Nokturno.net / tvorba / dílko

Když vzlétnem do noci bezedné,
když ukážem svou pravou tvář,
každý strachem hrůzou zbledne -
lebka to je symbol náš.

Klíč k branám smrti rozdávám tím víc,
když zapadá slunce za obzor sklánící
světu svou světlou tvář.
Měsíc potom vychází,
svítit vstříc smrti temné,
pusté, smutné, bezohledné.

Člověk nevědoucí své poslední hodiny,
přichází domů, do náruče rodiny.
Pak šťasten je když ulehá
za měsíčného večera.

V domnění že ráno vstane,
nechá svoje víčka padnout,
potom zcela odevzdaně;
odchází zemřít.

Když pak srdce jeho - zvon,
odbíjí své vteřiny,
nablízku jsem jenom já,
smrt přivádím; nikdo jiný.

Myšlenky v hlavě jeho ustanou,
však spánek není popis stavu.
Mysl jeho neprocitne,
nevrátí se na stranu,
kde zas vzhlédne
slunci do tváře.
Pak uvědomí si, že neváže
ho už nic na život.

Kalich smrti svým vínem
svíci života uhasí,
dodá trpkost chuti
a chytne osud za vlasy;
a táhne ho pryč mimo meze chápání.

Naposledy spatří
lebku mou
a mých bratří,
krví pokrytou.

Uslyší žalostný zpěv andělů
kteří touží po jeho duši,
aby mohli spočinout,
jak se patří a sluší

Odevzdaně projde branou,
pekel nebo nebe,
dá svou duši na váhu
a prosí sám sebe,
aby ručka těchto vah,
až vychýlí se ze směru,
nerozdrtila ho v prach.
A on mohl věru
v klidu zemřít
v šeru dnešního večera.

Stejně tak, když ruka zdvihajíc
se nad svou oběť,
v ruce nástroj smrti třímajíc;
Pak vždy letím se svou lebkou tam,
kde pravý smysl smrti rozdávám.
Kde krev ztrácí život svůj.
Kde zem bere si dar za své činy.
Kde už nestačí příběh můj,
zaslechnout nikdo jiný,
než ten co si ho ďábel smrti k sobě zval,
aby duši svou zašedlou odevzdal.
Bez jediného slova pošle ho dál,
v místa kde začne novou cestou,
ve světě nekonečné věčnosti,
kde ani myšlenky nejsou,
bude se trápit do sytosti.

Králem smrti jsem teď já,
kdo nespatřil mne ať je rád.

Smrt je cíl cesty života,
když od cesty se odpoutá,
pak umírá.

Každý mrtvý rozšíří naše řady,
pány smrti - smrtihlavy.

Jen blázen by se smál
našim věrným nočním letům;
Smích vybral by si krutou daň,
otevřel by brány světům,
které jeho duši zatracenou
roztrhají pak vyplivnou;
nenašel by smrti klid.

S paprskem prvního světla,
když znovu slunce vychází,
já skládám svá křídla podél těla čekajíc,
až znovu vyletím noci - smrti vstříc.