejen v Rhodiru,ale troufám si říct, že i na celém pobřeží Cohen-ar- sabert.“
„To se jen povídá mezi lidmi. Je to přehnané.“
„Jistě, lidi vždycky přehání, ale já vím, o čem mluvím. Jsi jediný člověk, který by mi mohl pomoct.“ A je to tady, pomyslil si Neord. Takže si mě chce určitě najmout na něco, co je nad jeho síly. Nicméně to pořád nevysvětluje, proč si dal tu práci a zjistil, kdo opravdu jsem.
„Možná, že víš hodně, Livie. Znáš dokonce moje pravé jméno. Pak by ti ale mělo být známo i to, že nejsi zdaleka první, kdo ke mně přišel s žádostí o pomoc. A to, že nikdo u mě nepochodil.“
Livius se tím nezdál být ani v nejmenším zklamaný nebo překvapený. „Ale jistě, že to vím. Vždycky jsi je poslal pryč, chtěli po tobě, abys zabíjel a mysleli si, že za peníze budeš zabíjet, jenže ty přece nezabiješ nikoho, kdo o smrt přímo nežebrá v aréně pří nidhogu. Jistě, všichni se v tobě spletli. Jenže já ti nenabízím peníze.“
„Spoléháš na moji šlechetnost?“
„Ne. Nabízím ti vykoupení.“
„Ale mě může vykoupit jen smrt. Nabízíš za to, že ti pomůžu, smrt? Jsi blázen, Livie, ať jsi kdo jsi, tvoje mysl je pomatená.“
„Vina, kterou cítíš jistě právem za smrt Neorda, je obrovská, tak obrovská, že tě oslepuje a ochromuje.“ Neord chtěl říct, že to, jak jej vina oslepuje a ochromuje, mohl vidět před chvílí v aréně, ale Livius jej nenechal a pokračoval: „Ochromuje tě, stojíš nad propastí své smrti a nemůžeš od ní odejít. Jsi slepý ke zbytku světa, protože vidíš právě jen tu propast a myslíš si, že je to tvoje vysvobození. Jenže se mýlíš, jsou i jiné věci, kterými můžeš smýt svoji vinu.“
„Oh, jak vznešená řeč, ta se ti opravdu povedla, Livie. A jaké by podle tebe mělo být to vykoupení, které mi nabízíš?“
„Zabil jsi svého nejbližšího přítele. Pomoz mi, abych nemusel zabít někoho, na kom mi hodně záleží.“ Při těchto slovech se v Liviově bledé tváři objevil na chvíli smutek a snad i strach.
„A proč bych to měl dělat? Proč bych ti měl vůbec věřit?“
„Můžu tě přesvědčit pozděj, na to teď není čas. Zatím mi budeš muset prostě důvěřovat.“
„Vždyť tě vůbec neznám. A proč čekáš, že zrovna já bych ti mohl pomoct? Je tady přece spousta jiných dobrých zápasníků, jim nabízej za pomoc to své vykoupení.“
„Jak jsi pošetilý… opravdu si myslíš, že tady najdeš smrt v souboji? Lidský život tady sice nemá cenu, jenže ty ses stal něčím, z čeho mají pořadatelé peníze. Budou si moc dobře hlídat, aby proti tobě nenastoupil někdo, kdo by tě mohl ohrozit. Až do té chvíle, než se najde větší hvězda, než ty. Pak ti vyplatí něco málo peněz a nechají tě jít. Tady tě smrt opravdu nečeká.“
„Nevěřím ti ani slovo.“
„Ne? Vážně si myslíš, že Aslag skončil se zápasením z vlastní vůle? Když jsi sem přišel, nikdo tě neznal, takže tě klidně proti němu nasadili, ale pak viděli, co jsi zač, že budeš pro diváky přitažlivější a vyděláš jim víc peněz. Takže Aslaga pustili k vodě, víš přece, že pořadatelé mají právo přijmout do turnaje jen toho, koho chtějí.“
„To jsou jen žvásty. Aslag toho nechal kvůli té jeho ženské. Tyhle řeči si nech pro někoho jiného, koho chceš vystrašit.“
„Neorde, jen se ti snažím pomoct. A ty místo toho, abys mi byl vděčný, odmítáš nabídku a přitom ani nevíš, o co vlastně jde.“
„Zmizni, Livie. Už mě nebaví tě poslouchat.“
„Ještě mě ale uslyšíš. A budeš rád. Teď se musím jít připravit na souboj. Mimochodem, sleduješ pavouka? Řekl bych, že finále bude patřit nám.“ Poslední slova pronesl Livius s úšklebkem na rtech a pak odešel k šatnám. Neord se za ním díval a měl zvláštní pocit. Nebyl to snad ani strach, spíš nejistota. Byl tady člověk, který věděl, proč se tady skrývá a na co čeká. A ten člověk se s ním nejspíš utká v šermířském souboji. ,Vlastně´, pomyslel si Neord, ,je skoro až s podivem, že až teď někoho napadlo něco si o mně zjistit a použít to při žebrání o pomoc. Livius měl pravdu, dokázal by to zjistit každý. Asi je opravdu čas na změnu.´
V aréně právě skončil další z bleskových Liviových zápasů. Jeho soupeř ležel na zemi s rozbitým nosem, publikum při tom pohledu šílelo a uzavíraly se další a další tisícové sázky. Livius vypadal, že to vůbec nevnímá. Otřel si pot z čela a aniž by věnoval jediný pohled divákům, odešel z arény, pohupujíc si v levačce svým krátkým mečem. Pořadatel ohlásil další dva zápasníky. Neord pořád seděl na lavičce a sledoval zápasy a průběh turnaje. Livius za ním už nepřišel, potkali se až ve finálovém zápase.
Souboj byl odstartován. Publikum ztichlo napětím, ti dva v aréně kolem sebe začali pomalu kroužit, ani jednomu se nechtělo udělat první výpad. Jeden z nich si uvědomoval, že i přes to, že viděl dnešní zápasy, neví zcela přesně, co může od soupeře očekávat. Zato ten druhý to věděl naprosto přesně a znenadání zavířil v piruetě, jeho čepel se mihla neuvěřitelnou rychlostí někde v úrovni hlavy a narazila na soupeřův blok. Publikum explodovalo, čepele začaly svištět a jejich cinkot a břinkot i prudké oddychování zápasníků úplně zanikly v jeho bouři. Neord zblokoval další ze zběsilých útoků a podařilo se mu Livia odkopnout od sebe tak prudce, že ten narazil zády do železné mříže a zůstal chvíli stát a oddychovat. Pak se zase čepele roztančily. Neord pořád nemohl pochopit, jak může být někdo tak nelidsky rychlý, stále jen odrážel Liviovy výpady a sám neměl šanci zaútočit. Měl pocit, že Livius ani nedýchá, že se prostě jenom tak hýbe jakoby sobě pro radost, možná se dokonce i usmíval. Další výpad zprava a zrovna shora, jakoby zároveň, blok, blok, odskok stranou, půlpirueta proti výpadu shora a plynule vykrýt ránu šikmo na pravý bok, jenže Livius se mezitím nějak stihl dostat na úplně opačnou stranu, zatočil se a z piruety zaútočil takovým zvláštním výpadem, něco jako podbodnutí zezdola, Neord taktak uskočil dozadu. Po pěti minutách začínal být docela vyčerpaný. Tempo, které mu udával ten pobledlý vychrtlý šílenec, bylo víc než vražedné. Vykryl dalších pár výpadů a nestihl uhnout bolestivé ráně jílcem meče na solar plexus. Zprudka vydechl a zlomil se v pase, vzápětí jej Livius praštil kolenem zespoda do obličeje. To Neorda pro změnu narovnalo. Ze zlomeného nosu mu teklo hodně krve, přes kterou se hůř dýchalo, přesto ještě stíhal blokovat soupeřovy výpady. Najedou ucítil silnou ránu shora do hlavy, na chvilku se mu zatmělo před očima, částečně překvapením a částečně bolestí upustil meč a klesl na kolena. Uviděl před sebou Livia a skrz zvuky z publika slyšel, jak mu řekl: „Takhle to pro tebe bude nejlepší, drahý příteli.“ Pak se k němu sklonil. Neord litoval, že to není nidhog, ale koneckonců i v obyčejném turnaji je smrt povoleným způsobem vítězství a Livius si snad bude chtít vychutnat svou slávu a triumf z vítězství nad slavným zápasníkem Neordem se vším všudy, zde v Rhodiru se nejvíce cenilo, když vítěz uřízl poraženému hlavu.
Klečícímu Neordovi zvonilo v uších od extatického řevu z publika. Livius k němu natáhl ruku a chytil jej za rameno, ale nezabil jej. Neord ucítil, jak jej v rameni, přesně tam, kde ho držel jeho soupeř, něco píchlo. Přepadl jej nával slabosti a upadl na tvář. Zem nasáklá potem a krví stovek lidí se kdoví proč zavlnila a převrátila naruby. V omezeném zorném poli uviděl vybuchovat nějaké diváky a poté ucítil vybuchnout svůj vlastní mozek, naprosto elegantně a neslyšně.